Mgr. Kateřina Blumová

„Začala jsem hledat práci a pracovala jsem nějakou dobu na Barrandově jako klapka. Pak jsem byla jako asistentka produkce v televizi a odtud mě vyhodili, a to velice zle. Byly tam dotazníky, kde se muselo vyplňovat členství rodičů ve straně před a po roce 1968. A nikdo se mě nezastal. Pracovala jsem v redakci zábavných pořadů, tehdy to bylo v Jindřišské ulici a Vladimír Dvořák byl šéfredaktor a Saša Rašilov byl v těch odborech. Nikdo se mě nezastal. Prostě mě vyhodili kvůli rodičům. To jsem tehdy brečela. Považovala jsem to za strašnou nespravedlnost.“

„My jsme mohli vycestovat jako skupina sportovců. Nikdy jsem nevěděla, jestli se to příští rok znovu povede, ale my jsme jezdívali lyžovat v zimě do Francie. Vždycky to tam někdo zaštiťoval, že jsme mohli vyjet. Tehdy to zaštiťovalo Ministerstvo tělovýchovy a sportu. To dneska neexistuje. Tehdy ten ministr... třeba jen někdo z rodiny, vždycky to nějak udělal a prostě to šlo. Já jsem nikdy nemohla vyjet ven dohromady s mým tátou, vždycky jsme byli rozdělení. A jednou, v roce 1980, jsem jela autem. Táta chtěl, abych mu přivezla časopis Der Spiegel a vezla jsem Kunderovu knihu ve francouzštině Nesnesitelná lehkost bytí. No a oni nám to na hranici na Dolním Dvořišti našli. Nechali nás tam celou noc, dokonce dělali osobní prohlídku, což bylo strašné, a všechny věci nám vzali. Normálně nám sebrali všechny věci. Vzali nám tašky, všechno. Tohle se stalo v březnu a v květnu chtěli ode mě spolupráci s StB. A já jsem byla v jiném stavu. Já jsem s nimi nespolupracovala.“

"Pak mě vzali do Centrotexu. Já jsem už na gymplu začala dělat francouzštinu. Tak mě vzali do francouzského referátu, kde byl ten Gedailovič. To byl ten Guy Davids, který zásoboval Tuzex. To byl Žid z Mukačeva, který emigroval už ve čtyřicátém osmém roce do Paříže a tam vytvořil oděvní impérium a dodával luxusní oblečení do Tuzexu do Štěpánské. Tam byl obchod s jeho kolekcemi. Estébáci chtěli, abych jim podepsala spolupráci. Zajímal je právě on. Byl to konec 70. let. On začínal obchodovat v Moskvě a je zajímala ta okolnost, že jde do Moskvy." - "Jak jste na to reagovala?" - „Já to řeknu, jak to bylo. Já jsem to podepsala. Protože oni mi řekli, že mi vezmou pas a já už tehdy chtěla emigrovat a já to fakt podepsala. Byla jsem ale už v jiném stavu – to bylo v roce 1980. Nechala jsem si napsat, že mám rizikové těhotenství, které jsem pak bohužel měla opravdu, a zmizela jsem z toho Centrotexu. Takže ani ťuk. Ale podepsala jsem to. Ale byla jsem v jiném stavu, bylo mi 26 let, byla jsem vyděšená a bála jsem se, že nebudu moct vyjet."

„Byli jsme jako děti tak zmanipulovaní v tom Berlíně. To jsou úplně směšné situace, kdy jsme maminkám našich spolužáků a kamarádů říkali 'soudružko'. Ne 'teto' nebo jménem. My jsme jim říkali 'soudružko'. Také si pamatuji na jeden zážitek. Tehdy tam byl velvyslanec Souček. Tenhle Souček vystupuje i v knize Artura Londona Doznání. On byl tehdy velvyslancem v Paříži. A pak byl tady a my jsme pionýrský slib skládali do jeho rukou. On nám vázal šátky. A my jsme s východoněmeckými dětmi hrozně bojovali. Vzájemně jsme si strhávali šátky a nenáviděli se. Oni měli modré šátky. Taky jsme se museli zúčastňovat kladení věnců, na podzim a na jaře, k osvobození. K této události jsem si vázala slibový šátek. My jsme jich měli víc a ten co se vázal při slibu, to byl výjimečný šátek. A já si pamatuji, že ke mně přilítla nějaká enderačka, holka, strhla mi ho a začala mi vázat ten modrý. A já jsem strašně brečela, že mi zničila ten od soudruha Součka. Tak to byly takové absurdity.“

„To Židovstvo, ti, co přežili holocaust, ti se ve čtyřicátém osmém roce rozdělili. Rozdělená židovská společnost. Jedna polovina věděla, že to bude absolutní debakl a průšvih, protože už viděli tu praxi v Sovětském svazu a emigrovali po roce 1948. Druhá půlka přeživších Židů byla úplně nadšená, zfanatizovaná a budovali. Věřili tomu, že to bude dobré. Je to i logické z té židovské historie. V diaspoře, když se začali Židé usidlovat v Evropě nebo jinde na světě, tak vždycky byli v té zemi něco mimořádného. Byli malá menšina, která byla někde v těch ghettech, která byla vykázaná a kde mohli žít. Vždycky byli terčem nějakých restrikcí a nepřátelských postojů. Protože to byla ta menšina. Takže oni byli nadšení pro tu myšlenku socialismu a že budou zrovnoprávněni a všichni budou na stejné úrovni. Je třeba rozumět tomu, proč tolik Židů bylo stále porobováno a dělaly se pogromy a oni doufali, že bude spravedlivá společnost. Mí rodiče patřili k této polovině těch nadšených budovatelů. A oni to mysleli fakt upřímně.“