Fotis Bulguris

* 1935  

  • „Šest kluků jsme se rozhodli, že půjdeme pracovat na vodní elektrárnu a pak jako pojedeme na rekreaci do Ohridu a zdrhneme do Albánie, z níž pak odjedeme do Československa. Tak se stalo a jeli jsme do Ohridu na rekreaci a pak 20. srpna jsme se měli vrátit zpátky do dětského domova ve Skopji. Spali jsme ve stanech a vedoucí měl půjčenou loďku a vesla schoval pod postel ve stanu, kde měl nějakou milenku. Já jsem lehl a dvě vesla jsem vytáhl a předtím jsme ještě udělali dvě vesla z prken. Ve dvanáct hodin jsme vypluli a řekl jsem klukům, že musíme plout trochu doleva, ať doplujeme do Albánie. Čtyři a půl hodiny a už jsme byli v Albánii. Nebyl jsem si jistý, že jsme v Albánii, ale po cestě jsme našli krabičku cigaret a viděl jsem, že to nejsou jugoslávské cigarety. Šli jsme po cestě po hranicích. Jezdili tam vojáci a nikdo si nás nevšímal. Až jeden za námi utíkal a křičel: ,Jugoslávci, počkejte!‘ Ptal jsem se, jak ví, že jsme Jugoslávci, a on odpověděl, že viděl loďku a takovou Albánci nemají.“

  • „Manželka byla v Albánii a pak v dětském domově v Maďarsku. Já jsem byl v dětském domově ve Skopji v Makedonii. Pamatuju si, že se jmenoval Kuzman Josifovski Pitu. Pak nás vzali do Crikvenice v Chorvatsku. Byli jsme tam dost dlouho i se sestrou a bráchou. Maminka byla v Bulkesu v Srbsku a bratra si z Chorvatska odvezla k sobě a pak se z Bulkesu přestěhovali do Československa a tady se narodil Christos a Irina. Mě z Chorvatska odvezli zas do dětského domova ve Skopji a tam chtěli, abych se vyučil radiotechnikem, ale jedině když přijmu občanství. Já jsem chtěl ale utéct a vrátit se k rodičům. Ještě jako klukovi v Řecku se mi Československo líbilo, když ho učitel ukazoval na mapě. Jenže jak odjet z Makedonie, když Tito a Stalin tenkrát neměli dobré vztahy. A naše maminka deset roků nevěděla, kde jsme. Víte, jak je to těžké. Já když teď někam jedou moji kluci, tak stačí tři hodiny a musí se hlásit, kde jsou. V dětském domově nás jednu dobu bylo čtyřicet kluků a čtyřicet dva holek.“

  • „Maminku kolikrát zbili, až byla úplně černá, protože sháněli otce. Monarchisté chytli maminku, ať jim řekne, kde je otec. Ona nevěděla nebo nechtěla prozradit, tak ji zmlátili, že byla celá černá. Matčina sestra zabila ovci a zabalila ji do její kůže. Mámě říkali, že jestli ji ještě jednou chytí, tak ji zabijí. Tak už byla nucena odejít a my jsme pak odešli v čtyřicátém osmém s jinou rodinou do Jugoslávie.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Javorník, 15.03.2017

    (audio)
    délka: 02:23:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Občanská válka je vyhnala z domova

Fotis Bulguris
Fotis Bulguris
zdroj: archiv pamětníka

Fotis Bulguris se narodil 7. prosince 1935 v obci Chiliodendro (makedonsky Želin) v okrese Kastoria v severním Řecku. Je slovanským Makedoncem a jeho rodnou řečí není řečtina, ale makedonština. Jeho otec během občanské války v Řecku bojoval v řadách Demokratické armády Řecka (DSE). Po těžkém zranění mu nad loktem amputovali ruku. Matku zase málem ubili vládní vojáci, a tak uprchla do Jugoslávie, do níž následně utekli i pamětník se dvěma sourozenci. Zatímco rodina nakonec skončila v Československu, Fotis Bulguris žil po dětských domovech v Jugoslávii. V srpnu 1952 s přáteli tajně v ukradené loďce přeplul Ohridské jezero do Albánie, z níž se díky Červenému kříži dostal v roce 1958 za rodinou do Československa. Poté žil a pracoval v Javorníku. V dubnu 1960 se oženil s Irini Tcapasovou. Manželka pocházela z městečka Maniaki (makedonsky Kolarica) stojícího jen pět kilometrů od pamětníkovy rodné obce. Její rodina také patřila mezi slovanské Makedonce žijící v Řecku a také musela za dramatických okolností během občanské války uprchnout.