Eugen Brikcius

* 1942  

  • „Pak na Kampě jsem rozestavěl piva. To už bylo zajímavé, protože zakročila policie. To bylo v roce 1967, to ještě žádné Pražské jaro nebylo a nic nenasvědčovalo, že přijde. Situace se zlepšovala, ale pořád to byl totalitní režim se vším všudy. Já jsem to ignoroval. Já jsem nechtěl žádnou konfrontaci. Bylo to na Kampě, tam moc lidí nebylo. Pozval jsem lidi. Vycházel jsem z toho, že když v hospodě roznesou pivo, vzniká rovina piv. Politické šumy dělají ti, kteří to pivo pijí. A když si je odmyslí, tak vznikne jen rovina piv a tu je možné transportovat kdekoli, na křižovatku nebo do parku. Tak tam piva stála, pršelo, takže piva stála v loužích. Zrcadlila. Mělo to několik rovin. Přišla policie. Tenkrát ještě nikoho nezavřela. Všechny zapsala a rozpustila to. Zakázala to.“

  • „Tam šlo o to, že já jsem navštěvoval zahrady pod Pražským hradem. To je div světa, terasy, teď je to dokonce zušlechtěno a vybírá se tam vstupné. Tak já jsem si říkal, že tady by se měl zrekonstruovat nějaký starý rituál. Co by to asi tak bylo? Něco, co je nejobecnější. Takže holdovalo by se Bohu. Tak jsem si říkal, že bohyně, to je ona. Udělal jsem z ní bohyni. To byl poslední pokus. Ale já bych to udělal, i kdybych nebyl nešťastně zamilovaný, protože se mi to zdálo nejen jako výtvarná výzva. Když jsem přemýšlel, s čím holdovat, tak se mi vyjevil kulatý pecen chleba. Takže ona seděla na barokním oblouku, my jsme šli po schodech a skládali jsme jí mytickou pyramidu k nohám. Do toho přišli policajti. Všechny zavřeli a chleba zkonfiskovali.“

  • „My jsme se tehdy ráno sešli, jmenovalo se to tam V hotýlku. Tam jsme se bavili. Já, Daníček, Kořán a Magor. On byl fernetový král, Jarda Kořán, tak jsme pili fernety. Protože jsme se vždy hádali o něco, týkalo se to umění a tak. Tentokrát jsme se nehádali, na všem jsme se shodli. Napili jsme se, že se nám daří se shodnout. Probíhal proces nepřetržitého shodování se. Oni tam na nás zavolali policajty, ti nás odvezli. Na Slupi byla policejní centrála. Jarda s Ivanem jim tam tvrdili, že máme ten samý den odjet do východního Německa, kde je mezinárodní konference Svazu mládeže. Ten, kdo to vedl, se jmenoval Varholík. My jsme tvrdili, že tam s ním máme jet jako delegáti. Tohle jsme jim namluvili a oni nás skutečně pustili.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 12.10.2016

    (audio)
    délka: 01:41:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 5

    Praha, 20.09.2016

    (audio)
    délka: 01:57:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V nesvobodném světě jsem žil celý život jako svobodný člověk

Eugen Brikcius, 2016
Eugen Brikcius, 2016
zdroj: autoři natáčení

Eugen Brikcius se narodil 30. srpna 1942 v Praze. Po gymnáziu nebyl kvůli špatnému kádrovému posudku přijat na vysokou školu. Soukromě se vzdělával ve filozofii, v jazycích, psal poezii a zajímal se o kulturní dění. Koncem 60. let začal v Praze pořádat happeningy. Zorganizoval například průvod lidí, z nichž každý nesl bochník chleba. Státní bezpečnost v jeho nápadech viděla provokace a výtržnosti a hledala cesty, jak mu v nich zabránit. V roce 1967 stál za pořádáním happeningu před soudem, ale byl zproštěn obžaloby, protože soudní znalci jeho akci označili za umění. V roce 1973 byl odsouzen na osm měsíců vězení za to, že v opilosti zpíval písničky, které soud považoval za hanobení Sovětského svazu, což byl za socialismu trestný čin. Pracoval v Galerii Václava Špály a poté střídal různé dělnické profese. Živil se rovněž jako překladatel. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Neustálý tlak StB ho v roce 1980 přiměl k vystěhování do Rakouska, kde pracoval v organizaci pomáhající emigrantům. Vystudoval filozofii na univerzitě v Londýně. Je autorem řady básní, esejí a výtvarných děl, publikoval v různých jazycích včetně latiny. Od roku 1989 žije střídavě v Rakousku a v Česku.