Carlos Manuel Cabreras Calviño

* 1967  

  • „Vyprávím to na základě vlastní zkušenosti, už čtyřikrát jsem byl zadržen na Oddělení operací Státní bezpečnosti, kvůli pouličnímu prodeji. Poprvé, když moje sestra přinesla nějaké věci, pak když jsem prodával potrubí, potom zase sandále a kalhoty. K čertu s nimi! Jak si můžou myslet, že se někdo díky tomuhle obchodu stane milionářem? Když Kubánci to dělají jen proto, aby si vydělali deset pesos, protože nemají co jíst. Na to Vláda nemyslí, jediné, co ji zajímá, je pozatýkat všechny a, dát jim pokuty. Nikdo si přece nemůže myslet, že člověk, co prodává cetky, na tom zbohatne. Cílem je, vydělat si pár pesos na trochu jídla. Prodejci nemůžou zaplatit ani vyřízení živnostenského povolení, jeden den můžou prodat všechno co mají, ale pak třeba dva tři týdny neprodají nic, protože nemají co prodávat.“

  • „Čekáme v dlouhé frontě, jestli do krámu přivezou nějaké jídlo. Kubánský lid umírá hlady, opravdu. Vždycky tu byl hlad, to je naše realita, ale současná situace už hraničí s hladomorem. Během speciálního období [socioekonomická krize na Kubě v 90. letech] to bylo těžké, poučme se z toho, teď musíme něco podniknout, nemůžeme to tak nechat. Ze sedmi liber rýže se nikdo nenají, pak sníží přídavky na pět liber, pak zase zvýší na sedm, ale stejně je to málo. Není tu červené maso, žádnou almužnu ti nikdo nedá. Občas se objeví na pultu kuře, ale je na něj taková fronta, že se k němu stejně nikdy nedostaneš. Musíme se odhodlat a sami něco pěstovat, jít na pole, musíme najít nějaké řešení, musejí nám to dovolit, protože jestli ne, umřeme tady hlady, kamaráde.“

  • „V Kombinované věznici jsem držel několik hladovek, protože jsem nesouhlasil s mým odsouzením, s tím, že mě zavřeli do cely číslo 19. Tam mě násilím svlékli do naha, i když jsem jim říkal, že jsem v hladovce, na samotce, nezajímalo je to a hodili mě do té strašné cely se slovy: ‚Tímhle ničeho nedocílíš, kámo.‘ Tam mě nechali, svlečeného…a přivedli mou matku. Chápete, mojí nemocnou maminku a zmanipulovali ji tak, že za mnou přišla a trvala na tom, že když já nechci jíst, ona taky jíst nebude. Odpověděl jsem jí: ‚Mami, ale nechají mě tady hnít několik let, za něco, co jsem neudělal.‘ ‚Dítě moje, můžeme dělat cokoliv. Ale pokud nezačneš jíst, já taky nebudu jíst.‘ To mi zlomilo srdce, tak jsem začal jíst.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cuba, 13.05.2020

    (audio)
    délka: 01:32:53
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Nemám strach bojovat proti komunistickému režimu na Kubě, i když mě to může stát život. Raději budu mrtvý než utlačovaný.“

Carlos Manuel Cabreras Calviño se narodil v roce 1967 ve vesnici Cecilia v provincii Guantánamo na Kubě. V roce 1985, když mu bylo 23 let, se přestěhoval za prací do města Cienfuegos, kde byl zaměstnán na stavbě jaderné elektrárny Juraguá a později na konstrukci ropné rafinérie, odkud se do Guantánama vrátil v roce 1989, kde pokračoval jako stavební dělník. V letech 2002 a 2006 byl na základě křivé výpovědi obviněn z obchodu s drogami a v obou případech odsouzen k odnětí svobody v „Kombinované věznici v Guantánamu“ [Combinado de Guantánamo]. V roce 2008 byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu přemístěn v rámci programu „Plán důvěry“ [Plan Confianza] z vězení do pracovního tábora pro odsouzené. V roce 2009 musel být hospitalizován v Havaně kvůli vážnému mozkovému zánětu. Po šesti měsíčním pobytu v nemocnici byl podmínečně propuštěn a nemusel se vracet do pracovního tábora. Tato zdravotní příhoda, mimo jiné důsledek fyzického týrání ve vězení, vyústila ve ztrátu sluchu, v narušení rovnováhy a ve výpadky paměti, což významně omezuje Rafaelovi možnosti při hledání zaměstnání, a tak a věnuje se pouličnímu prodeji oblečení a potravin, což je na Kubě bez příslušného povolení nezákonné a trestáno vysokými pokutami nebo odnětím svobody. Žije v Guantánamu, je ženatý a má dvě děti.