ak. soch. Jan Bradna

* 1943

  • „Bylo to někdy na začátku prosince roku 1954. Mně bylo jedenáct let, na návštěvu jela babička, můj tatínek – a bylo dovoleno, že nezletilé dítě může jet taky, takže mě vzali s sebou. Tam jsme přijeli v noci do toho Leopoldova, byl mráz, zima byla hrozná. Přespali jsme v úplně vymrzlém hotelu, kde se netopilo, ráno jsme šli na mši svatou, kostel byl plný školních dětí. A vyšli jsme k té pevnosti. Leopoldov je pevnost, něco jako Vyšehrad, ty obrovské cihlové zdi s náspy. Za tou pevností vycházelo slunce. Šli jsme takovou rozblácenou zmrzlou cestou k pevnosti. A tam byla ohromná vrata, průjezd, všechno bylo zavřené. Za chvíli vyšlo pár vězňů s bachařem, něco nakládali, nějaké konve, a zase nic. No a pak se otevřely takové ty postranní dveře a volali návštěvy a taky nás. Vešli jsme do ohromného průjezdu a zahnuli doleva. Do takové dlouhé podzemní chodby, něco jako jsou kasematy na Vyšehradě. A na kraji stál bachař, který nás zastavil a zeptal se, kdo jsme, co jsme. Babičce řekl, ať synovi domluví, že je vzpurný a neposlouchá. Babička řekla, že to ji ani nenapadne, že je po ní a že mu nic říkat nebude. No a současně mu řekla: ‚A tady bych mu ráda dala balík.‘ Měla balíček s jídlem. Bachař jí vynadal teda náležitě. Balík dát nesměla. A šli jsme tou chodbou, po stranách vpravo byly – jako na poště – takový dlouhý pás, dole dřevěný, nahoře sklo, a vždycky napříč takové kóje. A tam stála vždycky ta návštěva a za tím sklem stál ten vězeň, vedle něho bachař a ten na něj dával pozor, jestli nemrká nebo nedává nějaké signály. Za námi, za těmi návštěvami, chodil taky bachař, který dával pozor. Já jsem se neptal a opřel jsem se o tu přepážku. Tam byla síťka taková mluvící. Takže strýčka jsem měl asi metr od sebe. Při hovoru musel stát v pozoru, měl takový hrubý kabát bez límečku a kalhoty. Musel stát v pozoru, měl červené zmrzlé ruce. A teď jsme mluvili, co dělá která teta, a že se mu daří dobře, a tak dále. A on vždycky dával požehnání, na to oni dbali. Na konci zmlknul a jenom pohyboval rty a jak měl ruce podél těla, jak stál v pozoru, tak pohyboval prstem pravé ruky, jako že dělá kříž. My jsme se vypotáceli, teda já, to byl prostě zážitek, protože strýc byl báječný, vozil mě na motorce, byl to úžasný člověk, já ho měl hrozně rád.“

  • „Gottwald umřel a nám paní učitelka řekla, že půjdeme se podívat na Hrad, kde byl Gottwald vystavený. My jsme ráno přišli do školy. Bylo to na jaře, v březnu, už nebyla nějaká hrozná zima. Jako kluci jsme nosili krátké kalhoty, punčochy a šněrovací boty. Kabát po kolena, čepičku na hlavě a takové taštičky jsme měli, ve kterých jsme si nesli jablko a na čtvrtku, půl krajíce chleba, ještě podélně rozdělenou, s máslem. To byla svačina. Jeli jsme tramvají na Pohořelec, na Malovanku, a už tam jsme viděli, že jde od Strahova od stadionu úvozem dolů k Hradu štrúdl. Tak jsme si řekli, tam to bude někde končit. Ale když jsme přišli nahoru, v chodbě k severní tribuně stadionu stáli lidi. A my jsme museli jít ještě doprava a mezi velkým strahovským stadionem a vpravo tím menším se ta šňůra asi ještě čtyřikrát otáčela. A zima tam byla hrozná, tam v tom stínu v té chodbě byl průvan a my jsme postupovali, postupovali, hladoví, svačiny už jsme si snědli a k pití jsme neměli nic, zmrzlí… Na ten Hrad jsme se dostali, až když se stmívalo.“ – „Proč jste to tolik chtěli vidět?“ – „To bylo povinný, to nařídila učitelka. My jsme mysleli, že tam přijdeme a k obědu se vrátíme. Rodiče si to mysleli taky. A teď už se šeřilo. Hradčanské náměstí bylo plné věnců, od prvního nádvoří až po náměstí. Tam už to šlo trochu rychle. A on byl snad ve Španělském sále, nebo kde. Tam byli samí takoví ti úderníci a údernice v těch svátečních oblecích, co měli od biřmování a svatby, takové ty mladé ženské s krajkovým límečkem na černých šatech, které nedělaly nic jiného než popoháněly: ‚Rychle, postupujte, rychle, postupujte.‘ No, tak jsme Klementa Gottwalda obešli, jeli domů. Telefony nebyly. Rodiče byli úplně zoufalí, nevěděli vůbec, co se s námi dělo. Učitelka naštěstí řekla: ‚Zítra, děti, nemusíte do školy.‘ Takže jsme si od toho odpočinuli. Tak takovou mám vzpomínku na smrt Klementa Gottwalda.“

  • „On, prosím vás, když se dozvěděl, že po něm… On byl ve farnosti pod Řípem, vesnice Černoušek. On nastoupil jako mladý kněz, byl tam šest týdnů a pana faráře ranila mrtvice. A on teď všechno obhospodařoval. Vedle je vesnice Lečice, tam měl večerní mši svatou. A ministranti… V dětství, který kluk má silnější baterku, ten je větší frajer. Komu dál došajní, tomu jsme záviděli. Takže ministranti po mši osvětlovali věž, komu víc svítí baterka. No a chytli se toho nějací soudruzi a ti ho udali, že vysílali imperialistům světelné signály po mši. Ještě druhý den učil ve škole a potom ho zavřeli do Litoměřic. Potom ho pustili, působil ještě tři měsíce v Žandově. Tamější církevní tajemník mu řekl: ‚Vy byste převáděl přes hranice, vy musíte pryč.‘ A tak se dostal do Velvar. Tam se dozvěděl, že po něm jdou, že ho chtějí zavřít. A jeden kolega, kamarád, mu poradil, aby odjel do Slezska, do Nového Jičína do nějakého kláštera, že tam bude schovaný. Ale nějací konfidenti ho vylákali do Brna [pod smyšlenou záminkou], že tam má dojednat přechod jakýchsi bohoslovců přes hranice. On sám odejít nechtěl. Řekl, že nebude utíkat, že tu zůstane za všech okolností. Takže ho zatkli ve vlaku z Brna do Ostravy. Byl souzený v Ostravě a tam se poprvé setkal s asi třiceti lidmi, které prohlásili za protistátní skupinu. Ty lidi viděl poprvé v životě u soudu. Dostal patnáct let a odseděl si dvanáct.“ 

  • „Můj švagr Rudolf, to byl takovej divočák, strašně statný silný chlap, černé vlasy dozadu, svalnatý, hluboký hlas a velmi inteligentní, opravdu úžasný člověk. A on v té skautské skupině, já nevím, s kým vším, prostě shromažďovali zbraně a pořád chtěli dělat povstání, dělali sabotáže a různé naschvály milicionářům a komunistům a policajtům a tak dále. A on řekl, že na tom Bohdalci, to je ten kopec nad Vršovicemi a Michlí, že na té straně k michelské plynárně zakopal bednu se zbraněmi a že jim ukáže, kde [ta údajná bedna] je. Tak oni vyjeli v autech tam nahoru, eskorta s ním, dali mu kožený kabát, jaké nosili ti estébáci, aby nebyl nápadný. A šli po takové cestičce na vrcholu té hrany, vlastně roviny, a z prudkého srázu dolů. On to tam dobře znal, protože tam vyrostl a jako kluk to měl prolítané. A on na příhodném místě ze sebe strhnul ten kabát, rozběhl se, odrazil se a skočil z té stráně, z které sjel takovým sešupem dolů. Tam byl plot, ten snad přelez. Seběhl takovou svažitou zahradou dolů k plotu na ulici, kde jezdí tramvaj. Přeběhl to a běžel takovou úzkou uličkou dál na Kačerov, kde se chtěl skrýt ve vile, kde bydlela jeho kamarádka skautka. Když tam doběhl, měl tolik duchapřítomnosti, že tam nepřiletěl, ale zastavil se, vykoukl za roh a před brankou toho domu už zastavovalo černé auto. Z něho vyskákali asi dva estébáci, kteří obsazovali ihned nejbližší byty a místa, kde by se mohl ukrývat. On potom se dostal nějak do Vršovic, tam se ukrýval ve sklepě. Jak byl černovlasý, tak mu někdo odbarvil vlasy na blond a on v montérkách a s kanystrem na benzín šel z Vršovic nahoru přes Bohdalec na Spořilov a někam dál. Tam na něj čekalo nějaké auto, které ho odvezlo do těch příbramských lesů. On říkal, že viděl hlídky, které tam chodily, které na něj číhaly. Jeho tatínek tam jezdil s autobusem 101 jako řidič, maminka jako průvodčí, s těmi se permanentně vozil estébák. No, tak pak ho chytli a přidali mu za to nějaký léta.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.11.2022

    (audio)
    délka: 01:09:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 06.12.2022

    (audio)
    délka: 01:51:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 17.01.2023

    (audio)
    délka: 01:55:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Raduj se, konej dobro a nech vrabce štěbetat

Jan Bradna při natáčení
Jan Bradna při natáčení
zdroj: natáčení Post Bellum

Akademický sochař a restaurátor Jan Bradna se narodil 5. června 1943 v Praze. Vyrůstal jako nejmladší ze tří dětí v katolické rodině Jana a Boženy Bradnových. Jeho otec byl zaměstnancem katolického nakladatelství Vyšehrad, po nástupu komunistů k moci však o práci přišel a nová situace těžce poznamenala jeho zdravotní stav. Širší rodina byla po únorovém převratu roku 1948 tvrdě perzekvována. Strýc Antonín Bradna, katolický kněz, byl v roce 1952 uvězněn a v kriminálech strávil dvanáct let. Vězněn byl také strýc z matčiny strany Václav Fechtner a manželé obou Janových sester, Rudolf Probst a Karel Kukal. Jan byl od dětství nadaným kreslířem a po absolvování základní školy v roce 1958 nastoupil na Výtvarnou školu Václava Hollara, kde získal skvělou průpravu v mnoha oborech od grafiky po štukatérství. Vojenskou službu absolvoval v průzkumné jednotce v Jindřichově Hradci. V roce 1966 byl přijat na Akademii výtvarných umění do sochařského ateliéru Karla Lidického. Chtěl se zaměřovat zejména na tvorbu medailí, po třetím ročníku ale nastoupil do nově otevřené sochařské restaurátorské školy. O prázdninách roku 1968 byl na brigádě v NDR, odkud se vrátil bezprostředně po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Obě jeho sestry s manžely emigrovaly do Švýcarska, on sám proto kvůli stárnoucím rodičům o emigraci neuvažoval. Od roku 1972 pracoval jako sochař a restaurátor. V sedmdesátých letech byl přizván jako nejmladší člen do restaurátorské komise Svazu výtvarných umělců, která měla přehled o památkách v Čechách a na Moravě, přidělovala jednotlivé zakázky a kolaudovala odvedenou práci. Zároveň dále pracoval jako restaurátor, oblíbil si zejména restaurování venkovních církevních soch na náměstích menších měst a obcí. Podílel se také na restaurování fasády domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. V září 1989 nastoupil ke studiu dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium ukončil v devadesátých letech diplomovou prací Historie Mariánského sloupu a návrhy jeho obnovy. V květnu 1990 se stal jedním ze zakládajících členů Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jejíž činnosti se věnoval tři desítky let. Obnova Mariánského sloupu byla ve společnosti značně kontroverzním tématem, nakonec se ji však podařilo prosadit a obnovený sloup byl dokončen 4. června 2020. Jan Bradna zachytil příběh Mariánského sloupu a jeho obnovy v knize Raduj se, konej dobro a nech vrabce štěbetat. V roce 2022 byl stále aktivní jako tvůrce medailí a poradce v restaurování památek.