MUDr. Václav Bruna

* 1950

  • „Pak přišel tedy soud. Jak jste se hájil?“ – „Když jsem se hájil před těmi estébáky, tím samým způsobem, tak jsem se hájil i tady tak. Jak je ta Vyčítalova písnička: Neviděl, neslyšel, nikoho jsem tady neviděl.“ „Takže jste zapíral?“ – „Takže jsem to zapřel, a co měli dělat. Jenom tedy, defilovali tam svědkové. Bylo vidět, že někdo se snažil ještě mi vyjít vstříc. Ale jinak, že i když někdejší přátelé, tak byli zmanipulovaní. Když jsem šel do svazků, tak jsem zjišťoval, že jsem je trošku dostal do průseru. Někteří byli dřív, dva tři. Ale celá škála v souvislosti s tímhle. Protože tam je také, kdy byl – jak oni tomu říkají – zverbován, verbovka tomu také říkají, zkrátka získán pro spolupráci. Tak jsem zjistil, že bohužel, to bylo často v souvislosti, že časově se to shodovalo s mým případem. Takže tehdy si připadali, že se nic jiného dělat nedá. A dneska mají důvod se stydět. I když ono už to trošku, trošku zdá se, že už jim narůstají zase, jak nám to říkali rodiče, zase ti narůstají?“ „Ostruhy?“ – „Hřebínek asi.“

  • „Co byste řekl mladým lidem?“ – „Poselství mi připadá trošku patetické, ale přesto, jak jsem říkal, vzkázat nebo připomenout bych chtěl asi toto. Když jsem v roce 1965 šel na půdu gymnázia a humanitní větve, která se tehdy tvořila, protože přeci jen bylo znát, že ledy povolují, a byla zavedena také výuka latiny. Tak jedna z prvních vět, která byla na první či druhé stránce, že Historia magistra vitae est. A tehdy jsem na to koukal: No, tak jo. Tak jsou dějiny matkou moudrosti nebo učitelkou života, tak dobře, moc mi to neříkalo. Jenomže jak jsem se dostával životem dál a dál na tu dnešní úroveň starého muže, tak jsem si uvědomil, kolik je v tom pravdy. A tak bych chtěl říct, učte se, chápejte všechno, snažte se pochopit všechno, co je kolem vás, protože je to velice důležité, vzdělání je nade vše, ale z toho to vzdělání historické je z hlediska vývoje vašich osobností i našeho státu to nejdůležitější. Chápat, co se tady stalo a co se už stát nesmí.“

  • „Pak ale ten národ hned, nebo hned ne, ale i přes smrt Palacha i přesto, že to vypadalo, že dojde k protestu, tak zase ustoupil.“ – „Zberanizoval jak berani, ticho všechno. Najednou, každý, aby se staral o sebe. Teď bylo vidět, že se vedla ta perzekuce ne už tím způsobem usekávání hlav a dvacetiletých trestů, ale především se vedla tou formou materiální a kariérní likvidace. A začali se bát lidi, začali se bát redaktoři. Oni je potom stejně vyhodili, ty, co byli odvážní. Koneckonců ten pan Feldštein, o kterém jsem hovořil, to byl… Byly tři nejúspěšnější nebo nejrevolučnější periodika, to byl Student, byly to Literární listy a Reportér. A on byl šéfredaktorem ve svých čtyřiadvaceti letech Studenta, tehdy, sám snad student posledního ročníku. A i ti nejrevolučnější redaktoři potom začali ubírat. Mám rodinu, co budu dělat, komu se chce k lopatě. A teď, když je to taková všeobecná podělaná nálada. Já měl potřebu proti tomu vystupovat. A myslel jsem si, že je každý takový, nebo že je to tak, jako to bylo v tom osmašedesátém, a že zkrátka ty moje řeči jdou na úrodnou půdu, a že to je užitečné. Ono to tak určitě bylo, proto po mně vyjeli. Ale už to, co by si neodvážil nikdo vystoupit a jít někam si dělat zápisky. Tak tehdy to tak, jak se ukázalo, bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 10.06.2020

    (audio)
    délka: 02:22:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
  • 2

    České Budějovice, 19.08.2020

    (audio)
    délka: 02:44:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
  • 3

    Freistadt, 03.09.2020

    (audio)
    délka: 02:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Co se tady stalo, se už nesmí stát

Václav Bruna po promoci v Karolinu (1973)
Václav Bruna po promoci v Karolinu (1973)
zdroj: Archiv pamětníka

Václav Bruna se narodil 3. června 1950 v Pardubicích. Vyrůstal v Českém Brodě, kde roku 1968 odmaturoval na střední všeobecně vzdělávací škole. Následujících šest let studoval na Vojenském lékařském a vzdělávacím výzkumném ústavu Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové obor zubní lékařství. V roce 1973 získal titul doktora medicíny. Následující rok se stal stomatologem tankového pluku ve slovenském Martině. Roku 1976 se oženil s Ludmilou Babinskou. Kriticky se vyjadřoval ke komunismu, odebíral exilový dvouměsíčník Listy a šířil ho mezi kolegy na pracovišti. Od roku 1975 ho sledovala Státní bezpečnost. V roce 1980 byl odsouzen za pobuřování na šestnáct měsíců nepodmíněně. Po propuštění pracoval jako podnikový zubař v Makytě Púchov. Roku 1988 emigroval i s manželkou přes Jugoslávii do Rakouska. Tři roky zde působil na zubní klinice v Salcburku a Linci. Roku 1992 založil soukromou stomatologickou praxi v Dolním Dvořišti. Kromě medicíny se věnoval chovu dostihových koní, jeho tmavý hnědák Peruán třikrát zvítězil ve Velké pardubické. V roce 2020 žil Václav Bruna se svou ženou Ludmilou v hornorakouském Freistadtu.