Růžena Brösslerová roz. Vogelová

„My jsme jeli vlakem až do Trani vedle Bari, úplně jižně. Tam byl lágr pro Židy, kteří jedou do Palestiny, do Izraele – Izrael byla mladá země, ještě neměla rok. Tam jsem byla týden a jeli jsme hroznou lodí, Caserta, to byla loď na dobytek. Tam udělali dvoupatrové kavalce, to jsme jeli asi čtyři pět dní. Hrozné, málo vody a špatné jídlo. Hrozné, zase transport, kavalce, hrozné, ale nějak jsme – my jsme byli mladí všichni, my jsme se hodně znali mezi sebou z Terezína, takže jsme to brali po skautsku. Já jsem brečela do Velenic, naproti mně seděla holka, co měla se mnou v Terezíně spálu. Když jsme byli ve Velenicích, tak řekla: ‚Řekni, Růženko, už jsi doplakala?‘“

„To dítě se narodilo 7. března, kluk. Ale ty holky, co pracovaly ve Flachsu (zpracování lnu), udělaly z plotu takovou... aby to dítě tam mohlo ležet, a tu Evku, kde byly sprchy, tak ji tam daly, i to dítě. Když jsme šly na záchod, tak jsme tam prošly, tak vždycky jsme se na to dívaly – to dítě žilo – a sáhly na tu prdýlku. Živé dítě v takovéhle situaci. On se jmenoval Tomy, samozřejmě po Masarykovi. Tři porody tam byly. Přišel jednoho dne Mengele do Merzdorfu. My jsme musely nějak čistit ty kavalce a já jsem tomu nechtěla věřit, že Mengele – ale to mi potvrdila teď jedna v Praze, co byla se mnou, ale starší – že Mengele přišel to dítě vzít. Ten mistr, co byl v tom oddělení, kde Evka pracovala, řekl, aby ji nechal, že ona je tak výborná pracovnice, a domluvil mu, aby to dítě nechal s tou mámou. A on tam to dítě nechal. Ty se vrátily, ty obě holky, ta Evka byla už vdaná a ten muž se náhodou vrátil taky. Nevěděl, že je těhotná, a přivezla mu dítě domů. To byla taková věc, která byla neobyčejná.“

„V Osvětimi Mengele mne při (selekci) dal na tu pravou stranu. Ptal se, kolik mi je (wie alt), a já řekla osmnáct (achtzehn) a (maminka) ještě řekla: ‚To je moje dítě, té ještě není osmnáct.‘ On do ní kopl. Já jsem se najednou styděla, že maminka jinak byla vždy statečná. My jsme nevěděli, co se děje. Byla to ohromná žena.“

„Byly jsme připravené, že jdeme dolů. Slyšíme, jak někdo odemyká. Najednou tam stál ten pan doktor a řekl: ,Ich bitte die Damen herunter gehen.‘ Prosím dámy, aby šly dolů. Najednou jsme byly dámy. Ne abychom se postavily do řady, ale do půlkruhu, to nebyl apel. Oznámil nám: ‚Je konec války. Chci vám vysvětlit jako lékař, jste podvyživené, abyste nezačaly jíst moc. Jsme v Krkonoších, přijdou vás osvobodit Rusové, už jsou na cestě sem, Hitler kapituloval.‘ Najednou jsme byly dámy.“

„Bylo to hrozné, jak jsme se museli svléknout. Já jsem držela boty, přeci nemůžu bez nich. Přišla nějaká kápo, vzala mi boty. ‚Dej sem ty boty, ty kurvo, stejně chcípneš!‘ Já jsem začala brečet. Za chvíli jsme byly nahé a ostříhali nás dohola. Ti, co tam byli déle, nějaký chlap, byla tam židlička, všude ostříhané vlasy. Jedním hadrem a nějakým lysolem nás dezinfikovali. To bylo hrozné. Nahnali nás do jedné místnosti.“

„Já od té doby, co jsem se vrátila z Osvětimi, nechci slyšet o nějakém náboženství. Moje děti jsou také tady vychované bez židovství. Kdo byl v Osvětimi a viděl to, co já jsem viděla, nemůže věřit v Boha. Malé děti, které hodí do ohně nebo je zplynují? Nechci o tom mluvit. Mám tady ještě chodit do kostela (synagogy)? Nevěřím na nic. Nebyli jsme k tomu také vychovaní, byli jsme asimilovaní.“

„Dvanáctého prosince by býval měl můj bratr narozeniny, ale už nežil. Já jsem pracovala a brečela. Přišel mistr, na šedém plášti měl hákový kříž, zastavil mašinu a ptal se, proč pláču. (…) Nechtěla jsem se s ním bavit, přeci mu nebudu vykládat, že Němci zaplynovali mého bratra. On mi říkal: ‚S tebou bych dneska měnil, padl mi druhý syn.‘ Na to mu odpovídám: ‚Pane majstr, vy jste to takhle chtěl?‘ Tak jsem dostala odvahu zeptat se, kde přesně jsme. ‚Víš, kde je Spindlermühle?‘ Samozřejmě jsem věděla, jsme nedaleko Špindlerova Mlýna, ale na německé straně, nedaleko českých hranic.“