Zuzana Brejcha

* 1953

  • „To byl ten šok, že jsem se vrátila v podstatě do stejného. Tam se nic nezměnilo. Třeba holubičky ve výkladních skříních, kde bylo pár konzerv masa a nad tím mírové holubice a Brežněv s Leninem jako prvomájová výzdoba. Všechno bylo stále stejné. Nic se tam nezměnilo, a proto to na mě asi tak zapůsobilo. V Rakousku, což ví málo lidí, byli do roku 1955 Rusové. Vídeň byla rozdělená na čtyři díly a Rakousko bylo rozdělené na čtyři díly. V roce 1968 už tady ale byl normální kapitalismus. Bylo to třináct let po tom, co odtud odešli poslední Rusové, ale Rakušané tady udělali obrovský kus práce, tím, jak tady všechno zušlechtili. V tom roce 1982 už tady byl normální život, tak jako dnes.“

  • „Z dnešního hlediska to vůbec nechápu, ale my jsme seděli doma. Táta chodil do práce a večer se učil chemické formule barev a laků. Měl takový štos a to se musel naučit. My jsme byli doma, chodili jsme nakupovat a poslouchali jsme nové rakouské rádio, stanici 3. Celý den tam hráli moderní písničky. Hráli tam v krásné kvalitě to, co jsme předtím poslouchali přes Svobodnou Evropu. Místo aby mě poslali do nějakého kursu, nechodila jsem nikam. Brácha začal chodit k Philipsovi a já jsem seděla doma. Pak někdy na jaře táta přišel s tím, že mě přihlásí do školy. Já už jsem nebyla školou povinná, protože mi bylo 15 let. Táta našel gymnázium blízko nás. Bydleli jsme už v 18. okresu, kde jsme měli už normální byt. Táta našel školu poblíž. Gymnázium. Jednoho dne jsme se tam šli přihlásit. Já ještě pořád neuměla německy. Bylo to na jaře a pamatuji si, že jsme šli do ředitelny a táta mluvil s ředitelkou. Nevím, co si říkali. Pak mi táta říkal, že se ho ptala, jestli umím německy a on řekl, že ne. Ona říkala, že to bude problém a co s tím. Táta jí slíbil, že se německy naučím velmi rychle.“

  • „Jednou uprchlík je už vždycky uprchlík. Já jsem nad tím přemýšlela, jak to vysvětlit, protože my jsme měli v podstatě luxusní emigraci. Táta nás vždycky obstaral, nikdy jsme neměli finanční problémy, i když otec odešel z pohodlného života. Měli jsme známé u filmu, táta pracoval s Werichem, s Trnkou a byl asistent režie Karla Zemana a měli jsme co dělat s takovými lidmi. Pak člověk uteče sem a je absolutní nula. Zní to povrchně, ale je fakt, že najednou jsme byli cizinci, nevěděli jsme, jestli když vyjdeme z domu, máme jít doprava nebo doleva, prostě ta ztráta je obrovská. Možná že u některých lidí to nehrálo roli, ale já si myslím, že to je taková rána, která zůstane. To, že si dodnes pamatuji číslo pražského telefonu, to jsou zbytky té původní identity.“

  • „My jsme tady potom chodili demonstrovat a hlavní demonstrace začaly, když přišli chartisté a lidé z undergroundu. V té době jsem začala žít s Pavlem Landovským, který mě s tím undergroundem seznámil. To bylo v roce 1982.“ - „A když vyšla Charta, registrovali jste tu opozici?“ - „Samozřejmě. Táta to všechno hodně sledoval. Já už jsem potom nebydlela doma, takže převládal ten můj rakouský život. V roce 1977 jsem navíc měla mého prvního dlouhodobého přítele a to byl Íránec, takže jsem měla ještě co dělat s íránskou komunitou ve Vídni. Takže to bylo takové roztříštěné. Chodila jsem ale na české kulturní večery, chodila jsem k nám domů, když byl pozvaný někdo na večeři nebo když to byli zajímaví lidé, s nimiž byla zábava. Takže tam jsem chodila. Ale tím, že jsem chodila na filmovou školu a měli jsme spoustu věcí, které jsme tam museli dělat a připravovat, dělat naše filmy a psát, protože jsem studovala scénář a dramaturgii a střih, měla jsem dost práce. V roce 1977 jsem začala pracovat jako asistentka střihu už profesionálně, takže toho bylo dost.“

  • „Bylo půl jedenácté, já jsem si četla, svítilo světlo nad mou postelí a někomu se to asi nelíbilo. Na Palackého náměstí stálo asi 20 tanků, protože tam hlídali most, kdyby náhodou přišla kontrarevoluce. Zřejmě někomu vadilo, že se ve čtvrtém patře svítí. Nikdy to nikdo nevysvětlil. Začalo se střílet, napřed do dětského pokoje a pak se střílelo do celého bytu. Střílelo se cíleně na naše tři okna. Rozstříleli byt, my jsme přenocovali na druhé straně před záchodem na chodbě u dveří do baráku. A pak jsme byli tři dny na Žižkově ve filmovém archivu. Když jsme se vrátili zpátky, ve zdech byly díry, všude omítka, shořelé záclony, rozbitá okna, obrazy přibité na zdech střelami. V mé posteli bylo 27 střel.“

  • „Já jsem pochopila, jaká to byla jeho oběť, na jeho smrtelné posteli, když umíral v nemocnici. Věděli jsme, že umírá a že nepřežije víkend. Stáli jsme kolem jeho postele a místo abychom říkali nějaké důležité věci, plácali jsme nesmysly. Já jsem si zrovna stěžovala na to, co jsem zrovna dělala, nadávala jsem na režiséra a podobně. Táta se na mě tak podíval a řekl: 'No jo, ale jsi u filmu'. A tehdy jsem si uvědomila, že se pro nás strašně obětoval. Vždycky jsme byli zajištění, vedlo se nám dobře. V životě jsme od něj neslyšeli, že by se byl obětoval. Udělal pro nás první poslední.“ - „Zvládli u vás v rodině všichni tu emigraci?“ - „Zvládli emigraci... v podstatě kdybych byla přísná, tak řeknu, že jsem ji taky nezvládla. Jsou to dvě věci, jedna je jazyk, sžít se s prostředím a integrovat se. Druhá je ten vnitřní pocit. Kdo je jednou uprchlík, je vždycky uprchlík. Vím, že to mají různí lidé různě. Když jsem třeba dostala peníze od rakouského kancléřství na film, který jsem točila na Slovensku, tak jsem si říkala, proč mi dává Rakousko peníze na film. Přesto, že jsem Rakušanka a cítím se čím dál víc být Rakušanka, zůstává ve mně pořád pocit, že jsem uprchlík.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vídeň, Rakousko, 25.02.2018

    (audio)
    délka: 03:34:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jednou uprchlík je už vždycky uprchlík

Zuzana Brejcha
Zuzana Brejcha
zdroj: archiv Pamětníka

Zuzana Brejcha se narodila 8. srpna 1953 v Praze do rodiny Vlasty a Bohumila Brejchových. Otec byl dramaturgem ve filmovém studiu Barrandov. V roce 1956 musel dát z politických důvodů výpověď a zůstat na volné noze jako scénárista, do roku 1968 úzce spolupracoval s Jiřím Trnkou. Zuzanu v roce 1968 přijali na gymnázium, po němž chtěla pokračovat ve studiích filmové vědy. Srpnová okupace v roce 1968, kdy jim vojáci rozstříleli byt, přiměla rodinu k emigraci, kterou uskutečnili v říjnu téhož roku. Vycestovali do Vídně, kde dostali azyl. Otec dostal práci manažera ve firmě rakouského kamaráda, k filmu už se nikdy nevrátil. Zuzana vystudovala vídeňské gymnázium a v roce 1982 absolvovala na vysoké filmové škole v oborech scénáristika, dramaturgie a střih. Od počátku byla v kontaktu s českou komunitou žijící ve Vídni, navštěvovala Sokol, její otec byl zakládajícím členem kulturního klubu Čechů a Slováků. V roce 1982 po 14 letech navštívila Prahu, což iniciovalo nalezení její zapomenuté identity. Jejím partnerem se stal na rok a půl Pavel Landovský, díky němuž se ve Vídni přiblížila lidem z českého undergroundu. V roce 1983 se v Praze setkala s Václavem Havlem, díky čemuž se stala objektem sledování StB. Listopadové události 1989 prožila v Praze, ale do Čech už se natrvalo nevrátila. Pracovala na volné noze jako filmová střihačka a natáčí autorské dokumenty s romskou tematikou.