Michal Bindzar

* 1922  

  • „Kolem lágru byly dráty. Otevřeli vrata a začal příjem. Ruce nahoru, všechno z kapes na celty. Měl jsem modlitební knížku: ‚Co to je? Ty se modlíš? Vidíš, a tady chcípneš hlady. Já se nemodlím a mám se dobře.‘ Když lágr asi za týden naplnili, vedli nás do většího. Po cestě nám říkali: ‚Buď si vemte v příkopech helmy po Němcích nebo nějaké plechovky. Když nebudete mít nic, do čeho by vám dali jídlo, umřete hlady.‘ Našel jsem si německou helmu. Do lágru přivezli dvěstělitrovej sud od benzinu. Majzlíkem se vysekalo dno. Pod tím se rozdělal oheň a voják přinesl pytel šrotu. Vysypal to do vody a polenem se všechno zamíchalo. Měl jsem štěstí, že jsem měl tu helmu... Plátno z ní jsem vypáral a ucpal kolíčkama dírky. Jednou za mnou přišel ruský poddůstojník: ‚Vem dva kýble, půjdeme k sedlákovi pro vodu.‘ Přišli jsme k sedlákovi, a už jsem viděl, že je zle. Ukazuje Ukrajincovi moje boty – ručně dělaný, kůže, podrážka, pevný a krásný boty. Říká Ukrajincovi, kolik dá vodky, másla a chleba za boty. Začal jsem brečet, proč nevezme boty Maďarům nebo Němcům. Prý že mi dá jiné. Tak se dohodli. Ukrajinec se ale nade mnou smiloval a dal mi alespoň malý bochníček černého chleba. Vrátil jsem se bos do lágru.“

  • „Byl jsem občas na strážnici, čekal jsem, co je nového. Přijel ruský voják s koněm a ptá se, kolik je v lágru mrtvých – prý dvacet. Byl jsem zvědavej a šel za ním. Měl provazy. Přišel k ‚mrtvýmu‘ vojákovi a zavázal ho za nohu. On zvedl hlavu, byl to podkarpatskej Ukrajinec: ‚Bože můj, děti moje, se mnou je konec.‘ Ruský voják říká, že nic, že až ho odtáhne do jámy, chcípne. Když měl přivázanejch dvacet, polovička žila, přitáhl je k jámě a naházel do ní. Dali nám rozkaz: vápno, polejt, zahrabat a vykopat nový jámy.“

  • „Jednou v bunkru jsem se ptal ruského vojáka: ,Jak je možné, že ses nechal přesvědčit o správnosti komunismu? Jak je možné, že jsi komunista?‘ Odpověděl: ‚Začal jsem chodit do školy, když Stalin nastoupil k moci. Přinesli koše chleba: Řekněte – Bože, dej nám chleba! – nic – Bože, dej nám tužky! – nic – Bože, dej nám sešity! – nic. Poproste Stalina: Staline, dej nám chleba! – rozdali – Staline, dej nám tužky, sešity... – rozdali je. Když to do Tebe takhle rok dva lejou, zblbneš. Proto jsme komunisti. Věřili jsme jim, tak nás přeškolili.‘ “

  • „Zahodil jsem kulomet a šli jsme směrem k ruské frontě. Noc byla tmavá. V lese jsme zalehli a usnuli. Ráno jsme se probudili, svítilo slunce a bylo slyšet střelbu z kulometů. Nevěděli jsme, jestli to jsou Němci nebo Rusové nebo Maďaři. Rozhodli jsme se najít nějakou louku, abysme viděli, jací jsou tam vojáci. Maďarský čepice a pistole jsme zahodili a zaházeli. Za chvíli vidíme, jak proti nám jdou ruský vojáci a na kolečkách těžkej kulomet Maxim. Vyskočili jsme z lesa, ruce nahoru: ‚Zdrastvujte.‘ Ruští vojáci k nám přiběhli, obstoupili nás a nadporučík se ptá, kde máme čepice a pistole. Vrátil jsem se do lesa a přinesl svoji sedmičku a krásnej novej koženej opasek. On ten svůj zahodil, poprali se o něj vojáci, a připnul si můj... Ptal se, co s námi má udělat, tak jsme řekli, že až najdeme nějaké zbraně, půjdeme s nimi proti Maďarům. Tak jsme šli s nimi a najednou jsme na poli narazili na maďarské družstvo s protiletadlovým kulometem. Obklíčili je a začali mlátit. Pak velitel rozhodl, že i my půjdeme s nimi do týlu do zajetí. Strážný s námi odešel asi kilometr za frontu: ‚Kluci sedněme si, já vám poradím, jsem Ukrajinec. Čeká vás zlá doba. Buď v lágrech umřete hlady nebo zimou. Vraťte se, odkud jste přišli. Utečte v noci přes frontu. Tady zahynete.‘ Maďaři nás ale tloukli už v kasárnách a teď by nás zastřelili, protože jsme dezertovali. Strážný říkal, že je to naše věc, ale že nás varuje, že nás předá do lágru. Nic jiného nám ale nezbývalo, tak jsme šli do vesnice.“

  • „Měl jsem kamaráda, ruského vojáka, jmenoval se Saša. Na celé frontě bylo heslo, když vás někdo zastavil: ,Stoj! Kto iďjot?‘ – ‚Svoj‘ (svůj). I pro Rusy, i pro Čechy. Jednou se Němci heslo domákli. Oblíkli se do ruskejch uniforem, přišli na ruskej štáb a celej ho podřezali. S tím heslem ‚svoj‘. Přišel pak rozkaz: okamžitě pro nové heslo! Tak jsem šel na štáb. Strážný na mě zařval: ‚Stoj! Kto iďjot?‘ Říkám: ‚Svoj.‘ Žádný ‚svoj‘, zarachotil automatem. ‚Sašo, nestřílej, to jsem já, Míša.‘ – ‚Žádnej Míša, lehnout! Budu střílet!‘ Položil mě na dvě hodiny do bláta, než ho přišli vyměnit. Nechtěl jsem ho ani vidět. On říká: ‚Kdyby šel můj otec, Stalin přikázal střílet. Míšo, nezlob se.‘ Jejich politika byla tvrdá. Jednou v zákopu jeden Rus už nemohl vydržet, tak druhého požádal, aby ho ranil do nohy. Vystrčil nohu a on ho do ní střelil. Vidí to velitel. Vytáhl pistoli a zraněného na místě zastřelil. Jejich politika byla tvrdá.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Mariánské Lázně, 06.03.2007

    (audio)
    délka: 01:26:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Před Duklou nás oblíkli, pak jsme čekali v bunkrech. Osm dní jsme nejedli. Němečtí ostřelovači nás měli tak pod kontrolou, že nám nemohli dovézt ani chleba

Michal Bindzar, Mariánské Lázně, březen 2007
Michal Bindzar, Mariánské Lázně, březen 2007
zdroj: Jan Horník

Michal Bindzar se narodil 16. října 1922 ve vesnici Ruské na Podkarpatské Rusi, kde rodina vlastnila hospodářství. Po zničení Československa okupovali Podkarpatskou Rus Maďaři a Michal Bindzar musel v říjnu roku 1942 narukovat do maďarské armády. V dubnu 1943 byl odvelen na ruskou frontu u Kyjeva. Záhy ale dezertoval k Sovětům. Namísto boje proti Němcům však putoval do zajateckého tábora na východní Ukrajině. V táboře zůstal až do září roku 1944, kdy narukoval do Svobodovy armády. Do bojů se poprvé zapojil u Dukly. Za Duklou utrpěl zranění nohy a po vyléčení sloužil jako spojka u velitelství roty. Po trase Liptovský Mikuláš - Ostrava - Kolín s armádou došel až do Prahy. Po válce byl poslán na vojnu do pohraničí u Nitry. Poté se s otcem přestěhoval do Čech. Vystudoval lesnickou školu v Táboře a nastoupil jako lesník u vojenských lesů v Lázních Kynžvart. Protože nechtěl vstoupit do komunistické strany, vyhodili ho. Poté si našel místo závozníka u státních lesů v Plané. Časem tam získal místo hajného. Dnes je v důchodu.