Victoria Bursa

* 1949

  • „V Paříži jsme šli na nějaký protestní pochod a v té době tam byly velké protesty francouzských studentů. A ten protestní pochod se s protestem těch studentů dal nějak dohromady. No a my, když jsme pochodovali, tak jsme před námi viděli vojáky a policisty a vypadalo to, že budou střílet nějaký slzný plyn, tak jsme zase odbočili do vedlejší ulice.“

  • „To byla italská loď Mesapia, firma se jmenovala Adriatica. Byla to docela stará loď. Všichni ti vystěhovalci jsme měli třetí třídu, protože jsme za to neplatili, to platil Izrael. A Karel byl ve vyšší třídě, takže měl lepší kabinu a lepší jídlo. Prakticky celou dobu jsme měli nějaké špagety a sardinky. A ostatní měli moc dobré jídlo. Taky jsme nikde nesměli vystoupit. Loď stavěla v Pireau a na Kypru. A Karel vystoupil a šel nakupovat nějaké věci pro tetu a my jsme museli zůstat na lodi.“

  • „Muselo se požádat, vyplnit spousta papírů. To tehdy trvalo hodně dlouho a protože jsme tam už nikoho neměli a nemělo to žádný přínos v té zemi, tak nám to povolili. Tehdy to povolovali. Všechno, co jsme si chtěli vzít s sebou, se muselo sepsat. Přidělili nám jednoho celníka, který s námi vlastně žil několik týdnů a sepisoval na seznam každou lžičku, kterou jsme chtěli vzít. Všechno se zabalilo do velké bedny, kterou jsme nechali udělat, a ta bedna se poslala lodí. My odjeli nakonec s kufrem. Jeli jsme vlakem do Vídně a tam nás vzali do uprchlického tábora. Jmenovalo se to Neuchonburg. To byla taková velká kasárna a šíleně lidí a byly tam nějaké ubytovny a velice odporné záchody. Dali nám polévku k jídlu a potom nás vyzvedl strýc Karel Hahn, který tam pro nás přijel z Izraele, a teta Růžena Haberová, která přijela z Anglie, a vzali nás pryč do nějakého hotelu v centru Vídně a tam jsme nějakou dobu byli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cambridge, 11.10.2019

    (audio)
    délka: 01:18:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

O holocaustu se musí mluvit

Snímek Victorie Bursa ze 60. let
Snímek Victorie Bursa ze 60. let
zdroj: archiv Victoria Bursa

Victoria Bursa se narodila 6. prosince 1949 v Ostravě-Vítkovicích jako Viktorie Melcerová v židovské česky a německy hovořící rodině. Její rodiče Edita Fischová a Leo Melcer přežili věznění v koncentračních táborech, kde ztratili své předchozí partnery, otec válku přežil jen díky zapsání na Schindlerův seznam. Část členů rodiny byla nacisty v říjnu 1939 vyvezena do Niska nad Sanem, odkud se dostali do Sovětského svazu. Tři strýcové vstoupili do Svobodovy jednotky v Buzuluku, jeden z nich, Viktor Fisch, hrdinně padl v bitvě u Sokolova. Pamětnice absolvovala v Ostravě základní školu a po smrti otce se její matka v roce 1963 rozhodla odcestovat za příbuznými do Izraele. Nejdříve byli umístěni do uprchlického tábora na okraji Vídně, odkud si je vyzvedl strýc Karel Hahn a přes Neapol odpluli lodí Mesapia do Haify. V Izraeli chodila v kibucu do školy a naučila se hebrejsky, matka se ovšem ve svaté zemi necítila pohodlně a v roce 1965 se vrátili zpět do Československa. Viktoria v Ostravě vystudovala gymnázium a po maturitě odjela s manželem na svatební cestu do Anglie. Tam ji zastihla srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Do Československa se pak již nikdy nevrátila, později se provdala za profesora zeměpisu z Cambridge a přijala příjmení Bursa. V Cambridge žije dodnes.