Zdeněk Bárta

* 1949  

  • „Na soudu s pražskou desítkou v roce 1979 jsem jednoho estébáka poslal někam. Zavřeli mě na 48 hodin do vazby a dali mi tam do držky. Snažili se mě prostě zastrašit. A tam jsem ty dva dny zažil takový až neovladatelný strach. Potily se mi ruce. Podařilo se jim nahnat mi strach. Já jsem věděl, že mě musí pustit, ale uměli to, no. Hodně mi pomohl jeden člověk. Tam byl tehdy bachař, říkali jsme mu Fous. To byl zvláštní chlap, který nám pomáhal. Měl mohutný knír, říkal, že dělal boxera. Když nás vezli do Ruzyně - jednak aby nám nahnali strach a aby nás ostříhali, dal se s námi po cestě do řeči, přestože se to nesmí. Vyprávěl, že byl boxer, že už mu to neboxuje, a tak se dal k policajtům. A ve chvíli, kdy šel první kluk na ostříhání, tak mu poklepal na rameno a řekl: ‚Neboj, to ti zase doroste. To si jenom ty svině estébácký dokazujou, že nad vámi mají moc.‘“

  • „Když jsme začínali se ženou na faře, já jsem říkal: ‚Hele, holka, připrav se na to, že to nebude dlouho. Já s těma svejma názorama, já je nehodlám měnit, dávám ti tak tři čtyři ročky, že jsme tady, a pak půjdu někam pracovat rukama.‘ Ono to vydrželo dýl, vydrželo to až do toho sedmdesátého devátého, ale jakoby počítal jsem s tím, že… samozřejmě jsem nemohl počítat předem s tím, že ta farnost se zachová tak statečně, jak se zachovala. Díky okolnostem: že to byli volyňští Češi, kteří znali daleko horší represe z toho Ruska, nebo z toho Sovětského svazu, než mohli předvést estébáci. Takže se těm estébáckým provokacím smáli. Zatímco jinde to pro ty faráře bylo likvidační. Oni se třeba postavili před kostel a každý účastník bohoslužeb se musel legitimovat. Tohle se stát v Praze nebo jinde, tak ti věřící mi budou říkat: ‚Pane faráři, víte, no jo, bylo to hezký, ale máme děti. Musíte pochopit, že budete muset odejít. Což se stalo mnohým mým kolegům, něco podobného. No a ty Volyňáci si dělali legraci z těch policajtů. Jeden muž tam říkal: ‚Vy tady točíte asi třináctej díl Majora Zemana, ne?‘ Takhle do ksichtu tomu policajtovi. Sestra kurátorka, stará dáma, velmi ušlechtilá, říkala: ‚Já nenosím občanský průkaz ke slyšení slova Božího. To mě asi zatknete, viďte?‘ A takhle dávala ruce, oni ji zatkli. Prostě se jim vysmívali do ksichtu, jo, což je atmosféra, která by jinde hned tak nebyla.“

  • „No zvláštní byla tím, že se jí zúčastnilo několik mých duchovních otců, jako Freda Kocáb a Jakub Trojan a Honza Šimsa. A vzali si na sebe taláry. Já vím, že z dnešního pohledu je to směšné, možná, ale tam šlo o to, že když ta státní moc odebrala člověku souhlas k výkonu duchovenské činnosti – jestli v tom církevním slova smyslu zůstává dál duchovním, nebo ne. A my jsme to všichni – já potom po jejich vzoru, když mně sebrali také ten souhlas – my jsme to jako by chtěli dotvrdit tím, že jsme se oblékli do těch talárů. Já na něm moc nelpím, já bych radši dělal bohoslužby bez něj, ale tehdy to byla taková věc samozřejmě cti a prestiže. No takže oni tam přišli – už to bylo pro toho chudáka synodního seniora Kejře silný kafe. To si přesně pamatuju, jak byl, chudák, takovej... najednou začal bejt nervózní, že z toho bude průser. Čekal to. No a teď ještě ten Freda Kocáb – tam je na jedné fotce, jak teda hovoří: ‚Já jenom samozřejmě řeknu pozdrav.‘ Takže Freda Kocáb měl teda svůj pozdrav. No a byl z toho průser. Tam byla Státní bezpečnost… určitě tam někdo poslouchal, protože tam přijeli tihle lidé. A tím tedy bylo jasné: má tyto kamarády, takže nás asi bude zajímat.“

  • „Odečítám vodoměry, to znamená: mám na sobě poměrně špinavý montérky, protože lezu do kanálů. A zrovna ten den chodím po náměstí litoměřickém, kde ty domy velké mají většinou vodoměry v šachtách. Takže: zvednete těžký poklop, vlezete do šachty, vylezete nahoru, zapíšete do knihy, zavřete poklop, jdete vedle. A toto já dělám a uprostřed náměstí je veliké shromáždění rozhněvaného českého lidu, které protestuje proti nějakým americkým raketám. Bylo to samozřejmě z musu, tam ti lidé byli. Tak stáli tam. A teď mnozí z nich mě znali. Neřekl byste, jak se strašlivě styděli! Jak prostě dělali, že tam nejsou vůbec. Protože jim to bylo hloupý… paradoxně já jsem byl v té submisivní poloze, já jsem byl postižený, já jsem byl trouba, kterej leze teda po kanálech, leze kanálama. Ale styděli se oni, kteří tam byli, kravaťáci. Styděli se samozřejmě právem, protože v tu chvíli sloužili tomu režimu jako fasáda.“

  • „Hodně jsme prožívali, když z fakulty vyhodili Jana Tydlitáta, protože se v kostele Martina ve zdi modlil za Svatopluka Karáska. To byl tehdy proces s Plastiky, Sváťa byl ve vazbě, a on měl přímluvnou modlitbu. No, a za to byl potrestán. Což je hanebné, protože modlitba za vězněné, to je přímo Ježíšův příkaz. To, že se fakulta nechala donutit k tomu, že mu sama na rok přerušila studium, bylo hanebné. Sepisovali jsme tenkrát petice.“

  • „Dne 1. května na majálesu jsme utvořili pětičlennou skupinu Spolek na obranu demokracie. Rozhodli jsme se, že je to zapotřebí nějak demonstrovat. Takže jsme někdy kolem 17. května uspořádali na Staroměstském náměstí demonstraci. Byli jsme natolik opatrní, že jsme to dali nejprve do novin, protože tehdy se noviny předháněly, které budou více demokratické. A tak ve všech možných novinách vyšlo, že bude demonstrace. Pak jsme šli na národní výbor a tam jsme řekli, že jdeme pro povolení, ale ať si dají pozor, protože už to vyšlo ve všech novinách. A kupodivu to zapůsobilo, takže nám tu demonstraci povolili. Tak jsme tam šli a říkali si, že to bude průser, mně bylo tehdy čerstvých devatenáct let. Pro jistotu jsem si s sebou vzal článek Karla Čapka Proč nejsem komunistou. A teď jsme přišli na Staroměstské náměstí a tam jsme zjistili, že někdo celý ten prostor ozvučil, že tam postavil tribunu a že je tam televize. A teď já jsem v hrůze vylezl na pódium, přečetl jsem článek Proč nejsem komunistou a pak už to šlo samospádem, protože na to pódium lezli lidi, kteří byli zavření v padesátých letech, a byl z toho děsný průser, protože kvůli tomu přišla nóta ze sovětského velvyslanectví.“

  • „21. listopadu 1989 byla demonstrace na Dómském pahorku, ale tam se ještě nic moc nedělo, bylo to mírňoučký, přestože tam byl biskup. Takže jsem se dal dohromady s několika lidmi, ale těm se moc nechtělo. Sepsal jsem tedy na lístek, že Občanské fórum zve občany na náměstí 24. listopadu v tolik a tolik hodin k morovému sloupu. Já jsem se pod to podepsal a kluci z katolické fakulty to rozmnožili na cyklostylu a přes noc to roznesli po městě. Takže tehdy se nás sešlo několik set lidí na náměstí. Přestože nám tam někdo přeseknul kabely sekerou. To bylo ještě takový trošku divoký. Ona to v něčem revoluce byla, protože jsme přišli na okresní národní výbor a řekli jsme: ‚Chlapi, končíte, a jestli ne, bude stávka. Necháme tady pana Kolbabu, aby všem ukázal, kde je záchod a jak se vlastně úřaduje.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.08.2016

    (audio)
    délka: 02:14:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 15.02.2017

    (audio)
    délka: 01:40:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 16.02.2017

    (audio)
    délka: 02:04:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem zastáncem tlusté čáry. Odpuštění považuji za zásadní křesťanskou myšlenku a nejdůležitější Kristovo poselství. Cesta smíření je racionálnější než cesta pomsty

Demonstrace v Litoměřicích, 24. listopadu 1989
Demonstrace v Litoměřicích, 24. listopadu 1989
zdroj: archiv pamětníka

Zdeněk Bárta se narodil 22. března 1949 na pražském Smíchově. V dětství ho ovlivnil dědeček - vlastenec, evangelík a masarykovský demokrat. V kostele sv. Martina ve zdi se seznámil se Svatoplukem Karáskem, který ho později inspiroval ke studiu na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Jako farář začínal roku 1974 v Chotiněvsi v Českém středohoří, kde jeho farníky tvořili především volyňští Češi, přesídlení sem po válce z ukrajinského Boratína. Bárta tu pořádal semináře, kam zval významné osobnosti disentu. Bohoslužby a setkání navštěvovali také lidé z undergroundové komunity v nedalekých Řepčicích. Po podpisu Charty 77 ztratil v roce 1979 státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. V Chotiněvsi zůstal a náboženskému životu se věnoval „na černo“. Zároveň se osm let živil jako odečítač vodoměrů, než mu byl souhlas vrácen. V listopadu 1989 zakládal v Litoměřicích Občanské fórum, dva roky zasedal v České národní radě a v letech 2004-2010 byl senátorem za KDU-ČSL. Roku 2014 se stal členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Spoluzaložil litoměřickou pobočku Diakonie, kde je nyní zástupcem ředitelky. Je farářem v Litoměřicích. Je ženatý a má čtyři děti.