Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Bárta (* 1949  )

Jsem zastáncem tlusté čáry. Odpuštění považuji za zásadní křesťanskou myšlenku a nejdůležitější Kristovo poselství. Cesta smíření je racionálnější než cesta pomsty

  • narodil se 22. března 1949 na pražském Smíchově
  • vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu
  • od roku 1974 byl farářem v Chotiněvsi
  • organizoval schůzky disidentů
  • udržoval kontakty s undergroundovou komunitou v Řepčicích
  • podepsal Chartu 77
  • v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Litoměřicích
  • v letech 1990-1992 poslancem České národní rady
  • v letech 2004-2010 byl senátorem jako nestraník za KDU-ČSL
  • v období 2014-2019 zasedal v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů
  • spoluzaložil Diakonii v Litoměřicích
  • je ženatý, má čtyři děti

Zdeněk Bárta je evangelický farář, signatář Charty 77, bývalý senátor a spoluzakladatel Diakonie v Litoměřicích. Na otázku, co ho celý život vede k zájmu o veřejné dění, odpovídá, že je to víra v lidskou svobodu, důstojnost a odpovědnost za svět, ve kterém žijeme.

Narodil se 22. března 1949 na pražském Smíchově. S bratrem a sestrou, rodiči a prarodiči bydleli společně ve vile, kterou postavil dědeček. Ten měl na svého vnuka silný vliv. Zdeňkův otec Jan byl totiž často mimo domov: po válce pracoval jako správce textilky v Chrastavě na Liberecku, a když odmítl v roce 1948 vstoupit do KSČ, skončil jako pomocný dělník v Kladně. Spolu s maminkou Evou, rozenou Danešovou, sokolkou a vlastenkou, která kvůli válečnému uzavření vysokých škol nedostudovala filozofii, tak pamětníka hodně vychovával i její otec – zásadový demokrat, masarykovec a věřící člověk.

Na začátku druhé světové války tento dědeček pracoval jako úředník na ministerstvu kultury. Aby nemusel hajlovat a přistupovat s nacisty na kompromisy, raději se nechal předčasně penzionovat. O nacistické éře se u Bártových doma bouřlivě diskutovalo. Zdeňkův otec nemohl odpustit prezidentu Benešovi, že jsme v září 1938 odevzdali pohraničí bez boje. A citlivým tématem byla i poválečná brutalita. Vyhnání tří milionů Němců se v rodině považovalo za obludné.

Dědeček Daneš se Zdeňka snažil vést k víře. Sám byl sice zprvu katolíkem, ale v roce 1918 spolu se ženou konvertovali k Českobratrské církvi evangelické, kde nechal pokřtít i svého vnuka. Zdeněk Bárta vzpomíná, že prostředí kostela mu tehdy přišlo protivné, přesto návštěvy bohoslužeb nakonec zásadně nasměrovaly jeho život. Kromě jiného tam totiž potkal Svatopluka Karáska, který jej později přesvědčil, aby studoval Komenského bohosloveckou evangelickou fakultu. „Dědeček mě ovlivnil spíš kulturně a společensky,“ vysvětluje pamětník. „Bral mě na koncerty a do divadla, půjčoval mi knihy.“

Ve vzrušené době se věnoval politice

Svatopluk Karásek jej přivedl do prostředí evangelické mládeže okolo kostela sv. Martina ve zdi, kde se konala setkání a večerní bohoslužby. Zároveň Zdeněk navštěvoval gymnázium Na Zatlance (oficiálně šlo tehdy o Střední všeobecně vzdělávací školu), kde ve druhé polovině šedesátých let vládl značně liberální duch. Po maturitě v roce 1967 nastoupil na ČVUT, ale brzy zjistil, že technika pro něho není to pravé. Ve vzrušené době se tak raději než studiu věnoval politice. „Hodně jsme žili Pražským jarem,“ vypráví. „Půjčovali jsme si projevy ze Sjezdu spisovatelů, v novinách a časopisech jsem četl o tématech, o kterých se doma dohadoval děda s otcem. Začal jsem mít pocit, že souzním s něčím, co se ozývá i jinde.“

Na studentském majálesu 1. května 1968 založil s kamarády iniciativu, která si říkala Spolek na podporu demokracie. Domluvili se, že na Staroměstském náměstí uspořádají demonstraci. Nejdřív pro jistotu vyhlásili místo a čas v novinách a teprve potom vyrazili na národní výbor žádat o povolení. „Oni se trochu kroutili. A my jsme říkali: ‚Ale uvědomte si, že ta medializace už proběhla v novinách.‘ Všichni se tehdy snažili být demokraty, tak nám to povolili,“ líčí Zdeněk Bárta. Když 17. května přišli na místo, překvapeně zjistili, že někdo tu postavil tribunu a prostor ozvučil a na náměstí je přítomna Československá televize. Zdeněk na pódiu přečetl esej Karla Čapka „Proč nejsem komunistou“, pak už prý demonstrace dostala „živelný charakter“ a na tribunu vystupovali političtí vězni z padesátých let. Sovětské velvyslanectví později na celou akci zareagovalo protestní nótou.

Studium Komenského evangelické bohoslovecké fakulty

Ještě v roce 1968 se pod vlivem Svatopluka Karáska rozhodl pro studium na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Na farářskou službu zpočátku nepomýšlel, zajímala ho spíš filozofie a po studiích se chtěl věnovat novinařině. „Karásek mě ukecal. Bylo to v restauraci Pod Kinskou na Smíchově, kde jsem asi po sedmém pivu slíbil, že tam půjdu,“ vzpomíná dnes se smíchem Zdeněk Bárta na zlomovou událost svého života.

Absolvoval přijímací pohovor, u kterého podle svých slov prokázal naprostou neznalost Bible, ale zřejmě komisi přesvědčil nadšením. Navíc církvi tehdy chyběli faráři, protože do té doby bohoslovecká fakulta směla nabírat jen dva studenty ročně. V roce 1968 ale žádné tzv. směrné číslo o počtu studentů vydáno nebylo, a tak do ročníku nastoupilo třicet dva studentů.

Zdeňkovi se postupně zalíbila civilnost Českobratrské církve evangelické a její důraz na výklad Bible a porozumění Božímu slovu. Mezi výrazné duchovní, kteří jej v životě ovlivnili, řadí smíchovského faráře Bohumila Betku a za svého duchovního otce považuje Alfréda Kocába. Ten byl proponentem tzv. Nové orientace v evangelictví, v jeho pojetí se víra nemohla vzdát politické zodpovědnosti. To bylo pro pamětníka důležité: život v církvi se mu tak propojil s dřívějším politickým zájmem a především pod vlivem Alfréda Kocába se prý nakonec rozhodl, že se stane farářem. „Oni mi křesťanství dokázali předat tak, že jsem si uvědomil, že evangelium není nějaká muzeální výpověď,“ přibližuje pochody, které se v něm tehdy odehrály. „Že je to slovo, které má co říct i dnešnímu člověku, a když se Bible dostatečně demytologizuje, může pomoct člověku v hledání cesty životem.“

Na bohoslovecké fakultě se ale Zdeněk Bárta nesetkával jen s inspirujícími učiteli. Poprvé tu narazil i na normalizační nátlak zosobněný především figurou synodního seniora Václava Kejře. Na jeho popud byl v roce 1971 vyloučen Jan Kozlík, pozdější mluvčí Charty 77, který v den oslav Velké říjnové revoluce sundal z průčelí fakultní budovy prapory – sovětský i československý. O rok později byl vyhozen i student Aleš Březina, který se Jana Kozlíka otevřeně zastal a žádal jeho návrat na fakultu. Za nejvýraznější selhání představitelů fakulty během normalizace Zdeněk Bárta považuje vyloučení Jana Tydlitáta. Měl se provinit tím, že vedl přímluvnou modlitbu u Martina ve zdi za Svatopluka Karáska, který byl ve vazbě v rámci procesu s kapelou The Plastic People of the Universe. „Modlitba za vězněné je něco, co se děje na Ježíšův příkaz. To, že se fakulta nechala donutit k tomu, aby sama vyloučila studenta, bylo hanebné,“ vysvětluje Zdeněk Bárta aféru z roku 1976, kdy už ovšem na škole nebyl.

Farářem mezi Volyňáky

K farářství dozrál postupně. K takzvané ordinaci, uvedení do úřadu faráře, jej vyprovodili jeho „duchovní otcové“ Alfréd Kocáb a Jakub Trojan. První umístěnku dostal v lednu roku 1974 do Chotiněvsi, malé vesnice u Litoměřic, kam byla po druhé světové válce přesídlena komunita volyňských Čechů. Pocházeli z ukrajinského Boratína a farnost založili pod vedením výrazného duchovního Jaroslava Opočenského, kterému se v nejtužších letech komunistického režimu podařilo nemožné: v roce 1951 získal povolení postavit v Chotiněvsi evangelický kostel. Jak vypráví Zdeněk Bárta, víra těchto Volyňáků byla jiná, než s jakou se dosud setkával – samozřejmější, tradičnější a hlubší. Obával se proto, jak u nich se svým civilním pojetím uspěje.

Zapadnout do semknuté komunity mu pomohla kurátorka sboru Marie Janatová. „Přesvědčila mě, že pokud se budu snažit poctivě kázat Kristovo učení, farníci mi porozumí,“ vzpomíná Zdeněk Bárta. A skutečně se mu brzy podařilo své farníky získat a zaujmout. A to i pro semináře s dalšími duchovními a disidenty, které začal do Chotiněvsi záhy zvát. Říkal jim „pondělníci“ a patřili mezi ně například Petr Pithart, Václav Havel nebo Jan Sokol. Setkání s nimi měla podobu moderované diskuse nad knihami a texty, které se společně četly.

Underground v Řepčicích

Třetí společenskou skupinou – vedle volyňských sousedů a disidentů – kterou Zdeněk Bárta svou osobností propojil, byl kulturní underground. V sedmdesátých letech vzniklo po celém Československu vícero komunit tvořených lidmi, kteří si chtěli žít po svém, mimo dosah komunistického režimu. Rodiny si společně kupovaly domy-usedlosti, kde se pokoušely žít svobodně. Pořádaly se v nich koncerty a divadelní představení, scházeli se tu spisovatelé, umělci a hudebníci. Jedna taková komunita vznikla v roce 1976 i v Řepčicích, vesnici patřící pod pamětníkovu chotiněveskou farnost. Dům společně koupili manželé Parkánovi, Kubíčkovi a písničkář Charlie Soukup. Organizovali koncerty, setkání disentu a undergroundu a také dojížděli na bohoslužby do Chotiněvsi. Zdeněk Bárta například pokřtil Václavu Parkánovou a Havla Parkána, kterému šel za kmotra Václav Havel. Zřejmě hlavně kvůli význačnému kmotrovi tehdy okolí hlídala Státní bezpečnost a všechny perlustrovala. Kmotr Václav Havel proto musel přijít do vesnice zezadu přes pole a do kostela se dostat přes ploty.

Reakce komunistů přišla během následujícího roku. V místním stranickém krajském deníku Proud začal nejprve každý pátek vycházet sloupek „Zprávy z Řepčic“ – smyšlené a hanlivé texty, kterými si komunisté připravovali půdu pro to, aby undergroundový barák zbořili a jeho nezávislé obyvatele vyhnali. Zdeněk Bárta tehdy chodil na stavební odbor a přesvědčoval úředníky, aby rozhodnutí k demolici domu nepodepisovali, že se jednou budou stydět. Nepomohlo to, komunisté dům Parkánových a Kubíčkových v roce 1983 vystěhovali a zbourali pod záminkou vybudování točny autobusu. Ta ovšem nikdy nevznikla.

Sám Zdeněk Bárta zatím šikaně spíše unikal. Už dříve si dokázal naklonit některé členy VB, a dokonce i příslušníka StB Málka, který na něj měl „dohlížet“, ale evidentně nechával mladého faráře na pokoji. Pamětník tak na chotiněveské faře nikdy nezažil domovní prohlídku, přestože muselo být jasné, že u sebe schovává samizdat a další zakázané materiály. Po revoluci z policejních záznamů zjistil, že major Málek několik rozkazů svých nadřízených nesplnil – měl například prověřit jeho zdravotní stav, a pokud by byl uspokojivý, poslat ho na vojnu, nebo mu vzít řidičský průkaz. „Nic z toho neudělal,“ vypráví Zdeněk Bárta, který se domnívá, že mu pomohla i nevraživost mezi Veřejnou bezpečností a StB. Dalším důvodem zřejmě bylo také to, že většina jeho farníků, volyňských Čechů, patřila mezi veterány bojů na Dukle a členy Svazu protifašistických bojovníků. Nebáli se a za svého faráře se vždy brali.

Charta 77

Chartu 77 Zdeněk Bárta podepsal po krátkém váhání na jaře roku 1977. „Považuji ten text za důležité, křesťanské vyjádření touhy po spravedlnosti,“ vysvětluje svou motivaci. „Byla pro mě vysvobozením, za které jsem vděčný. Sňala ze mě obrovské břímě hanby, protože nejhorší, za co se stydím, je ohýbání hřbetů po roce 1968.“ Chartu 77 chtěla podepsat i jeho manželka, ale domluvili se, že ji podepíše jen on, aby případně nebyla ohrožena celá rodina. Měli v té době dvě děti a normalizace byla ve své nejtužší fázi.

Zdeněk Bárta sám na druhou stranu na jaře 1978 podepsal také tzv. Dopis jedenatřiceti, v němž společně s dalšími faráři a laiky Českobratrské církve evangelické komentovali stav nesvobody a omezeného prostoru pro církevní život. Koordinátorem petice byl farář bez státního souhlasu Jakub Trojan, který ji odeslal do Federálního shromáždění jako protest proti porušování náboženské svobody.

Státní bezpečnost ho sice sledovala po celé jeho působení v Chotiněvsi, ale první vážná represe přišla až v roce 1979. Během soudu se členy VONS se Zdeněk Bárta obořil na jednoho z příslušníků StB, a vykoledoval si tak zatčení. Ve vazbě ho zbili a strávil v ní osmačtyřicet hodin. „Prožil jsem ty dva dny v neovladatelném strachu,“ vypráví. „Psychicky mi pomohl bachař, kterému všichni přezdívali Fous. Během převozu do Ruzyně mi poklepal na rameno a řekl: ‚Neboj se, sice tě ostříhají, ale to ti doroste. To si jenom ty svině estébácký dokazujou, že mají nad vámi moc.‘“

Bez souhlasu

Krátce po tomto zatčení obdržel farář Bárta rozhodnutí o odejmutí státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Ten býval místně vázaný ke konkrétnímu kostelu či faře, pamětník mohl využít nabídku režimu, že mu udělí souhlas jinam. Věděl ale, že přesazením faráře do neznámého prostředí si režim často jen připravoval podmínky k jeho definitivnímu zničení. Nechtěl své farníky opustit a navíc věděl, že se na ně může spolehnout: „Když mně dali tuhle nabídku, tak jsem to s těmi lidmi probíral. A jedna stará dáma, taková úžasná babička to byla, venkovská, prostá ženská, říkala: ‚Kam byste chodil, pane faráři? Vy máte takovou hubu nevymáchanou, vy těm komunistům pořád polezete do zelí. Oni vás zavřou. My se vám aspoň postaráme o rodinu. Kdybyste byl někde jinde, tak vás nebudou znát a to nebude ono. Zůstaňte tady.‘“

Pamětník tedy zůstal chotiněveským farářem „načerno“ a spolu s farníky se naučili zákaz obcházet. Při evangelické bohoslužbě není přítomnost ordinovaného faráře zásadní, takže jím napsané kázání četl vždy nějaký laik, stejně tak laici vedli modlitby. Zdeněk pak měl „ohlášky“, jakási praktická sdělení, která nejsou náboženským úkonem – a k nim si přilepil komentář ke kázání. Fakticky tedy farářoval dál a navíc, jak říká, mu zákaz přinesl nečekaný elán: „Nás to všechny začalo bavit. Přestala to být obyčejná církevničina. Já jsem si tam užíval farářování jakoby daleko dobrodružnější – a lepší, protože církvi sluší, když není moc opečovávaná. Ona by měla být vždycky trochu disidentem uprostřed konzumního světa. Takže já jsem tam prožíval ty nejkrásnější chvíle.“

Dál tedy chystal bohoslužby, připravoval děti ke konfirmaci, vedl biblické hodiny i dětské tábory. To vše ale „ve volném čase“, takže si musel najít oficiální zaměstnání. To nebylo snadné, protože jakmile byl někde přijat, dorazily kádrové materiály a dostal výpověď. Rodinu živila manželka, dokud asi po roce nenašel místo u Severočeských vodovodů a kanalizací – tamní kádrovačce jeho posudky nevadily. Živil se pak odečtem vodoměrů a „lezením po kanálech“.

Souhlas k výkonu duchovní služby mu komunisté jako jedinému evangelickému faráři vrátili v roce 1986, kázat směl od 1. ledna 1987. Považoval to za velké vítězství, důkaz, že se cosi mění a režim se uvolňuje. Až po převratu z Archivu bezpečnostních složek zjistil, že se tím komunisté snažili zasít v jeho okolí podezření, že s režimem tajně spolupracuje.

Pod hlavičkou Občanského fóra

Listopadovou revoluci roku 1989 prožíval Zdeněk Bárta v Litoměřicích a podílel se na ní od prvních okamžiků. První větší demonstraci svolal na 24. listopadu pod hlavičkou Občanského fóra s pomocí studentů katolické fakulty, kteří vytiskli pozvánky na školním cyklostylu a roznesli je po městě. Na náměstí se prý tehdy sešly asi dva tisíce lidí. Demonstrace začala dramaticky – někdo přesekl elektrický kabel od zvukové aparatury, ale pak už vše probíhalo sametově. V prázdném bytě evangelické fary v Litoměřicích vznikla kancelář Občanského fóra a jeho členové v následujících týdnech odvolali z úřadů funkcionáře KSČ.

„Svatopluk Karásek nám poslal ze Švýcarska tiskárnu, z Prahy jsme získali počítač, fax, abychom mohli lépe komunikovat,“ vzpomíná Zdeněk Bárta na hektickou dobu. V květnu 1990 kandidoval do České národní rady, kde poté zůstal dva roky, zároveň se z Chotiněvsi přesunul do Litoměřic a na dalších pětadvacet let se ujal zdejších farníků. V roce 1992 spoluzaložil litoměřickou pobočku Diakonie, kde působí dodnes, a v letech 2000–2006 byl senátorem. V březnu 2014 byl zvolen do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů – nesouhlasil s jeho ideologickým vyhraněním a chtěl napomoci jeho proměně. Nevidí rád honbu za odhalením „viníků“, je zastáncem tlusté čáry za komunistickou minulostí. To je v souladu s jeho celoživotním přesvědčením o síle odpuštění a milosti – a o tom, že cesta smíření je racionálnější než cesta pomsty.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV