Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Cásková (* 1922)

• narodila se 8. září 1922 v Kojetíně na Hané

• v roce 1942, v době heydrichiády, maturovala na gymnáziu

• v roce 1943 se vdala za Františka Cáska, s nímž měla dvě dcery

• v roce 1944 zažila nálet na Prostějov

• zažila tankovou bitvu u Klenovic, ke které došlo v květnu 1945

• pamětnice poválečného osidlování pohraničí po odsunu Němců

• po druhé světové válce se odstěhovala do Staré Role u Karlových Varů

• po roce 1948 čelila její rodina perzekucím

• v 50. letech byla zaměstnána ve velkoobchodě, od 60. let v novorolské porcelánce

• v roce 2022 žila v Karlových Varech

Anna Cásková, rozená Janišová, maturovala v roce 1942 právě v době, kdy českoslovenští výsadkáři zastřelili zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha. Okupační správa vyhlásila stanné právo, začal platit zákaz shromažďování a nočního vycházení. Za jeho porušení hrozila okamžitá smrt zastřelením.

„Když nás po maturitě pan ředitel pouštěl ze školy, za zamčenými dveřmi od budovy gymnázia stál třídní profesor, každému podal ruku, popřál a řekl, ať jdeme rovnou, nikde se nezastavujeme a víc jak dva nejsme pohromadě, protože je stanné právo, tak aby po nás nestříleli,“ vzpomíná pamětnice. „Všichni jsme měli strach, nechtěli jsme riskovat, tak jsme poslechli a byli ukáznění.“

Věšení vlajky s hákovým křížem jsme obrečely

Anna Cásková, rodným příjmením Janišová, se narodila 8. září 1922 v Kojetíně na Hané. Tatínek tam vedl obchod. Když bylo Anně deset let, rodiče se rozvedli a ona se se sestrou a maminkou odstěhovala do Prostějova.

Třicátá léta nebyla v Prostějově jednoduchá. Pamětnice si vzpomíná na příchod nacistů: „Zrovna jsme šli jsme do školy a najednou začala hřmět nějaká letadla. Nevěděli jsme, co to je. Byly to německé bombardéry, letěly opravdu nízko. Pak jsme se spolužačkou stály u okna a sledovaly jsme, jak na radnici věšejí prapor s hákovým křížem. Začaly jsme brečet.“

Maturita proběhla ve stínu heydrichiády

V Prostějově studovala Anna Cásková dívčí reálné gymnázium, poté přešla do Vyškova. Někteří učitelé z prostějovského i vyškovského gymnázia skončili začátkem čtyřicátých let ve vězení. Mezi odsouzené patřil například profesor prostějovského reálného gymnázia, člen Sokola, kterého nacisté považovali za nejnebezpečnější domácí organizaci, a vedoucí činitel Obrany národa Josef Čermák.

Ve stínu nacistického teroru po atentátu na zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha pamětnice odmaturovala. Její rodina dokonce zažila během heydrichiády domovní prohlídku. „Asi v jednu hodinu v noci přišli vojáci. Prohledali náš i vedlejší byt. Jelikož nic nenašli, zase odešli.“

Ačkoli Anna Cásková toužila dále studovat, nemohla. Vysoké školy byly v té době již několik let zavřené. Nacisté totiž chtěli znemožnit Čechům, aby získali vyšší vzdělání. Jako každý totalitní režim se obávali inteligence a snažili se ji proto zlikvidovat.

O židovských spolužačkách už jsem nikdy neslyšela

V době studia na gymnáziu chodily s Annou Cáskovou do školy dvě židovské dívky, Jana a Mimi. „Janu rodiče vypravili do Palestiny a sami tu zůstali. Odvezli do koncentráku a nejspíš se už nevrátili. Rodina druhé spolužačky také skončila v koncentračním táboře a víc jsme o ní neslyšeli.“

Rodinu pamětnice sice nepostihla za druhé světové války perzekuce, ale její členové jako mnozí jiní trpěli nedostatkem základních potravin. „Co se týče jídla, ve městech to bylo horší, na vesnicích se celkem měli dobře. A tak jsme si občas také vypomohli výměnou textilií za jídlo. Jednou takhle  maminka vezla od nějakého sedláka kus vepřového sádla. A protože ve vlaku prohlíželi, tak si ho namotala kolem těla,“ vypráví se smíchem pamětnice.

Válku jsme přežili, ale před bombami jsme stejně neutekli

Anna Cásková začala po maturitě pracovat v kanceláři jako písařka v konfekční továrně Nehera, z níž se po zději stal Oděvní podnik Prostějov. Poznala tam svého budoucího manžela Františka Cáska. Po roce známosti se v roce 1943 vzali a narodila se jim první dcera.

V té době bydlela pamětnice s rodinou u své maminky, když zažila jeden z náletů spojeneckých bombardérů na Prostějov. „Byla jsem zrovna těhotná a s manželem jsme jeli na týdenní dovolenou do Čech. Poté, co jsme se vrátili do Prostějova k mamince, najednou začaly houkat sirény nálet. Původně chtěli Spojenci bombardovat letiště, ale pumy nakonec spadly za hřbitov, netrefili se.“

Rodina Cáskových však již nechtěla riskovat, proto se odstěhovala k manželovým rodičům na venkov, do Určic. Před bombami ale stejně neutekla. Začátkem května 1945, v posledních dnech druhé světové války, se totiž u Klenovic odehrála poslední tanková bitva v Evropě. Cáskovi z dálky sledovali dělostřelecké manévry s obavami, proto se rozhodli postavit si provizorní úkryt.

„Rodiče spolu se sousedy vykopali na zahradě velkou díru, která měla sloužit jako kryt. Na Předině se totiž bojovalo, protože na kopci byla vysílačka. Rodiče měli hospodářství a pro všechny případy zabili prase, abychom měli zásoby. Zabijačku vlastně dělali pod hrozbou bomb. Jeden šrapnel dokonce spadl sousedovi do hnojiště, naštěstí se nic nestalo,“ vzpomíná Anna Cásková.

Po třech nocích skrývání se osazenstvo úkrytu probudilo do klidného slunného dne. „Bylo ráno, slunce svítilo. Najednou někdo křičí, že jsou Němci pryč a na radnici vlaje česká vlajka. Vyšli jsme ven a Němci opravdu utíkali. A odpoledne už začaly přijíždět rumunské a ruské jednotky,“ vzpomíná pamětnice na osvobození.

Odsun odnesly hlavně ženy a děti

Anna Cásková měla v poválečné době roční dceru, proto se soucitem pohlížela na německé ženy s dětmi, které se musely vydat na pochod v rámci divokého odsunu, jenž začal probíhat záhy po konci války. „Potkávali jsme Němky s kočárky a dětmi, šly pěšky buď na Brno nebo z Brna. Bylo to hrozné.“

Po konci války v roce 1945 se manželé Cáskovi ocitli bez bytu, proto hleděli, aby si František Cásek našel místo někde, kde se daly sehnat volné byty. Osud je zavál až do Staré Role u Karlových Varů, kde manžel začal pracovat v místní porcelánce Epiag. Za poměrně krátkou dobu se vypracoval na pozici ředitele.

Tehdy už začalo probíhat organizované vysídlování Němců z Československa. Netýkalo se však všech německých obyvatel, někteří mohli zůstat. „V porcelánce pracovali samí Němci. Manžel s nimi výborně vycházel. Při vysídlování v roce 1946 tam zůstali pracovat jen specialisté, které nemohli nahradit čeští zaměstnanci, běžní pracovníci šli do odsunu,“ vypráví pamětnice.

Učitelkou jsem být nemohla

Ve Staré Roli založil František Cásek místní lidovou stranu. V roce 1948 však odmítl podepsat přihlášku do komunistické strany, v porcelánce dal výpověď a začal pracovat v lese jako dřevorubec. Ani Anna Cásková to s hledáním zaměstnání neměla jednoduché. Dostala sice nabídku učit na základní škole, ale z té nakonec sešlo. „Prý bych nevedla děti v duchu socialismu, takže mě bohužel jako učitelku nemohli zaměstnat.“

Začátkem padesátých let začali manželé Cáskovi pracovat v Ostrově v Prioru – Anna Cásková ve velkoobchodě a její manžel v zásobování. Po deseti letech našla uplatnění v porcelánce v Nové Roli, kde se starala o zásobování, později nastoupila na ředitelství. Srpnové události roku 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, aby zastavila demokratizační změny ve společnosti, ji zaskočily. „Už předtím kolem baráku jezdily tanky. Myslela jsem si, že jde o nějaké manévry, nepřikládala jsem tomu žádný význam. Dcera tehdy měla noční službu, pracovala jako zdravotní sestra. Ve dvě v noci mi volala, že nás obsazují Rusáci.“

V novorolské porcelánce pracovala Anna Cásková ještě čtrnáct let po odchodu do penze. Po sametové revoluci začala cestovat a dokonce v rámci univerzity třetího věku vystudovala práva. V době natáčení v roce 2022 žila v Karlových Varech. To již probíhala ruská invaze na Ukrajinu. Jediné, co si pamětnice přeje, je, aby konflikt brzy skončil, protože jak sama uvádí: „Mír je nade všechno.“