Jan Broj

* 1932  

  • Jan Broj recitujici 1

  • Jan Broj recitujici 2

  • „Řeknu vám, že člověk, i kdyby byl ze železa tak nemůže odolat, aby zdravý člověk ve věku 49 let, který se snažil pro lidi dělat jenom dobro, musel takovýmto způsobem odejít ze světa. Jak jsem se již zmínil o jeho vztahu ke křesťanství, víře, jeho poslední slova pod šibenicí byla, že odevzdává děti a ženu Panně Marii (pohnutě), že nikomu neublížil a že umírá jen proto, že chtěl mít svobodného sedláka na svobodné půdě a že on taky bude. To byla jeho poslední slova. I po těch dlouhých padesáti letech jsou to nepříjemné vzpomínky, já se za to omlouvám, nemůžu za to.“

  • „My jsme jako rodina dostali telegram 22. (května) večer asi v sedm hodin, že otec měl poslední přání rozloučit se s rodinou. Vzhledem k tomu, že v padesátém roce ve vsi žádné auto nebylo, bylo to brzy po válce, muselo se rychle do Rokycan a tam shánět taxíka, který by nás dovezl do Prahy. Jely jsme tam děti a maminka a stavěly jsme se pro strýce – faráře, který sloužil na Žižkově u svaté Anny, a jeli jsme všichni společně na Pankrác. Dostali jsme se tam kolem druhé v noci. Nebylo to příjemné a měli jsme povoleno dvacet minut na rozloučení. Otec byl v malé kobce, ve dveřích dvoumetrový stůl, takže jsme se nemohli ani políbit, ani podat ruku, nic. Tu statečnost jeho, to bych si přál, aby všichni lidé věděli, že se nechá v takovémto klidu umírat pro svobodu, pro národ. To naše loučení, to bylo už symbolické, za ty dva roky odloučení jsme si museli zvykat na různé řehole, že jsme museli přečkat i tyto okamžiky.“

  • „Víte, sedlačina je krásná věc, ale je to tvrdá věc. Devětadevadesátkrát se musí proklít aby se jednou mohla pochválit, ale ta pochvala musí vynahradit všechny věci, které předtím byly. Říkal jsem, že je třeba, abychom si z historie vzali ponaučení. Když si vezmeme, že tři sta let po Kozinovi... Že třebas sám Kozina, když se loučil v Plzni se svou rodinou, s celým Chodskem a západočeským krajem. Když byl pod šibenicí, tak se neloučil jen se svou Hančí a svými dětmi. Když říká: ,Pojďte sem, robátka moje malá. Bůh vám dopřej, abyste se dožíli toho, za co umírá váš táta.‘ On se neloučil jenom s tou rodinou i s tím lidem. On jim dokázal vmést do tváře : ,Lide můj, toť smutná je pro tě věc, avšak dobře, proč byl si hnůj a skláněl svoji plec.‘ To je ono, všichni koukali přes hradbu, ale nikdo nepřiložil ani prst k tomu, aby nějakým způsobem pomohl. To je ten lidský hnůj, to je třeba, aby ten jsme si vykydali sami mezi sebou.“

  • „Měnu ve třiapadesátém roce jsem prožil jako voják v Plzni. Byli jsme na Borech, já jsem byl u autodopravy, tak jsem jezdil přes tři čtvrtě Plzně tramvají do garáží. Přijeli jsme ráno k plzeňskému náměstí, dál tramvaje nejely. Bylo plné náměstí škodováků. Škodovka vyrazila na město a už to začalo. To byly snad nejlepší zážitky z celých 27 měsíců, které jsem si odsloužil u černých baronů. To byla měna. Večer prezident Zápotocký řekl, že naše měna je pevná, a ráno koruna byla v čudu. Byly různé projevy a mohutná demonstrace. Pozvali si tam hasiče. To ještě neměli vodní děla jako dnes. Přijeli tam s cisternou, natáhli hadice. Než tam napustili vodu, tak měli nožem rozřezané hadice a hasiči tam byli málo platní. Začalo se to rozšiřovat do postranních ulic. U krajského soudu, mohutné dubové dveře, jak se tam dostat. Bralo se za kliku, šťouchalo se do toho a nic. Kde se vzala, tu se vzala parta chlapů a vzala dřevěné švale, co jsou pod kolejnicemi na dráze, na ramena. Nevím, kolik se jich tam vešlo. Rozběhli se proti dveřím, to má nějakou váhu. Rozbili tím dveře, vešli dovnitř, vyhazovaly se papíry ven z okna, otvíraly se šuplíky, Gottwaldové a Stalinové lítali ven na ulici, sošky a bysty se házely ven. Nějaký ,indián‘ si ani neuvědomil, co dělá, tak to škrtnul. Ohnivý jazyk letěl tou ulicí, říkali jsme si, tam mohl být taky někdo pěkně popálený. Trvalo to celý den, než se to uklidnilo. Pochopitelně někoho policajti odvezli.“

  • „Když se otec loučil s bratrem, strýčkem Eduardem, tak strýc zkolaboval přímo na chodbě před otcem. Byl tam dvoumetrový stůl, takže se nemohlo podat si ruce, políbit se. Jenom otec koukal a pozoroval. Prakticky to bylo ke konci návštěvy, já sám jsem strýce vzal na záda a odnesl ho z té chodby ven na nádvoří. Na nádvoří jsme ho trošku dali dohromady. Prostě to nervově neunesl. To se stalo při poslední návštěvě o půl druhé v noci z 22. na 23. května.“

  • „My jsme se vůbec neměli dozvědět, že (otec) bude popraven. Vzhledem k tomu, že strýc – farář žil v Praze, nějak mu přišlo, aby jel na Pankrác zjistit, co je s bratrem. Tam mu řekli, že je odsouzený k trestu smrti, že je to hotová věc. Nebýt tohoto okamžiku, (tak jsme to nevěděli). Zkraje května jsme z Borů dostali korespondenční lístek, že jsou dočasně zastaveny pro vězně Stanislava Broje dopisy a návštěvy. Jak často jste ho mohli vídat, když byl vězněný na Borech? Jak často? Každý tam měl nějakou práci. Podle toho, jak plnil normu, tak za odměnu mohla být návštěva. Také jsme tam jednou přijeli do Plzně a otec povídá, že ho přeřadili na jinou práci, ale že ta doba byla delší, protože dral peří. ,Kdyby mi dali vidle, lopatu nebo krumpáč, tak bych tu normu plnil. Ale já a drát peří...‘ To by se nedalo říci, že by se navštěvoval třeba dvakrát za měsíc, nebo tak. Povedlo se třeba, když byl na Pankráci, tak jsem jel do Prahy, říkal jsem, že bych tam třeba vzal nějaký balíček, když bych se tam dostal, že by se to nějak ,propašovalo‘. Přijel jsem a ptal jsem se takového sympaťáka, co tam byl jako bachař, jestli bych mohl s otcem mluvit. Koukl se do nějakého sešitu: ,No, můžete.‘ Neplánovaně jsme se setkali, na to byla vyhrazená cimra, tam stál u toho jeden bachař, nesmělo se říct jediné slovíčko, co by oni neslyšeli. Určili i jakou dobu tam můžeme být na té návštěvě. Vám ještě nebylo osmnáct let, mohl jste k němu jít sám? Ano, na občanku nekoukali, kolik je mi let. Když jsme se tam byli rozloučit, tak kolik bylo bráchovi? Třináct, čtrnáct let.“

  • „Pochopitelně, že teda vydaný nebude. Co se stalo? Správce ďáblického hřbitova se znal se strýcem, v tu dobu bylo těch pohřbů víc, než je dnes. Přišel za strýcem a říká: ,Pane děkane, dostal jsem seznam lidí, které tady budeme pochovávat, a je tam jméno Stanislav Broj. Není to váš příbuzný?‘ Tak jsme jediní věděli, kde je pochovaný. V těch Ďáblicích se to praktikovalo tak, že se vyhloubila šachta, dalo se deset rakví, vrstva vápna a fošny. Dalších deset rakví… - Urny? – Ne, rakve. – Nebyl zpopelněn? – Ne, pohřben. - Takže ty šachty obsahovaly třicet rakví. Identifikace byla taková, že když se ta šachta zakryla, dal se tam klacek a tabulka s číslem. Otec tam měl sedmnáct. Byla to sedmnáctá šachta, bylo jich tam asi jedna třicet. Každý rok jsme tam na ten hrob chodili, dávali jsme tam kytičky, svíčky atd… Nechalo se to tam napospas jak v pralese, museli jsme si prořezat cestičku, abychom se na to místo dostali.“

  • Celé nahrávky
  • 10

    Březová (Hořovice), 20.08.2006

    (audio)
    délka: 03:04:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dokud vylezu na traktor bez cizí pomoci, tak bych tu činnost chtěl provozovat

Jan Broj v padesátých letech
Jan Broj v padesátých letech
zdroj: archiv pamětníka

Jan Broj je nejstarším synem Stanislava Broje, bývalého poslance Národního shromáždění za Československou stranu lidovou z let 1946-1948, sedláka z Rokycanska, popraveného v roce 1950 za údajné organizování vzpoury ve věznici Plzeň-Bory. V době zatčení jeho otce mu bylo 16 let, o dva roky později byl otec popraven. V letech 1952-1954 sloužil u tzv. černých baronů. Za vojenské služby v roce 1953 byl přímým svědkem nepokojů v Plzni při příležitosti měnové reformy. Do roku 1957 hospodařil se svým bratrem na rodném statku ve Volduchách, než byli donuceni okolnostmi vstoupit do JZD. O rok později se přestěhoval do Březové na Hořovicko, kde žije dodnes. Po roce 1989 začal znovu samostatně hospodařit, vstoupil aktivně do politiky, kandidoval do parlamentu na kandidátce KDU-ČSL. V letech 1990-1992 byl poradcem prezidenta Havla pro otázky zemědělství.