Iva Bejčková

* 1947  

  • "Ta jedna z těch, co s námi bydlela, paní měla telefon. Takže pan Jiří Šrámek mně zavolal (manžela Zdeny Šrámkové) k té pani v noci ve čtyři ráno, co se stalo, že nás obsadili Rusové, a že už jsou pracovníci v rádiu, tak jestli chtějí, že mi vzkazují, abych raději nechodila, že jsem příliš mladá, protože mi bylo jednadvacet a měli o mě strach, tak abych nechodila. Mně to nedalo a také mě nenapadlo, pamatuji, že jsem byla tak velmi nalehko, měla jsme jen lehký svetřík, sukýnku, pantoflíky a jednoduchou proutěnou tašku, a vydala jsem se pěšky z Letné, kde jsem bydlela na Vinohradskou do rozhlasu. A proti mně už byly tanky, už na mostě, kdy jsme přecházela přes tenkrát Švermův most. Tak když jsem ho přecházela, tak tam stál tank. Pak jsem je potkávala a před rozhlasem to hořelo a už nás nepustili hlavním vchodem a šla jsem do zadního vchodu a tam byli dva moji kolegové redaktoři, kteří už se taky nedostali dovnitř. Mezitím se ostatní odebrali jinam, protože se vysílalo z jiných míst, ale my tři z redakce průmyslový - Arnošt Marvan a František Hejný, tak už jsme se tam nedostali."

  • "Pak si ještě pamatuji, a to mi i maminka dosvědčila, že od té doby já jsem strašně nenáviděla Štědrý večer, protože jsem pořád doufala, že tatínek se na Štědrý večer vrátí. Takže já jsem večer prostála večer u okna v ložnici, a pořád jsem se dívala, jestli náhodou se nevrací. To musím říct, že tohleto mi zůstalo i na starý kolena, že aspoň na chvíli se jdu podívat z toho okna."

  • "Nikdy nechtěl o tom, co se tam dělo, hovořit. Až posléze, když bratr už nežil, ale já když byla dospěla a on věděl, že umírá, tak některé ty střípky z toho vězení přece jenom řekl. A když jsem se ho zeptala, co pro něj v té době bylo pro něj nejtěžší, tak řekl, že snad nejhorší bylo ne, že se musel učit řeči k procesu přímo k tomu soudu, ale to, že když byl na samotce na té vazbě, tak schválně nechávali kapat vodu a on den noc, den noc, pořád byl jen s kapající vodou, tak to ho nervově ničilo. Samozřejmě člověk si to ani nedovede představit, ale i ty výslechy, on se o tom nechtěl nikdy šířit, protože říkal: To není pro tvoje uši.'"

  • "Když maminka se vrátila od soudu, kde teda byl souzen toho osmnáctého a devatenáctého března 1954 v Pardubicích, tak přijela úplně vyřízena a říkala: 'To nebyl vůbec můj manžel, to byl někdo cizí. Nejen že tak vypadal, ale on mluvil takový nesmysly, který v životě se nestaly, který nikdy nebyly pravda. Prostě bylo vidět, že měl nějaký naučený text.'"

  • "Probíhala prohlídka a zatčení strašně dramaticky. Nejen, že se přiřítili do domu, ale začali vyhazovat všechny věci tam, kde jsme spali. Začali se dívat do postelí, začali nadzdvihovat matrace a od maminky slyším dodnes: 'Prosím vás jenom tiše, ať to syn nevidí, mám tam pro syna hokejku k Vánocům' a to tenkrát byla velká událost, aby chlapec dostal hokejku. A když mně se začali hrabat v kočárku na panenky, tak jsem zase začala křičet já: 'Nechte, To jsou moje. Nechte mi kočárek!' Dramatické bylo i loučení s tatínkem, protože jsme se ani nemohli rozloučit. Tatínka odvedli a ten jen stačil říct: 'Nebojte se já jsem nic neudělal, brzy se vrátím.' Ač je mi v současné době už sedmdesát tři, mám pořád tento obraz před sebou. Pořád tu scénu vidím. Tito pánové se chovali dost neurvale, bych řekla. Maminka si nemohl odskočit ani na toaletu, šli s ní na toaletu a nás vedli do školy. Já jsem chodila do prvé třídy v té době, a pamatuji si, to byl krásný a vzácný okamžik, kdy jsem přišla do školy, kde už vyučování probíhalo a oni zaklepali tedy na dveře, přišel třídní učitel, pan učitel Rasocha a vzal mě do náručí a nosil mě po chodbě a pořád mě utěšoval: Neboj, neboj, zase bude dobře.'"

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chotěboř, 21.07.2020

    (audio)
    délka: 01:47:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Chotěboř, 19.08.2020

    (audio)
    délka: 31:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dodnes mám averzi ke koženým kabátům

Iva Bejčková v maturitním ročníku
Iva Bejčková v maturitním ročníku
zdroj: archiv pamětníka

Iva Bejčková, rozená Kořínková, se narodila 6. května 1947 v Havlíčkově Brodě. Její rodina žila v Chotěboři, kde také vychodila základní školu a později gymnázium. Její otec Bohuslav Kořínek byl v dětství oddaným skautem, místním ochotníkem a členem Čs. strany národně socialistické. 30. listopadu 1953 ke Kořínkovým do domu vtrhla StB a otce zatkla a uvěznila. Přítomny zatčení byly i obě jeho děti a prožité trauma se podepsalo i na jejich zdraví. Ve vykonstruovaném procesu padlo v březnu 1954 Krajským soudem v Pardubicích celkem čtrnáct rozsudků, přičemž obžalovaný Bohuslav Kořínek byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody za velezradu. Údajně se v roce 1949 účastnil dvou schůzek, kde se připravovala protistátní činnost. Po vynesení rozsudku byl umístěn do věznice v Ostrově na Karlovarsku. Rodina se ocitla bez finančních prostředků, které se manželce Věře podařilo i přes tělesné postižení získat. Bohuslava Kořínka v červnu 1956 podmínečně propustili. Zemřel v roce 1973 a plné rehabilitace se dočkal v roce 1990. Syn Miloslav nemohl kvůli kádrovému posudku svobodně studovat a v roce 1971 zemřel na leukémii, údajně způsobenou toxickým prostředím, ve kterém pracoval. Iva v roce 1965 odešla studovat do Prahy a od roku 1967 pracovala v Československém rozhlase a právě tam zažila události spjaté s invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. V roce 1973 přešla do podniku ÚV Svazarmu Aquacentrum. V osmdesátých letech s manželem žádali o adopci dcery, úřady ale prý podmiňovaly vyhovění žádosti vstupem manžela do komunistické strany. Po roce 2010 se manželé Bejčkovi trvale vrátili do Chotěboře, kde pamětnice v době natáčení žila (2020).