Edita Bártlová, roz. Tluková

* 1926  

  • „A v těch Kauničkách, tam jsem viděla tolik zlého, jednou mě zavolali dolů do sklepa a tam mlátili důtkami chlapce, že mají říct, kde je ten a ten anebo nevím co... a oni nic nevěděli a brečeli. Anebo jsem přišla do jedné světnice a tam ležela spousta Němců na pryčnách a vzdychali a plakali a naříkali. Jeden měl pinzetu a tahal si kůži z krku. Asi nějakou žíravinu vypil. Nebo mě chytli a táhli pod šibenici, kde byli Češi pověšení, a vyhrožovali mi: ‚Tady budeš viset i ty!‘ Byla taková doba, kdy člověk všechno vydržel.“

  • „Češi mě strašně zklamali po válce, kamarádky u nás spávaly, když potřebovaly, ale rodiče, když jsem potřebovala, aby to podepsali, že jsem nic nedělala, tak to neudělali a vyhodili mě.“

  • „(Po bombardování jsem vyšla ven) a byl kůň mrtvý a u červeného kostela byla vyhořelá tramvaj... to bylo zlý. Stalo se mi to, že... Pokaždé kukala kukačka, že už jsou ty letadla nad námi, že už bombardéry letí do Československa. To ještě jezdila tramvaj přes Kobližnou a ke staré radnici. Vím, že jednou jsem se dostala do tramvaje z druhé strany a jeden pán stál vedle mě a drželi jsme se zvenčí, protože už byly zavřené dveře. Tramvaj se rozjela, držela jsem se rukama, ale cítila jsem, že se už neudržím, pustila jsem se a spadla jsem... Ale postavila jsem se a šla jsem a přese mě se hrnuli lidi z města a já se podívala a měla jsem rozražené koleno a všude samá krev.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Brno, 01.08.2016

    (audio)
    délka: 02:01:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sama se divím, že jsem tu dobu přežila

dobová fotka
dobová fotka
zdroj: vlastní

Edita Bártlová, rozená Tluková, se narodila 9. března 1926 do dělnické rodiny a vyrůstala v Brně. Matka Marie, rozená Legnerová, byla Češka, otec Johann Tluk měl německou národnost. Měla ještě bratra Tomáše. Pamětnici prakticky od narození vychovávala německá babička. Ke své matce se vrátila až na začátku války, když se babička přestěhovala ke své dceři do Němci zabraného Zábřehu a rodiče se definitivně rozešli. V té době již pamětnice pracovala jako prodavačka v obchodě s galanterií. Válka se jí nejvíce dotkla až po osvobození, v květnu 1945. Tehdy poznala nenávist vůči Němcům na vlastní kůži. Jakožto poloviční Němka byla internována s ostatními brněnskými obyvateli německého původu v Kounicových kolejích. Prožila zde znásilňování a zneužívání k otrocké práci. Po třech měsících ji propustili. Její němečtí příbuzní byli odsunuti ze Zábřehu v roce 1946, s milovanou babičkou a dědou se už nikdy neshledala. Otec zůstal v Ostravě a setkala se s ním až v šedesátých letech.