MUDr. Václav Bruna

* 1950

  • „Pak přišel tedy soud. Jak jste se hájil?“ – „Když jsem se hájil před těmi estébáky, tím samým způsobem, tak jsem se hájil i tady tak. Jak je ta Vyčítalova písnička: Neviděl, neslyšel, nikoho jsem tady neviděl.“ „Takže jste zapíral?“ – „Takže jsem to zapřel, a co měli dělat. Jenom tedy, defilovali tam svědkové. Bylo vidět, že někdo se snažil ještě mi vyjít vstříc. Ale jinak, že i když někdejší přátelé, tak byli zmanipulovaní. Když jsem šel do svazků, tak jsem zjišťoval, že jsem je trošku dostal do průseru. Někteří byli dřív, dva tři. Ale celá škála v souvislosti s tímhle. Protože tam je také, kdy byl – jak oni tomu říkají – zverbován, verbovka tomu také říkají, zkrátka získán pro spolupráci. Tak jsem zjistil, že bohužel, to bylo často v souvislosti, že časově se to shodovalo s mým případem. Takže tehdy si připadali, že se nic jiného dělat nedá. A dneska mají důvod se stydět. I když ono už to trošku, trošku zdá se, že už jim narůstají zase, jak nám to říkali rodiče, zase ti narůstají?“ „Ostruhy?“ – „Hřebínek asi.“

  • „Co byste řekl mladým lidem?“ – „Poselství mi připadá trošku patetické, ale přesto, jak jsem říkal, vzkázat nebo připomenout bych chtěl asi toto. Když jsem v roce 1965 šel na půdu gymnázia a humanitní větve, která se tehdy tvořila, protože přeci jen bylo znát, že ledy povolují, a byla zavedena také výuka latiny. Tak jedna z prvních vět, která byla na první či druhé stránce, že Historia magistra vitae est. A tehdy jsem na to koukal: No, tak jo. Tak jsou dějiny matkou moudrosti nebo učitelkou života, tak dobře, moc mi to neříkalo. Jenomže jak jsem se dostával životem dál a dál na tu dnešní úroveň starého muže, tak jsem si uvědomil, kolik je v tom pravdy. A tak bych chtěl říct, učte se, chápejte všechno, snažte se pochopit všechno, co je kolem vás, protože je to velice důležité, vzdělání je nade vše, ale z toho to vzdělání historické je z hlediska vývoje vašich osobností i našeho státu to nejdůležitější. Chápat, co se tady stalo a co se už stát nesmí.“

  • „Pak ale ten národ hned, nebo hned ne, ale i přes smrt Palacha i přesto, že to vypadalo, že dojde k protestu, tak zase ustoupil.“ – „Zberanizoval jak berani, ticho všechno. Najednou, každý, aby se staral o sebe. Teď bylo vidět, že se vedla ta perzekuce ne už tím způsobem usekávání hlav a dvacetiletých trestů, ale především se vedla tou formou materiální a kariérní likvidace. A začali se bát lidi, začali se bát redaktoři. Oni je potom stejně vyhodili, ty, co byli odvážní. Koneckonců ten pan Feldštein, o kterém jsem hovořil, to byl… Byly tři nejúspěšnější nebo nejrevolučnější periodika, to byl Student, byly to Literární listy a Reportér. A on byl šéfredaktorem ve svých čtyřiadvaceti letech Studenta, tehdy, sám snad student posledního ročníku. A i ti nejrevolučnější redaktoři potom začali ubírat. Mám rodinu, co budu dělat, komu se chce k lopatě. A teď, když je to taková všeobecná podělaná nálada. Já měl potřebu proti tomu vystupovat. A myslel jsem si, že je každý takový, nebo že je to tak, jako to bylo v tom osmašedesátém, a že zkrátka ty moje řeči jdou na úrodnou půdu, a že to je užitečné. Ono to tak určitě bylo, proto po mně vyjeli. Ale už to, co by si neodvážil nikdo vystoupit a jít někam si dělat zápisky. Tak tehdy to tak, jak se ukázalo, bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 10.06.2020

    (audio)
    délka: 02:22:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
  • 2

    České Budějovice, 19.08.2020

    (audio)
    délka: 02:44:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
  • 3

    Freistadt, 03.09.2020

    (audio)
    délka: 02:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Co se tady stalo, se už nesmí stát

Václav Bruna po promoci v Karolinu (1973)
Václav Bruna po promoci v Karolinu (1973)
zdroj: Archiv pamětníka

Václav Bruna se narodil 3. června 1950 v Pardubicích. Vyrůstal v Českém Brodě, kde roku 1968 odmaturoval na střední všeobecně vzdělávací škole. Následujících šest let studoval na Vojenském lékařském a vzdělávacím výzkumném ústavu Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové obor zubní lékařství. V roce 1973 získal titul doktora medicíny. Následující rok se stal stomatologem tankového pluku ve slovenském Martině. Roku 1976 se oženil s Ludmilou Babinskou. Kriticky se vyjadřoval ke komunismu, odebíral exilový dvouměsíčník Listy a šířil ho mezi kolegy na pracovišti. Od roku 1975 ho sledovala Státní bezpečnost. V roce 1980 byl odsouzen za pobuřování na šestnáct měsíců nepodmíněně. Po propuštění pracoval jako podnikový zubař v Makytě Púchov. Roku 1988 emigroval i s manželkou přes Jugoslávii do Rakouska. Tři roky zde působil na zubní klinice v Salcburku a Linci. Roku 1992 založil soukromou stomatologickou praxi v Dolním Dvořišti. Kromě medicíny se věnoval chovu dostihových koní, jeho tmavý hnědák Peruán třikrát zvítězil ve Velké pardubické. V roce 2020 žil Václav Bruna se svou ženou Ludmilou v hornorakouském Freistadtu.