brigádní generál v. v. Alexander Beer

* 1917  †︎ 2015

  • „Jsme odchovanci první republiky, demokratickým duchem našich představitelů. Od gymplu počínaje v nás bylo pěstováno veliké vlastenectví. My jsme se opravdu ten dějepis ne učili, ale hltali. Já vzpomínám, že v rámci dějepisu šel film o plukovníkovi Švecovi. Ten film existuje. A my jsme šli v rámci dějepisu do kina na film o legionářích. Prakticky celou tercii jsme měli vlastivědu, o prvním odboji, o válce, o legionářích v Rusku, o legionářích ve Francii. My jsme šli do Topoľčanek navštívit Masaryka. V nás to je a zůstalo. Dneska já říkám, že občanská nauka a vlastivěda neexistují.“

  • Jak Čechoslováci jedli v Buzuluku psy

  • „Naše touha byla bojovat. My jsme šli na Sokolovo, a když nás nakládali do vagonů, tak jsme to spíš oslavovali, že jdeme. My jsme se radovali. My jsme při skládání slibů, přísah a poslechu hymny, a bylo -25 v Buzuluku, brečeli, ty slzy tekly a byly z nich rampouchy.“

  • „U Sokolova jsem dělal velitele minometného roje. Takže byl jsem na obraně Sokolova. A o čem se ani nemluví, ve večerních hodinách jsme zaútočili po obraně na Sokolovo, kde jsem byl raněn.“

  • „Já jsem zabil, s tím se nechlubím, já nevím, stovky. Já jsem jich nelitoval. Já jsem zajel do obranného postavení a tankem točil, až tam zařvali všichni. Nepočítal jsem, ale zabil jsem je. Jednou jsem vzal plukovníka, dal jsem ho Rusům, a ti ho nechtěli. Tak jsem říkal: ,Tak ho zastřelte.‘ “

  • Tazatel: „A jaké máte osobní vzpomínky na Duklu?“ A. B.: „Hrozný, hrozný… Já brečím. Ta touha překročit hranice a dostat se tam. Šlo prakticky o vyznamenání všem účastníkům boje na Dukle. Překročit hranice. Docílit, že už osvobozujeme, že jsme doma.“

  • „Se holím a najednou slyším bum bum bum. Říkám si: ,Ježišmarjá, on to nechal na Němcích (v továrně měli rádio, kde poslouchali německý rozhlas – pozn. autora).‘ A zase bum bum bum, Sondermeldung, zvláštní zprávy. Co se to děje? To trvalo takových pět nebo deset minut, už ani nevím, furt bum bum bum a znovu Sondermeldung. A najednou hlas: překročení hranic a válka se Sovětským svazem, 22.6. To byl šok šílený.“

  • Celé nahrávky
  • 8

    Praha, Hotel Legie, 13.01.2010

    (audio)
    délka: 02:21:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Válka je válka, v ní je vše dovoleno

Alexandr Beer
Alexandr Beer
zdroj: Pamět národa - Archiv

Brigádní generál v. v. Alexander Beer se narodil 7. 2. 1917 ve Vranově nad Topľou na Slovensku. Vystudoval gymnázium a studoval vyšší školu textilní v Brně. Před okupací byl zaměstnán v průmyslu a v roce 1939 se rozhodl utéct do Anglie přes Švýcarsko. Na švýcarských hranicích byl zadržen, na tři týdny vsazen v Německu do vězení a poté byl deportován do Prahy. To mu však nezabránilo v dalším útěku, tentokrát do Polska. Zde se sešel se svým bratrem, který v roce 1944 bojoval u Dunkerque v západní armádě. Alexandr Beer po napadení Polska utekl do Sovětského svazu společně se skupinou, v níž byl komunistický senátor Antonín Zmrhal. Pravděpodobně díky němu se Rusové ke skupině utečenců zachovali dobře a po týdenních výsleších a třítýdenní internaci v obci Opalicha jim byla nabídnuta práce. Alexandr Beer přijal práci v textilním průmyslu a usadil se ve fabrice pod Moskvou. Po 22. 6. 1941, po napadení Sovětského svazu Německem, odjel do kazašského Karagandu, kde rovněž pracoval v textilním průmyslu. Jakmile se dozvěděl o tvořící se Svobodově armádě v Buzuluku, rozhodl se tam vydat. Musel dokonce napsat plukovníku Svobodovi, aby ho v Karagandu propustili a aby se mohl zapojit do Svobodovy armády. Dostal se do bojů o Sokolovo, kde byl velitelem minometného roje. Zde byl poprvé raněn a dostal se do nemocnice v Mičurinsku. Po vyléčení se, zřejmě omylem, dostal do Kursku, kde probíhala největší tanková bitva. Alexandr Beer se ovšem dostal na štáb a díky svým jazykovým znalostem tlumočil na výsleších německých důstojníků. Poté se dostal do Novochopersku k československým vojákům. Účastnil se bitvy o Kyjev, Bílou Cerkev a Žaškov, kde působil jako velitel tanku. Po příchodu na Volyň byl odeslán do Sadagury jako velitel tankového učiliště na výcvik volyňských Čechů. Účastnil se karpatsko-dukelské operace, kde byl v Nižném Komárniku opět raněn, a ostravské operace. V roce 1946 demobilizoval a následně získal hodnost nadporučíka. Po válce nastoupil v Centrotexu a v roce 1951, přestože se stal členem komunistické strany Československa, byl na 48 hodin zavřený. Ačkoliv byl přiznán omyl a Alexandr Beer byl propuštěn, nesměl po dva týdny vycházet z domu a nemohl volat. Ukončil pracovní poměr v Centrotexu, ale i poté pracoval v textilním průmyslu. V roce 1968 byl ze strany vyloučen, ale navzdory tomu dostal práci na ministerstvu lehkého průmyslu. Po sametové revoluci nastoupil do nadnárodní společnosti a do důchodu tak odešel až v roce 2005. Byl místopředsedou Československé obce legionářské. Zemřel v prosinci 2015.