Ivana Bočková

„No, přišli [estébáci], údajně našli kulomet, což jako určitě tam nic takovýho nebylo. A máma s tetou a s dědou se rozhodli, že v tomhle případě nechtějí žít – táta zavřenej, obviněnej. Pravděpodobně morfin a strychnin máma napíchala všem. Přitom tam ty estébáci v tý době byli, takže za jejich přítomnosti odešla, že teda se musí postarat o dítě a při té příležitosti zřejmě se tohleto stalo. Jedinou mě teda zachránili – pan doktor Bradáč v liberecký nemocnici.“

„14. září 1952 ho [otce] pozvali na nějaký vysvětlení něčeho a už se nevrátil, pak, co jsem se teda ještě dočetla v těch dokumentech, tak se tam vrátil nějak 1. října s estébákama a údajně tam StB našla kulomet na střeše, teda na půdě. To byla jako záminka toho, že ho zavřeli, že v tom Chronoru, ukradl údajně nějaký zlato a něco zpronevěřil – prostě nějaký věci – což samozřejmě nebyla pravda. No, a pak ho nutil, aby se přiznal ke spojení s [Secret] Intelligence Service a podobně.“

„Táta se dostal, zachránil se jako Žid a komunista, byl vyslán, odešel nejdříve do Itálie, z Itálie přes Francii, přes Portugalsko se dostal do Anglie. Takže on prožil válku v Anglii a tím se zachránil. Maminka byla katolička, ta tenhle problém neměla. Sloužila, myslím, v Táboře a pak v Benešově, pokud vím jako lékařka. A právě tam nastal asi ten problém s tím nervovým onemocněním. Měla těžkou nespavost, s tím se léčila a tím se dostávala do deprese a asi to vzniklo tím, že v tom Benešově na konci války ošetřovala ženy, které byly znásilněny ruskými vojáky. Ona jako komunistka to velmi těžce nesla a zřejmě toto byla jedna položka té nemoci.“

„Já jsem nastoupila do první třídy, ale za čtrnáct dní u nás StB udělala [prohlídku]. Nejdříve odvedli tátu, byl pozvaný, aby něco vysvětlil, a v podstatě se nevrátil. V říjnu 1952 nastala v Liberci taková tragédie, kdy přišla StB do našeho domu. Maminka byla dost těžce psychicky, nervově nemocná a léčila se. A v tom domě ještě s námi žil můj děda Antonín Strejček a teta Marie Jurková a všichni spáchali sebevraždu. Mne tedy vzali s sebou. Pak mne odvezli do nemocnice a jediná já jsem byla zachráněna.“

„Co mne strašně překvapuje. Máma byla vyloučena z KSČ. Oni byli [s otcem] oba předváleční členové strany. Jeden od roku 1931, druhý od roku 1933. A přes tyto šílené zkušenosti, kdy byli oba vyloučení, já nevím, po kolika letech mu vrátili legitimaci. On se dlouho snažil, protože mámu posmrtně vyloučili z partaje, a on se celou dobu snažil, aby se to vrátilo, aby ji nevyloučili, aby zrušili to vyloučení. Což já nejsem vůbec schopná pochopit. Protože když mně něco udělají, ta partaj, tak ještě se snažit o to, abych se tam vrátil. Já nejsem vůbec schopná toto pochopit. To muselo být tak šíleně obrovské přesvědčení, že ta partaj je úžasná věc.“