José Caballero Blanco

* 1947  

  • Víte, Kuba je ve skutečnosti sama takové vězení. Ze všech světových stran jí obklopuje moře. Ta hranice, která ji děli od okolního světa je obrovská, v nejužším místě má 90 mil. Tedy, na Haiti je to asi 77 mil, ale nikoho by nenapadlo utíkat právě tam. Další hranici tvoří samotný fyzický plot. Ty kolem táborů měřily jedenáct stop. Byly vysokánské. Jeden kanadský novinář pořídil fotografii těch plotů. A zajímavé je, že ty ploty byly nakloněné dovnitř do táborů. Tvořilo je čtrnáct ostnatých drátů zamotaných do sebe. Za každým rohem stál navíc dozorce. Takže další vězení představoval ostnatý drát. Byla tam ale ještě jedna hradba. Ta, která byla v našich hlavách. Totiž, když by se mi podařilo utéct, ztratil bych své rodiče. Oni by se mě snažili ochránit. Jak bych je ale mohl zatáhnout do něčeho takového? Jak bych tedy mohl utéct, když mi nikdo nemůže pomoci? Tohle je můj koncept trojnásobného vězení. A to vězení v naší hlavě je to vůbec nejhorší ze všech. Nemůžeme být volní, ani když stojíme venku na ulici. Stále nás totiž ovládá hněv a nenávist, kterou v nás zaseli. Jsme vězni nenávisti.“

  • „Naše životy neměly absolutně žádnou hodnotu. Oni nás ale nechtěli zavraždit hned. Dělali to postupně, diskrétně. Nedocházelo k žádným masovým popravám, i když v táborech nucených pracích jednoho člověka takto zabili. Bylo tam ale 97 lidí, kteří pod tlakem okolností spáchali sebevraždu.“

  • „Jednoho dne jsme se rozhodli, že nikdo z nás nesplní požadované množství práce. Měli jsme tam jednoho chlapíka, poznal jsem ho asi po třech dnech, co jsem tam byl. Trpěl leptospirózou. To je nemoc, která se přenáší ze zvířat, třeba z krys. Bylo jich tam plno, padaly na nás ze stropu během spánku. Tenhle člověk tím onemocněl a měl tak vysokou horečku, že to ani nebylo možné změřit teploměrem. Potil se a měl zimnici. Jeho houpací síť byla úplně promočená. Dozorce tvrdil, že simuluje, že to na nás hraje. Jenže ten chlápek byl na pokraji smrti. Takže jsme se rozhodli pro stávku. Toho dne nikdo nesplnit normu a nechali nás na poli až pozdě do večera. I normálně jsme tam byli od východu do západu slunka. Potom nás zavolali a řekli, ať odhodíme mačety. V tom jsme si uvědomili, že nás obklíčili ozbrojení dozorci. Vzpomínám si, že to byly pušky československé výroby. Stáli jsme tam obklíčení a přišel hlavní dozorce. Řekl nám: ‚Tak vy si tady budete hrát na drsňáky. I ta pitomá jednotka homosexuálů dokázala splnit normu a vy ne.‘ Jeden z nás se přihlásil o slovo. ‚Pane, mohl bych promluvit? – ‚Mluv!‘ – ‚Dokud nás tady budete pomalu vraždit, nebudeme pracovat. Požadujeme jen to, abyste našeho přítele odvezli do nemocnice.‘ A dozorce řekl: ‚Odveďte ho tedy do nemocnice.‘ Tak jsme ho vzali, vytáhli jsme ho z houpací sítě a naložili jsme ho na korbu náklaďáku, která byla plná bahna. Odvezli jsme ho za člověkem, který byl doktor z Havany. Toho nemocného doprovázel další z nás, který dříve pracoval v lékárně. Když ho dovezli k lékaři, ten jen řekl: ‚Přivezli jste mi mrtvolu. Ihned ho musíte vzít do nemocnice.‘ Vzali ho do města Camagüey. Vydržel ještě čtyři hodiny a pak zemřel.“

  • “Zůstat v táboru a vyhnout se té dřině na poli bylo možné jen tehdy, když se člověk zranil mačetou. A já jsem viděl, jak se kvůli tomu lidé sami řezali. Byl tam jeden chlápek, kterému jsme říkali ‘chirurg’. Měl pěkně nabroušené ostří mačety. Lidé za ním chodili, aby je pořezal. Říkali mu: ‘Chtěl bych si odpočinout, už nemůžu dál, nevydržím to’. Takže si odřezali kus kalhot, nastavili nohu a nechali se pořezat. Jednoho z nich jsem zaslechl, jak mu říká: ‘Kamaráde, s tímhle mi nedají ani jeden den volna. Musíš mě pořezat mnohem více. Udělej tam pořádnou ránu, aby mě nechali alespoň tři dny v klidu.”

  • „Tábory UMAP byly ve skutečnosti úplně něčím jiným, než jak se to celé tvářilo. Byly to koncentrační tábory. Viděl jsem tam věci, které jsem si do té doby neuměl ani představit. Nátlak a ponižování, velmi špatné zacházení. Viděl jsem, jak nechali zemřít člověka. Nenechali ho jet do nemocnice. Jen kvůli tomu, že byli v pozici moci. To mě velmi poznamenalo. Je to jako vzít kus papíru a zmačkat ho. Můžete ho zkusit zase uhladit, ale ty jizvy už tam zůstanou navždy.“

  • „Tehdy byl velký problém s výbuchy náloží všude po Havaně. Různé skupiny podnikali útoky proti sobě i proti civilistům. Jednou jsme byli s matkou poblíž přístavu a najednou jsme cítili explozi. Byla to palba z děla. V Havaně se každý večer přesně v devět hodin pálilo z děla. Dělalo se to už za dob kolonie. Byl to signál k tomu, aby se zavřely brány pevnosti a nikdo, včetně pirátů, se nemohl dostat dovnitř. Jenže já jsem na to tehdy úplně zapomněl. Slyšel jsem výbuch a hned jsem vzal nohy na ramena. Matka na mě volala, ať se zastavím. V té době bylo možné cokoliv a podle toho také vypadaly reakce lidí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Miami, USA, 07.06.2021

    (audio)
    délka: 01:19:41
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nenávist je hnací motor kubánské politiky

Caballero Blanco José, 2021
Caballero Blanco José, 2021
zdroj: Post Bellum

José Caballero Blanco se narodil 15. června 1947 v Cojímaru, tehdy malé rybářské vesnici poblíž hlavního města Havany a dnes jednoho z okresků městské části La Habana del Este. Osud jeho rodiny byl po několik generací úzce spjatý s havanským přístavem, kde pracoval jeho dědeček, tatínek a strýc. Přestože José pocházel ze skromných poměrů, měl možnost studovat na soukromé škole. Jeho matka se totiž dobře znala s tamní ředitelkou. Po vítězství Kubánské revoluce se krátce podílel na alfabetizační kampani. Jeho rodina si ale brzy uvědomila rodící se komunistickou a totalitní povahu nové revoluční vlády a Josého otec začal připravovat veškeré potřebné náležitosti k synově emigraci z Kuby. José nakonec nemohl odcestovat. Jeho odlet byl naplánován na období, kdy propukla Karibská krize a americký prezident J. F. Kennedy se rozhodl pozastavit veškeré letecké spojení s Kubou. V devatenácti letech ho vojenská kontrarozvědka pro jeho křesťanskou víru a pokus opustit zemi vyhodnotila za osobu nevhodnou k nastoupení vojenského výcviku. Místo toho ho úřady poslaly do táborů nucených prací a převýchovy, které vešly ve známost pod zkratkou UMAP (Unidaddes Militares de Ayuda a la Producción). V nich José strávil dohromady osm měsíců, během který zažil na vlastní kůži útlak ze strany dozorců a musel snášet velmi špatné životní podmínky. Období strávené v táborech se na něm silně podepsalo. Byl svědkem odpírání zdravotní péče, které vyústilo v úmrtí. Trpěl akutním nedostatkem potravy. V důsledku tvrdé práce na polích byl po propuštění z táborů ještě dalších šest měsíců invalidní. V roce 1980 se mu podařilo společně s rodinou emigrovat přes přístav Mariel. Od té doby žije v Miami, kde vychoval své dvě dcery.