Karel Brhel

* 1922  †︎ 2006

  • „Oni byli na to připraveni, protože takových enkláv u toho Atlantského oceánu (vlastně to už bylo u Severního moře) bylo několik. To byl Dunkerque, Pleubian, St. Nazaire a já nevím, který ještě, asi čtyři nebo pět těch velikých přístavů, a zůstaly takové kapsy až do konce, až do kapitulace. Prostě oni to vydrželi. Jim tam prostě ponorky přivážely jídlo nebo konzervy a tak dále. Z letadla jim shazovali munici. Teďka celý ten prostor zapustili vodou, roztrhali všechny ty hráze ochranné, bylo to zaplavené vodou, zaminované. Tam byly tisíce min, takže k nim se nedalo ani přijít. A mimo tohle dělali takové výpady, že v noci sedli na rychlé čluny, zajeli za naše postavení, vylodili třeba ve skupinách 50–100 Němců a zaútočili na nás zezadu. Tak každu chvíli byly v noci poplachy. Ti Němci se objevili leckde. Dělali tam takové peklo. Tak zase byli zahnáni zpátky. Některé chytli a ti to odskákali škaredě.“

  • „To byla brigáda, která měla tři tankové prapory, jeden motorizovaný pěchotní, průzkumný oddíl, jeden dělostřelecký pluk polního dělostřelectva, jeden oddíl protitankového dělostřelectva, jednu baterii protiletadlového, ženijní oddíl. To byla jednotka o 13 6OO mužích. Ta byla taková samostatná, jmenovalo se to Samostatná obrněná brigáda. A tam byly všechny ty potřebné složky čili ta naše jednotka mohla jako celek kdykoli sama operovat. Měla všechny složky, mimo letectvo, samozřejmě.“

  • „Když jsem přišel do Jáchymova, tak mě vzali k doktorovi. To byl bývalý esesák, ten se na mě podíval, se jenom díval a já jsem vážil 55 kilo. Tak povídá tomu svému pomocníkovi: ,Je špatně živený, nemůže jít do šachty.‘ Tak jsem byl měsíc nechaný na povrchu a dělal jsem tam takové pomocné práce a po měsíci jsem šel dolů…“

  • „To bylo, bych řekl, prakticky, i když se zrovna nestřílelo každý den, pořád jsme byli v pohotovosti, protože ty Němci a ty fašisti nás honili po těch kopcích, že. To bylo pořád ,Tedeski, tedeski, alarmi.‘ ,Útok, útok.‘ Bydleli jsme v takových salaších, jídlo bylo velice chatrné, oblečení, co jsme měli, to jsme zničili, sem tam nám někdo něco daroval, takže jsme byli, bych řekl, jako šupáci. Ale výzbroje jsme měli hodně, protože po kapitulaci té italské armády hodně těch Italů zdrhlo domů i s výstrojí a výzbrojí. Potom Angloameričani shazovali nám zbraně, shazovali nám konzervy taky, samopaly a kulomety, takže všechno jsme měli, jen jídla bylo málo a nebylo se kde schovávat.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Ostrava, 23.03.2004

    (audio)
    délka: 22:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl bych rád, kdyby se lidé vzpamatovali a mysleli na to, že patří k celku zvanému národ

Karel Brhel (1946)
Karel Brhel (1946)
zdroj: Archiv pamětníka

Karel Brhel se narodil 6. srpna 1922 v Krnově. Otec byl důstojníkem Československé armády v Bruntále. Až do roku 1938 vyrůstal Karel Brhel v německém prostředí Sudet. Po Mnichovu musela rodina z Bruntálu odejít. Otec byl odvelen do Hranic, kde pamětník v roce 1942 maturoval. Krátce po maturitě následovalo totální nasazení v Rakousku a roku 1943 nástup do protektorátního vládního vojska. O rok později byla jednotka odvelena do Itálie, kde hromadně zběhla k italským partyzánům. Po několika týdnech přešel Karel Brhel s dalšími vojáky přes horské hřebeny do Francie a do konce války bojoval na západní frontě, od října 1944 u Dunkerque. V letech 1945-1947 absolvoval pamětník Vojenskou akademii v Hranicích. Za své působení u partyzánů a na frontě obdržel několik vojenských vyznamenání. V dubnu 1950 byl zatčen, odsouzen k osmiletému trestu, vyhozen z armády a zbaven vojenské hodnosti. Po čtyřech a půl letech v komunistických věznicích a pracovních táborech ho ze zdravotních důvodů propustili. Do odchodu do penze v roce 1981 pracoval v elektrárně a železárnách v Ostravě. V roce 1990 se dočkal plné rehabilitace a povýšení do hodnosti plukovníka v. v. Karel Brhel zemřel 21. listopadu 2006 na leukemii.