Milan Beran

* 1950  

  • „Manželka měla doma telefon, který byl původně služební, byl převeden na mě jako soukromý, a když mě zavřeli, tak za to nikdo nechtěl platit. Bylo evidentní, že slouží k odposlechům. Pak dostala informaci od známého, který se zase od svého známého ze spojů dozvěděl, že opravdu je odposlouchávaný. Tak se se svým bratrem domluvila, že si to ověří. Zavolala mu, ať přijede ve čtvrtek přesně v šest večer, ať přinese všechno, co má, ať přijde přesně v šest, ani o chvíli dřív, ani později. Ráno před barákem stálo auto plné estébáků, odpoledne už tam byla tři auta, chodilo kolem plno lidí. Přijel její bratr s tatínkem a začali nosit z auta tašku s bramborami, s mrkví. Estébáci stáli špalírem a oni jim takhle otevírali tašky a ukazovali, co nesou. Za dva dny přišel pracovník od spojů a utrhl telefon, protože pochopili, že si z nich dělá srandu.“

  • „To byl jeden z nejtěžších okamžiků. Bylo to asi po třech letech, kdy jsem byl předvolán k výslechu na StB a tamní šéf, kapitán Mezera, mi nabídl spolupráci s podpisem, že když podepíšu, že půjdu brzo domů, jinak nejméně devět let, a že bych mohl jít na polovičku nebo na dvě třetiny, to nepřipadá v úvahu, o to se postarají. Věděl jsem, že to nemůžu, ale byl jsem podělanej až za ušima a věděl jsem, že to na mně nesmí poznat. Neměl jsem daleko k tomu, abych to podepsal, ani nemám nikomu za zlé, kdo za takové situace podepsal spolupráci.“

  • „Když mi estébák řekl: ‚Když vám nic nedokážeme, tři čtyři roky vazby a vy se srovnáte‘, tak jsem se smál. Měl pravdu. Je zajímavé, že tenhle estébák, když to končilo, tak se mi omluvil. Řekl mi, že si mě váží jako soupeře, že sice s náboženstvím nesouhlasí, ale že jako soupeř jsem se choval velice dobře a čestně. Bylo to nečekané. Zase tam byli jiní, kteří se chovali velice nepřátelsky a zabavili mi dopisy, které mi psala manželka, že si našla práci. Ty jsem dostal po půl roce, ty se někde ztratily. A snažili se ubližovat jiným způsobem. Takže i mezi těmi vyšetřovateli-estébáky byli lidé, kteří měli v uvozovkách trošku svědomí.“

  • „Jelikož jsem zajišťoval kontakt mezi skupinami, tak jsem měl malý diář, kde byla spousta adres a telefonních čísel, a věděl jsem, že to se jim nesmí dostat do ruky. Když nás zatkli, tak už jsme se k našim věcem nedostali, ale když nás převáželi, tak ty kufírky nám dali do rukou. Přestože jsme měli klepeta, tak jsem se pořídil dostat do svého kufírku, vyndat igelitové desky s diářem a diář se mi podařilo zkonzumovat. Oni o tom diáři věděli, protože se do našich věcí podívali, a když chtěli přímo důkazní materiál, otevřeli kufírek, tak tam uviděli igelitový desky, který mi nechutnaly, tak jsem je nechal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Východní Čechy, 15.10.2018

    (audio)
    délka: 01:14:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Udělat něco pro lepší svět může každý a nemusí se u toho žvanit

Archivní foto Milana Berana
Archivní foto Milana Berana
zdroj: Archiv pamětníka

Milan Beran se narodil 2. prosince 1950 ve Velkém Dřevíči u Hronova. Vyrůstal jen s matkou a babičkou. Střední průmyslovou školu ukončil v roce 1968, tehdy poznal i svoji budoucí ženu, kterou si vzal v roce 1974. Na počátku normalizace jej oslovil biskup podzemní církve Josef Blahník s nabídkou teologických studií. Milan Beran přijal a v roce 1978 byl tajně vysvěcen ve Vyskytné u Jihlavy. Posléze spolupracoval s dalším biskupem podzemní církve Fridolínem Zahradníkem. Opravovali kostely, rozváželi duchovní i jinou literaturu po celé republice, pořádali letní pobyty pro mládež, tzv. Chaloupky. Kněží tajné církve Milan Beran, Fridolín Zahradník a Václav Netuka byli zatčeni v roce 1983, záminkou se mělo stát údajné rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Čtyři roky strávili ve vyšetřovací vazbě, u soudu se několikrát odvolali a nakonec se dočkali propuštění bez vynesení rozsudku. Právě skutečnost, že nebyli pravomocně odsouzeni, jim však přinesla obtíže při snaze domoci se odškodnění a rehabilitace po sametové revoluci. Milan Beran a Fridolín Zahradník spoluzaložili sdružení Emauzy, které se staralo o lidi na okraji společnosti. Milan Beran též podnikal ve stavebnictví a stále působil jako výpomocný duchovní.