„Pan učitel celé třídě řekl, že tam mají ve třídě myš, nějakýho myšáka, protože děti pořád měly prázdný kapsy. Akorát ty kovový, to nežral, ale papír myš sežere, že jo? Učitel naznačil, tak jsem musel přestat lovit. Musel jsem přestat lovit, ale tak jsem lovil někde jinde. Víš, jaký to bylo loviště? To bylo takový loviště, kde byly ty střelnice, kolotoče, houpačky – oni šli na oběd a myš zase vběhla za pult, vybrala všechno, co se dalo, a zase byla myš pryč.“
„On nevěděl vůbec nic, ani sestra ne. Ani jsem jim to nesděloval, radši, pro trauma, aby to nenesli… Pro trauma by to nenesli, stačí, když to nese jeden. … Utíká čas, jak ten čas letí.“
Neuplynula dlouhá doba a přišel 15. březen 1939. Chceš vědět, jaké bylo počasí? Chumelilo a mezi tím pršelo. Němci ve 4 hodiny ráno stáli v Loděnicích pod okny. Táta se podíval oknem a povídá: ´Aha. Němci. Válka! Konec.´
„Tak jsem je doprovázel, šel jsem vedle nich, tam hlouček lidí, vřava, a potom začly různý tyhlety napadačky, ale to začlo, jen co vyšli do ulice. „Já jsem je doprovázel celou cestu až na místo a tam po mně ještě vlasovec hodil zápisní taškou, podobnou mám tady, jenom podobnou. A povídá ta jedna ženská: ,To je taky Němec, zastřelte ho.‘ Ale která to byla, nevím. Ale někdo to musel bejt, samozřejmě, samo od sebe se to nekřičelo. No a pak jsem se sebral a šel jsem domů, ostatku jsem nevěnoval vůbec žádnou pozornost, jako když se nic nestalo. Ale až po letech a letech letoucích člověku došlo, co se vůbec stalo, to jsem ani ségře ani bráchovi neříkal, co se stalo.“
„Jsou věci, po kterejch já jsem vůbec nepátral, protože pro mě to byla zbytečná záležitost. Mrtvýho neprobudíš, žádnej doktor mrtvýho neprobudí. Jenom dějepisně, někdo, kdo o tom napíše, jenom dějepisně, že ho povznese. Jinak to nemělo vůbec žádnej význam. Já přijel po padesátejch letech, ptal jsem se v Berouně na pohřebním ústavu, kde jsou uložený rodiče. Kde jsou uložený, kde? Kdo ví? A co mi řekli oni – jako pohřební ústav – na Vráži u zdi. A nikdy jsem se tam na hřbitově nezastavil a radši jsem se tomu vyhejbal, protože by potom probudili ve mně pomstychtivost. Víš, co je pomstychtivost? Dokážeš ledacos, to je jedno, to já bych si nevybíral, co by vyhořelo, co by bylo zapáleno, dokážeš ledacos z pomstychtivosti. Tak radši jsem se tomu všemu vyhejbal. Proto jsem tady ještě dneska, kdybych byl pomstychtivej, tak já už nevím, kde bych byl.“
„Zájem sdružování v rodině neexistoval. Každej šel potom svojí cestou, stejně samostatně. Akorát že jsme věděli o sobě, že jsme bratři a sestra. To je jenom ten krátkej děj, co je pro úřady společnej, no a soukromí bylo každýho zvlášť.“
„Pomstychtiví byli, tak se pomstili, ale kdo, co, proč, jak, zač… Já jako dítě jsem to nevnímal. Já vidím akorát nějakou mlátičku, tak co vidíš… Já jsem se taky jako kluk popral, jak ruce běhaly, lítaly. Jak se stalo, tak se stalo – vědomí a svědomí nenechá nikoho na pochybách.“
(tazatel) „Co jste cítil (v listopadu 1989), co to pro vás znamenalo?“
„No uvolnění…“
(tazatel) „Čekal jste, že přijde ten rok ’89? Nebo jste si myslel, že…“
„No tak řadil jsem celou záležitost, jsem řadil, od roku ’68. Já jsem nečekal, akorát co jsem jezdil za tetou do Německa, ne, takže jsem měl zprávy z Německa o různejch pohybech. Já jsem čekal, jestli bude uvolnění, nebo nebude uvolnění. Protože bylo politický napětí, ze všech stran bylo politický napětí. Já se sice neangažoval v žádnym, jo, ale jen tak tu a tam mrknul do těch zpráv, co se děje, že jo, no, a důležitý – jsem akorát fandil Gorbačovovi. To byl největší šachista, jo, vyšachoval Sovětskej svaz a srazil ho na kolena, tak. A ti začlo celý… rychlejší pohyb.“
(tazatel) „Když se na to díváte s odstupem těch 20 let, splnilo to vaše očekávání?“
„Já jsem nad tím nic neočekával jako takový, já nic neočekával. Já jsem si nedělal žádný představy o dalšim dění. Jak pokračujou, tak pokračujou, to je dějin dějství. Já už do toho nezasahoval ničím. V žádnym případě ne.“
Rudolf Bělohoubek se narodil 17. července 1933 do česko-německé rodiny v Přísečnici v Krušných horách, ve městě dnes zatopeném přehradní nádrží. Ve školním roce 1943-1944 chodil jako jediný Čech do německé školy v Berouně a na sklonku války, 7. května 1945, byl svědkem vraždy svých rodičů Revolučními „rabovacími“ gardami složenými z jejich sousedů z Loděnic a vlasovci. To vše proto, že jeho matka byla Němka. O tom, co viděl, Rudolf Bělohoubek se svými sourozenci nikdy nemluvil. Jemu bylo v té době dvanáct let, oni byli ještě mladší, a protože stát nepovolil adopci jejich nuceně odsunuté tetě, která žila ve Východním Německu, čekala je dlouhá pouť po výchovných ústavech. Rudolf Bělohoubek si ji zpestřoval tím, že vždycky alespoň na chvíli utekl - už 13. listopadu 1945 utekl prý až do Košic. Když ho chytili, utekl za nějaký čas za svou tetou do Přísečnice, ale i odtamtud ho vrátili do výchovného ústavu v Černé ulici. Do 18. roku věku tedy cestoval po výchovných ústavech - poznal klášter v Hostinném, Dětskou vychovatelnu v Králíkách a Zemskou vychovatelnu v Opatovicích. V roce 1953 zamířil na návštěvu k tetě Anně do NDR a s bratrancem Růžičkou přešel „kopečky“, ale byli chyceni a vráceni do Čech - trest si Rudolf Bělohoubek odpykal v pracovním lágru na Kladně. V roce 1958 pracoval ve Škodovce v Mladé Boleslavi a jako vášnivý letec sháněl součástky k odletu „za kopečky“ - po domovní prohlídce ale dostal souhrnný paragraf na třicet měsíců na Pankráci v letech 1959-1961. Po návratu z vězení dělal na jeřábech a stavěl domy v Praze na Budějovické, ÚJV Řež u Prahy, sídliště Solidarita a další. Se svou ženou, s níž má dnes již dospělou dceru, se brzy rozešel, a tak vlastně celý život žil sám. Svého bratra Josefa navštívil naposledy v roce 1969 v Karviné a v roce 2008 se viděli znovu po čtyřiceti letech.
„Radši jsem se tomu všemu vyhýbal, a proto jsem tady ještě dneska, kdybych byl pomstychtivej, tak já už nevím, kde bych byl.“ – Rudolf Bělohoubek doma ve Šluknově.
„Radši jsem se tomu všemu vyhýbal, a proto jsem tady ještě dneska, kdybych byl pomstychtivej, tak já už nevím, kde bych byl.“ – Rudolf Bělohoubek doma ve Šluknově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
