Jitka Borkovcová

* 1936  

  • „Viděla jsem reakce našich spoluobčanů na to, když se během odsunu někdo choval k Němcům slušně. Němci táhli krajem, byla mezi nimi paní s malým děckem, má teta jim dala potraviny a vesnice jí to pak vyčítala. Teta se divila, říkala, že zrovna tito civilisté nám nic neprovedli.“

  • „Během maďarského povstání jsme měli i noční natáčecí služby a zaznamenávali jsme vysílání cizích stanic. Chodili za námi redaktoři; když jsem točila já, přišla za mnou Erika Hájková, původem Maďarka. Při poslechu jsem se na ni obrátila: ,Prosím tě, proč se jim ti Rusáci do té situace pletou?‘ Ona se velmi rozzlobila, vyletěla z technického pracoviště a sháněla vedoucího, aby si na mě stěžovala. Tehdy mi bylo dvacet let.“ „Mělo to následky?“ „Mělo, jenže vedoucí Šindelář mě obhájil, takže jsem v rozhlase mohla zůstat. Incident mi přinesl i jednu výhodu – když měl šéf vyzývat podřízené ke vstupu do strany, říkal mi: ,Za tebou nejdu, to nemá cenu.‘“

  • „Jak jste prošla prověrkami? Bylo to těžké?“ - „Prověrky byly legrační. Kolegové kádrovali kolegy, dávali nám naivní otázky. Například se ptali, co by ode mě žádal kapitalista. Já jsem řekla, že nevím, že jsem na Západě nebyla. Komise mi napovídala: ,Co bys měla dělat v neděli? Chodit do kostela!‘ Já jim odsekla: ,A co po mně v neděli chcete vy? Abych chodila do práce. Tak co?‘“

  • „V rádiu dělal tatínkův bratranec, který se jmenoval Januš a který byl ve straně. Mého tatínka měl moc rád a řekl: ‚Tak takhle ti ta moje strana ubližuje? Tak já se ti postarám o dceru.‘ A dostal mě do rádia. Takže to byla klika. Copak si můžu stěžovat? V tom pětapadesátém roce hned po matuře jsem byla v rádiu jako technička.“

  • „Z Pankráce, z Olbrachtovy ulice, kde jsme měli byt, jsme šli do rádia. Já jsem tam ale nešla přes vrátnici, ale přes garáže. Ještě se vysílalo, ale už tam byli Rusové. Já jsem tam chodila, nosila jsem ty zprávy ze směny ve druhém patře na různá místa, odkud se vysílalo. A Jarda, manžel, byl v Balbínově ulici a Rusové tam najížděli s tankem a lidi se rozprchávali. A já jsem potkala Vlada Príkazského a ukazovala jsem mu oknem: ‚Hele, Vlado, támhle ve dveřích naproti je můj muž. Myslíš, že bys mi ho sem přivedl?‘ Tak mi ho tam přivedl a potom jsme tam s Jardou byli až do večera. Ten den se ještě vysílalo ze Studia 7, a pak to zabalili a vysílalo se z těch různých poboček.“

  • „Když jsem chodila na gympl, tak jsem byla fanda do opery. Jednou nebo dvakrát týdně jsem chodila na operu, dívat se a poslouchat. A jednou jsem dostala pozvání od jednoho pána, který hrál v orchestru, na generálku Libuše. To bylo asi v roce 1954, když bylo zase nějaké výročí. A bylo to dopoledne. Říkala jsem si, že to přece nemůžu vynechat. A první hodinu jsme měli tělocvik a já jsem říkala naší bezvadné tělocvikářce: ‚Paní profesorko, já bych potřebovala vypadnout, protože bych potřebovala jít do divadla na operu.‘ A ona řekla: ‚Tak jdi a já řeknu, že ti bylo blbě.‘ Ale co čert nechtěl, jak jsem vyšla, tak jsem potkala naši třídní. A mě nenapadlo nic lepšího než říct, že jdu na pohřeb. Takže tatínek tam byl předvolaný a udělal něco, co se mi moc líbilo: on se mě zastal. Řekl, že kdybych k ní měla důvěru, tak bych jí to řekla, ale že zřejmě k ní důvěru nemám. Takže z toho byla dvojka z mravů, ale mně to nevadilo.“

  • „Básník Vašek Daněk byl předseda (Svazu) československo-sovětského přátelství a využíval toho, aby sháněl ruské filmy, které se tu normálně nepromítaly, ale byly pěkný. Vždycky přišel a říkal: ‚Přijď tam a tam, budeme promítat film Plumbum.‘ Nebo: ‚Bude to dole u Berjozky – film Malá víra.‘ A to si pamatuju nejvíc, protože tam přišlo strašně moc lidí a do té Berjozky se to nevešlo. Tak jsme šli vedle, tam byl nějaký sál, a s kamarádkou jsme tam seděly a vedle nás takové dvě macaté báryšni. Vašek vylezl a říkal: ‚Je to v ruštině, není to dabované, chcete překlady, že?‘ Nahoře byla připravená paní Dušková, že bude překládat, a teď vedle nás se najednou ozvalo: ‚Nět, ně nužno!‘ A Vašek děsně zrudnul: ‚Dámy, jste z rozhlasu? Nejste? Tak kdo vás sem zval?‘ A to bylo tak silné! Ty se jenom tak stáhly. Já jsem čekala, že Vašek Daněk bude mít nějaký průšvih, ale neměl...“

  • „Potom v létě byly ty Věty. To Hanka Kofránková přišla. Většinou se lidi jenom podepsali, a já jsem napsala zaměstnanec rozhlasu. Tak se toho chytily (zahraniční) stanice a vysílaly to. Tím začalo moje provinění. Voni chudáci za mnou tenkrát poslali takového nejhodnějšího člověka z techniky, tak se moc nedostal ke slovu, já jsem ho ukecávala: jestli to četl a jestli má něco proti těm Větám, že to je všecko lidský, a normální nároky a nevím co všechno. A ten Vláďa říká: ‚Hele, nechceš to odvolat?‘ – ‚Co?‘ – ‚No odvolat ten podpis.‘ – ‚A nezbláznil ses?‘“

  • „Já jsem přímo na vysílání nebyla, já jsem jim tam nosila zprávy ze směny. Ta byla ve druhém patře a nosila jsem to do Studia 7. Proti Studiu 1 se jde nahoru a v prvním patře je ta galerie, ten přepojovač, který taky nenašli, protože o něm nevěděli, a nad ním Studio 7. Tam vysílal kolega Miroš Svatoň a nevím, kdo další tam byl. Ten tam byl až do rána 22. 8., až pak to tam skončilo.“

  • Celé nahrávky
  • 10

    Praha, 22.08.2014

    (audio)
    délka: 02:44:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 11

    Praha, 25.06.2015

    (audio)
    délka: 01:29:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Místa paměti
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidi se soustředí na to, co jim nevyhovuje, a zapomínají, co mají

Jitka Borkovcová - dobová fotografie výřez
Jitka Borkovcová - dobová fotografie výřez
zdroj: Soukromý archiv pamětnice

Jitka Borkovcová se narodila 18. prosince 1936 v Praze. Válečná léta trávila částečně u příbuzných na venkově, ale po válce dál žila s rodiči v Praze. Tatínek byl dopravní strážník, později vrchní strážmistr SNB, ale protože nevstoupil do KSČ, přišel v roce 1948 o místo a musel se živit jako dělník. Jitka měla štěstí, a mohla přesto vystudovat gymnázium, později však kvůli otci nedostala doporučení na vysokou školu. Díky přímluvě příbuzných nastoupila v roce 1955 jako technička do Československého rozhlasu. V roce 1957 se provdala za „politicky nespolehlivého“ Jaroslava Borkovce, který měl za sebou vězení kvůli pokusu o přechod hranic a vojnu u PTP. Od roku 1960 pamětnice pracovala v rozhlase jako zvukařka a začala více spolupracovat i na literární a dramatické rozhlasové tvorbě. V srpnu a září 1968 se podílela na protiokupačním vysílání z Vinohradské třídy i z provizorních studií. V letech normalizace se v rozhlase věnovala rozvoji stereofonního vysílání, spolupracovala s režisérem Jiřím Horčičkou a podílela se na jeho mimořádných rozhlasových hrách z té doby. V polovině osmdesátých let ze zdravotních důvodů zvukařskou práci opustila a vrátila se mezi techniky. V roce 1989 se stala signatářkou Několika vět a v rozhlase za to následoval postih. Ale události brzy nabraly jiný směr. Jitka Borkovcová v ČRo setrvala i po odchodu do penze. Počínaje rokem 1993 strávila sedm let jako technická redaktorka v redakci pořadu Host do domu na ČRo 2 - Praha. Krátce pracovala i v soukromé stanici Radio Classic FM a od roku 2001 spolupracuje s elévskou redakcí Českého rozhlasu a školí mladé zájemce o rozhlasovou práci.