Eva Břízová

* 1937

  • „V říjnu tam začínal hospodařit Státní statek a já za měsíc šla pro výplatu. Účetní mi říkal: ‚Slečno, budete nám ještě nadávat?!‘ Zůstala jsem koukat, proč bych jim měla nadávat. Šla jsem si pro čtyři tisíce peněz za měsíc a předtím jsem dřela za padesát korun. To byla moje záchrana, od sedláka bych odešla jak otrhaná slepice. To byli ubohý lidi, který těm sedlákům sloužili. Hladový a nahý. Jak ta děvečka, co odtamtud odcházela, ta neměla nic. Byla jsem v tom, ale Státní statek mě zachránil.“

  • „Po válce Štefana zabila mina. Jak Němci táhli, všude nám pokládali miny, přede dveře a všude. Z Mikové jsme putovaly do Malé Poľany, protože nás dala k nejstarší sestře. Maminka mě dala pryč, aby nás doma nebylo tolik. Nejstarší sestra byla vdaná, tak jsme šly k ní a všude jsme viděly položený miny. Šly jsme tři holky. Julie, Helena a já. Tam bylo na těch minách tolik zabitých lidí.“

  • „Tak on [bratr] toho koně zapřáhl, po válce, jak všichni Němci přes noc odtáhli a pokládali miny. Zapřáhl koně a Ondra seděl na voze a Štefan vedl koně, aby dojeli pro prkna, někam tam, jak byly kryty. Šlápl na minu a vyhodilo ho to, pravou půlku těla. Koni se nestalo nic a brácha Ondra seděl na voze, tomu se taky nic nestalo.“

  • „Tak on [zemědělský dělník Adam] mi ty odstřižky dal a já si ušila panenku. Tu panenku, jak jsem ležela v kuchyni, a teta v ložnici – jinde, panenku jsem si vždycky schovala pod strožok. Jeden večír jsem Adamovi říkala, že budeme další večer pokračovat a panenku si vyndám. Vyndala jsem ji, namaloval mi na ni oči, nos, pusu, hlavu mi udělal a měla jsem krásnou panenku. Byla jsem malá holka, bavilo mě šití a teta na to přišla. A řekla: ‚Hele, na tohle jsme si tě nevzali. My jsme si tě vzali, abys makala, a ne si tu hrála s panenkami!‘ Popadla panenku a hodila ji do kamen a ta shořela. Strašně jsem brečela a bylo mi to líto. Pak ten celý život dopadl tak, že jsem u sedláka jen brečela a brečela.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Příjemky, 03.02.2023

    (audio)
    délka: 02:01:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Příjemky, 17.02.2023

    (audio)
    délka: 01:09:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poválečná bída severovýchodního Slovenska ji znovu doběhla v Čechách

Eva Břízová v pracovním, Hlasivo, rok 1957
Eva Břízová v pracovním, Hlasivo, rok 1957
zdroj: archiv pamětnice

Eva Břízová, rozená Zavacká, se narodila 19. února 1937 v obci Miková na severovýchodním Slovensku. Vyrůstala v početné rusínské rodině řeckokatolického vyznání. Americký grafik Andy Warhola, jehož rodiče pocházeli z Mikové, byl jejím bratrancem. Na konci druhé světové války zabila nášlapná mina jejího staršího bratra Štefana. Kvůli vážné humanitární krizi panující v celé oblasti byla spolu s dalšími dětmi převezena Československým červeným křížem do Čech. Z Košic putovala přes Prahu až do obce Hlasivo na Táborsku do tamního statku, jehož majitel Josef Mareš hospodařil asi na 27 hektarech zemědělské půdy. Zhruba po půl roce stráveném v hospodářství se dívka vrátila k rodině na Slovensko. Ovšem na přání české rodiny odjela za nimi zpět do Hlasiva a pracovala jako pomocná síla v hospodářství, kde zůstala i v dalších letech. V první polovině 50. let manželé Marešovi vážně onemocněli a postupně oba dva zemřeli. Pamětnici připadla péče o tři nezletilé sirotky a navíc musela zastat veškerou práci v zemědělství, které se v té době ocitlo v zoufalé situaci, kdy majitel v předešlých letech čelil nátlaku v souvislosti s kolektivizací zemědělství. Statek nakonec přešel v druhé polovině 50. let pod správu Československých státních statků Tábor. Pamětnice se ve stejné době seznámila se svým budoucím manželem a provdala na Chotěbořsko. Až do odchodu do penze pracovala v jednotném zemědělském družstvu. V době natáčení žila v obci Příjemky na Vysočině (únor 2023).