Eva Břízová

* 1937

  • „V říjnu tam začínal hospodařit Státní statek a já za měsíc šla pro výplatu. Účetní mi říkal: ‚Slečno, budete nám ještě nadávat?!‘ Zůstala jsem koukat, proč bych jim měla nadávat. Šla jsem si pro čtyři tisíce peněz za měsíc a předtím jsem dřela za padesát korun. To byla moje záchrana, od sedláka bych odešla jak otrhaná slepice. To byli ubohý lidi, který těm sedlákům sloužili. Hladový a nahý. Jak ta děvečka, co odtamtud odcházela, ta neměla nic. Byla jsem v tom, ale Státní statek mě zachránil.“

  • „Po válce Štefana zabila mina. Jak Němci táhli, všude nám pokládali miny, přede dveře a všude. Z Mikové jsme putovaly do Malé Poľany, protože nás dala k nejstarší sestře. Maminka mě dala pryč, aby nás doma nebylo tolik. Nejstarší sestra byla vdaná, tak jsme šly k ní a všude jsme viděly položený miny. Šly jsme tři holky. Julie, Helena a já. Tam bylo na těch minách tolik zabitých lidí.“

  • „Tak on [bratr] toho koně zapřáhl, po válce, jak všichni Němci přes noc odtáhli a pokládali miny. Zapřáhl koně a Ondra seděl na voze a Štefan vedl koně, aby dojeli pro prkna, někam tam, jak byly kryty. Šlápl na minu a vyhodilo ho to, pravou půlku těla. Koni se nestalo nic a brácha Ondra seděl na voze, tomu se taky nic nestalo.“

  • „Tak on [zemědělský dělník Adam] mi ty odstřižky dal a já si ušila panenku. Tu panenku, jak jsem ležela v kuchyni, a teta v ložnici – jinde, panenku jsem si vždycky schovala pod strožok. Jeden večír jsem Adamovi říkala, že budeme další večer pokračovat a panenku si vyndám. Vyndala jsem ji, namaloval mi na ni oči, nos, pusu, hlavu mi udělal a měla jsem krásnou panenku. Byla jsem malá holka, bavilo mě šití a teta na to přišla. A řekla: ‚Hele, na tohle jsme si tě nevzali. My jsme si tě vzali, abys makala, a ne si tu hrála s panenkami!‘ Popadla panenku a hodila ji do kamen a ta shořela. Strašně jsem brečela a bylo mi to líto. Pak ten celý život dopadl tak, že jsem u sedláka jen brečela a brečela.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Příjemky, 03.02.2023

    (audio)
    délka: 02:01:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Příjemky, 17.02.2023

    (audio)
    délka: 01:09:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Poválečná bída severovýchodního Slovenska ji znovu doběhla v Čechách

Eva Břízová v pracovním, Hlasivo, rok 1957
Eva Břízová v pracovním, Hlasivo, rok 1957
zdroj: archiv pamětnice

Eva Břízová, rozená Zavacká, se narodila 19. února 1937 v obci Miková na severovýchodním Slovensku. Vyrůstala v početné rusínské rodině řeckokatolického vyznání. Americký grafik Andy Warhola, jehož rodiče pocházeli z Mikové, byl jejím bratrancem. Na konci druhé světové války zabila nášlapná mina jejího staršího bratra Štefana. Kvůli vážné humanitární krizi panující v celé oblasti byla spolu s dalšími dětmi převezena Československým červeným křížem do Čech. Z Košic putovala přes Prahu až do obce Hlasivo na Táborsku do tamního statku, jehož majitel Josef Mareš hospodařil asi na 27 hektarech zemědělské půdy. Zhruba po půl roce stráveném v hospodářství se dívka vrátila k rodině na Slovensko. Ovšem na přání české rodiny odjela za nimi zpět do Hlasiva a pracovala jako pomocná síla v hospodářství, kde zůstala i v dalších letech. V první polovině 50. let manželé Marešovi vážně onemocněli a postupně oba dva zemřeli. Pamětnici připadla péče o tři nezletilé sirotky a navíc musela zastat veškerou práci v zemědělství, které se v té době ocitlo v zoufalé situaci, kdy majitel v předešlých letech čelil nátlaku v souvislosti s kolektivizací zemědělství. Statek nakonec přešel v druhé polovině 50. let pod správu Československých státních statků Tábor. Pamětnice se ve stejné době seznámila se svým budoucím manželem a provdala na Chotěbořsko. Až do odchodu do penze pracovala v jednotném zemědělském družstvu. V době natáčení žila v obci Příjemky na Vysočině (únor 2023).