JUDr. Evžen Basch

* 1925  †︎ 2016

  • „Tak tady vedle kousek si hrály německé děti Jöcklovy a ještě [dalších] nacistických rodin. A tam byla holčička, která měla takovou malou – dodnes jsem to hledal ve slovníku – takovou malou plácačku na koberce. Tak jsme říkali s Robertem: ‚No co, tak požádáme německy slušně, jestli by nám ji půjčila.‘ A ona říkala: ‚Jo, půjčím.‘ Tak my jsme vzali malou plácačku a s takovouhle plácačkou jsme šli na takové obrovské koberce, abychom vyhověli Kuntzovi. On když viděl, co jsme udělali, tak začal strašně nadávat, že si z něj děláme legraci, že to jsou koberce Jöckla, jak si to představujeme, a začal nás normálně tlouct. Já jsem dostal do hlavy. Robert říkal, že ne, že dostal jenom semhle [na krk]. Ale třískal nás jenom za to, že jsme si udělali legraci z Jöckla a z jeho koberců a nechali jsme to mlátit. Možná, že to je směšné, ale my si na to občas rádi vzpomínáme.“

  • „Tak jsem se ptal, proč jsem tam, a on říkal: ‚Znáš Hájka?‘ ‚No znám.‘ ‚No tak budeš vědět dál.‘ Tak mě přivezli do Prahy a asi mě někam zavedli na velkou celu. To byla velikánská cela, tam bylo plno lidí. Někteří z nich byli také ve skupině. Šeřík se jmenovala ta skupina, ve které jsem jako byl. Oni říkají, že ne. A tak jsem šel asi druhý, třetí anebo ještě druhý den k výslechu. Já jsem o tom napsal, to vám ukážu písemně, že to tam mám. Bylo to v noci. Určitě to bylo v noci. Já jsem akorát slyšel strašný řev z jiné cely nebo z jiného pracoviště. Tam někdo hrozně křičel. Já jsem pak dodatečně zjistil, že to byl Pepík Slanina, kterého vyslýchali. To bylo slyšet po celém [koridoru]. Výslechy byly příšerné, oni si o mně mysleli, že jsem nějaký kápo. A když jsem říkal estébákům, že mám dva koncentráky německé, tak jako Horákové, ani mně to neprospělo. StB [Státní bezpečnost – pozn. aut.] argumentovala tím, že je vidět, že jsem starý odbojář.“

  • „[To byly příšerné] tři dny, já vám řeknu. Za tři dny jsem přišel a on říká: ‚Je všechno v pořádku, zůstáváte tady u nás. Ten Míla měl styky, on strašně pomohl lidem, byl vynikající očař. Taky ze strachu odešel do Prahy. To byla nejlepší oční klinika tehdy. Tak to prostě vyšetřovali a asi se na to vykašlali, dodnes nevím. Prostě jsem dosáhl toho, že jsem do PTP [Pomocné technické prapory – pozn. aut.] nešel. Navštívil mě spolužák z koncentráku jáchymovského, Borek Fiala. Taky už udělal doktorát. Oni nám pak všem umožnili doktoráty. Petr Pujman si ho udělal hned, jak ho pustili. On byl medik, udělal si filozofii a pak nějak umřel. Paní Pujmanová tehdy řekla Gottwaldovi: ‚Pusť ho.‘ To byla tehdy ideoložka, jestli si to trošku pamatujete. Pujmanová.“

  • „Abychom zajistili auta, protože Zápotocký před týdnem řekl, že žádná měnová reforma nebude. Antonín Zápotocký. A za týden přišli lidi skoro o všecky peníze, co měli. Máte rodiče ještě? Ti si to budou pamatovat asi, co s nimi udělali. V padesátém třetím roce byla měnová reforma. Prostě se [měna] znehodnotila naprosto a Zápotocký před týdnem řekl, že žádná [měnová reforma] nebude. A my jsme už měli čtrnáct dní předtím zakázané vycházky. Totiž na vojně se to řešilo tak, že když se něco dělo, tak první zakázali vycházky. To je vojenská filozofie. Když umřel Stalin, tak jsme měli zakázané čtrnáct dní vycházky. A když umřel Gottwald, tak jsme taky čtrnáct dní nesměli ven. Takže to takhle dělali. Tak jsme auťáky sehnali, já jsem přijel domů s pistolí v ruce, maminka moje, chudák, říkala, co to mám, a já jsem říkal: ‚Mami, já dělám měnovou [reformu].‘ ‚Ty děláš měnovou reformu?‘ Já jsem říkal: ‚Ne, já jenom zajišťuji auta.‘ Protože v noci [muselo] být všecko tajné a v noci se musely automobily naložit novou měnou, kterou komunisté znehodnotili. Já jsem si samozřejmě, páč jsem věděl kam a tak, vybral Strakonice. Přijel jsem do Strakonic v uniformě a tady jsem měl pistoli. My jsme se vůbec ke zbrani nesměli dostat.“

  • „Byla tam také žádost o milost pro kluky naše, co popravili, a Gottwald na to vůbec nebral zřetel. Poslal je normálně na smrt. I toho Hrušku, co všecko vyprovokoval. A já jsem se při tom odvolacím řízení, to jsme v mundúru trestaneckým jeli po Praze k tomu zřízení, dozvěděl, že můj tříletý trest se nelíbil prokurátorovi, tehdy byli prokurátoři, a on se odvolal, že Basch dostal málo [let vězení]. Takže podle jejich názoru jsem byl jeden z největších, že jsem byl administrativně zapsaný jako člen [odbojové protikomunistické skupiny Šeřík]. A Ústavu pro totalitní režimy se to zdálo málo, že jsem získal Bonka a že jsem tam byl zapsaný jako člen. A Hájek sám řekl, že jsem byl členem.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Litoměřice, 04.02.2014

    (audio)
    délka: 04:12:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přede všemi jsem musel říct, že jsem byl ve dvou německých koncentrácích a že v Jáchymově hlad nemám

Evžen Basch, 1964
Evžen Basch, 1964
zdroj: autor Luděk Jirka

JUDr. Evžen Basch se narodil 2. dubna 1925 v Praze do smíšeného česko-židovského manželství. Tatínek Viktor pracoval v pražské továrně na výrobu mýdla a posléze si koupil v Roudnici nad Labem menší podnik stejného zaměření. Po přestěhování do Roudnice dokončil obecnou školu a posléze nastoupil ke studiu na Státním reálném gymnáziu. Dne 20. června 1942 byl spolu s dalšími studenty zatčen a odvezen do Malé pevnosti Terezín za údajné osnování atentátu na ředitele zdejší německé školy Alfreda Bauera. Z policejní věznice gestapa jej propustili 6. prosince 1942, ale poté musel nastoupit na nucené práce do podniku Mewa (Metallwarenindustrie) v Roudnici nad Labem. Jako židovského míšence pamětníka 20. září 1944 deportovali do nově zřízeného tábora v Postoloprtech. V květnu 1945 z tábora utekl a po válce dokončil Reálné gymnázium v Roudnici nad Labem. Tatínek však takové štěstí neměl - zemřel ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Po maturitě odešel Evžen Basch studovat práva na Karlovu univerzitu, ale jeho další plány zhatilo zatčení 26. prosince roku 1948. Důvodem bylo napojení na protikomunistickou skupinu Šeřík. Věznili ho v   Litoměřicích a na Pankráci. Soud mu uložil tříletý trest a pamětník následně prošel vězením v Praze v Bartolomějské ulici a v Jáchymově v lágru na Mariánské. Po propuštění v roce 1951 pracoval v Komunálním podniku a jako právník v podniku Restaurace a jídelny v Litoměřicích. Evžen Basch zemřel 16. června 2016.