Soňa Balcárková

* 1953

  • “Ohromný psychotraumata, který psychiatři a psychologové přirovnávají k následkům po bombardování, protože, jak mi to líčila Ila [Ilona Dobalová], která tam zůstala až do konce. Oni se rozeběhli a lidi, kteří byli na úzkém prostoru, nahnali na chodníky, vytlačili je ze silnice. Takže tam po obou stranách bylo nahuštěno hrozně lidí. Někdo tam umřel nebo dostal infarkt snad kvůli tomu, že nemohl dýchat. Lidi prý dokonce lezli pod auta, aby mohli dýchat, na auta nahoru. Do toho vlítly barety, tlačili je taky transportérama, začali mlátit, vytahovali si lidi ven, tahali je za bariéry příslušníků a tam je mlátili třeba tři čtyři najednou. Ila se dostala k nějaký zdi, jenom věděla, že nesmí být u výkladu. Sunula se podél tý zdi a měla hroznou kliku, protože se na ni nikdo nevrhnul. Dokonce došla do podloubí v Mikulandský, kam je zatahovali od jazykovky, a tam, aby to nebylo vidět, je mlátili. Takže prošla za zády třem, který mlátili do jednoho, a dostala se do Mikulandský a tam šel proti ní další kordon a to bylo zajímavý, že ona šla a měla ruce částečně vzhůru a jeden z toho kordonu, když k nim docházela a oni k ní, jí řekl: ‘Dejte ty ruce dolů nebo vám je někdo přerazí.’ Nechal ji bejt a postupoval dál s tím kordonem. Dala tedy ruce dolů a podél tý zdi ji kordon minul. Takže i mezi nima byli některý, který nevykonávali rozkazy.”

  • “Bratr jednou přijel a četl si to tady a nic nám neřek’, kůň jeden, a odvez si pár fejetonů, dal to tam někomu číst a někdo ho tam z kamarádů udal. No ale Horní Planá, prostě si tam někdo potřeboval vydobýt ostruhy, tak ho zajali a odvezli ho do Plzně. Teď skok zpátky do Prahy: máma měla chřipku, ležela, doma stonala. Měla čas, už neměla horečku, tak si vzala archiv, ty všechny fejetony…to už jsme tu měli archiv, protože to už bylo po Chartě, to už se zatýkalo a my jsme to měli doma od Věry [Šťovíčkové], aby jí to nevzali. I nějaké Svědectví, co dostávala, a Tigrid a Literární listy a Škvorecký…ona si to rozložila po posteli a četla si. U ní v lékárně byl pan provizor, který měl manko, protože kšeftoval s lékama, a tak ho vyslýchali a vyslýchali i ty ostatní magistry. Teď ona v posteli, čte si to, najednou zvonek a dva esenbáci za dveřma říkali: ‘Musíte s námi do Bartolomějský’. Máma si myslela, že je to kvůli tomu provizorovi, tak jim úplně v klidu říká: ‘No já nemůžu, já jsem nemocná a na neschopence.’ ‘My vás odvezeme, přivezeme. ’Oni je chtěli vyslýchat společně, aby si mohli volat, co říkaj. Tak máma říkala: ‘No dobře, tak počkejte dole, já se musím oblíknout. ’Oni naštěstí došli do auta, sedli si tam, tak máma sbalila ty fejetony, odnesla je na půdu, strčila je tam. Pro jistotu, vůbec o tom neuvažovala a strčila je za trám do igelitu, jak končí střecha. Oni ji odvezli do Bartolomějský, žádnej pan provizor, fejetony, odboj. Byli jsme poučený, že se říká: ‘To bylo ve schránce. My nevíme, odkud to přišlo. Nebyl to dopis, bylo to tam nastrkaný.’ Honzík to taky naštěstí říkal stejně. Máma ještě říkala: ‘Vždyť to jsou naši spisovatelé.’ Oni jak jí to mají vysvětlit, že jsou zakázaný, když se to neříkalo. Semafor taky nezavřeli, ale Suchý nesměl do rádia, do televize, vyšla mu sotva jedna deska nebo dvě. Byli na ni dva: jeden mladej, jeden starej. Teď ten mladej na ni začal být arogantní. Střih zpátky na gestapo v Kolíně, já tu mámu vidím: ona seděla, koukla se na něj svrchu a řekla: ‘To na mě neplatí, to já znám z gestapa’. Ten starej schlípnul, takhle ho uťala a pak už ji teda nechali. Ono to pak vyšumělo. Honzíka ani nevyhodili z práce, ono jim to nestálo za to, protože se nic moc nedozvěděli: ve schránce, gestapo, spisovatelé, tak toho prostě nechali.”

  • “Když se lidi dostali do baráků, tak v jednom bytě, kam je pustili, bylo třeba šedesát lidí. Člověk, který seděl v baráku na půdě, lidi jim tam odemkli a zase je tam snad zamkli, pak je pustili, tak ve druhým patře na schodech byla krev, kaluže krve. Jinej kluk, kterej byl namáčknutej na vrata, který povolily, on vlít dovnitř a vrata se zase zabouchly. Na ulici byly cáry šatstva, kaluže krve, v životě to neviděl, že je tohle možný bez střílení, aby tohle udělali jenom rukama a obuškama. Děsný.”

  • “Knihy jsme jim poslali skoro všechny. To bylo zase další napětí, všechno bylo. Vozili jsme to na celnici. Mohl se poslat jenom pětikilovej balík a jenom pět. Oni to samozřejmě kontrolovali, nesmělo to být zabalený. Já jsem pak vypozorovala, že to ty celníky otravovalo, byli líný, on prohlíd první, druhej a pak ten třetí, čtvrtej už ne a řek: ‘Tak to zabalte’. Tak já jsem to dávala ne do pátýho, tam někdy skočil rafinovaně: první a pátej balík, ale [dala jsem to] do čtvrtýho. Tam měli třeba Masaryka. Říkala jsem si, že je škoda, aby jim ty knihy sebrali. Možná, že by jenom řekli, že je nesmíme, ale kdo to věděl a ptát se jich nemůžeš, co můžeš, co nesmíš. To byly vždycky nervy hrozný. Jezdili jsme tam s mámou nebo s tátou autem. Všechno jsme jim odposílali a dopadlo to dobře.”

  • “Když vypukla Charta, homo politicus tady, byla jsem na horách. Slyšeli jsme to tam ve zprávách, říkala jsem: ‘Já musím honem do Prahy, co budu dělat?’ Jak jsme byli vychovávaný v marxismu leninismu, říkala jsem, že teď budou zavřený lidi a my musíme podporovat jejich rodiny. Tak jsem přijela do Prahy, obešla jsem všechny lidi ve špitále a nasbírala jsem 1850 korun v době, kdy jsme plat měli osm stovek. Šla jsem za Věrou [Šťovíčkovou] a dala jsem jí to, ať to rozdá. Pak jsem pokračovala každej měsíc, někdo dal dvacku, někdo pade a já jsem to vždycky nějak zaokrouhlila a nosila jsem jí ty peníze. Kamarádi přispívali, kteří měli sotva z ruky do huby, a vždycky něco bylo. Ona mi dávala fejetony a já jsem je opisovala. Ještě jsme měli psací stroj po Karlu Příhonským, tak jeho psací stroj zažil ještě tento odboj. Když byla nová páska, tak někdy až třináct [kopií], ale to už bylo sotva čitelný. Jedenáct se ještě dalo a na průklepáku to muselo bejt. Takže jsem ty fejetony roznášela.”

  • “Stejně si myslím, že jsme se měli v devětatřicátým bránit. Minimální procento, kdyby Poláci vyrazili a pochlapila se část Francie a možná i v Rakousku a něco v Německu…My jsme tehdy měli dobrou armádu, ale byli jsme na to sami. Chápu, že se báli, když Háchovi hrozili, jak to tu všechno rozbombardujou, nedá se to říct tak jednoznačně, nic není černobílý, ale měli se bránit. A s největší pravděpodobností bychom to prohráli, ale ty chlapi by umřeli s flintama v rukou na hranicích a ne v koncentrákách a v plynovejch komorách a v Kobylisích na střelnici. A ten národ by neměl tak zlomenou páteř.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 30.09.2021

    (audio)
    délka: 02:10:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 14.10.2021

    (audio)
    délka: 41:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    v Praze, 24.03.2022

    (audio)
    délka: 25:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Manipulace a totalita se utahuje krůček po krůčku a jen ti jasnozřiví to vidí

Soňa Balcárková
Soňa Balcárková
zdroj: Archiv pamětnice

Soňa Balcárková se narodila 24. prosince 1953 v Praze. Část příbuzných její matky Inky byla zavražděna v koncentračních táborech kvůli židovskému původu a příslušnosti k sokolskému odboji. Matku zachránil před deportací do ghetta Terezín otec Jan Balcárek, když si ji za války vzal. Rodina žila v Praze, Soňa měla o osm let staršího bratra Jana. Ten byl nucen dva roky po maturitě vykonávat dělnickou profesi kvůli divadelnímu představení Štafle a následnému udání. Nakonec se stal lékařem. Rodiče po válce vstoupili do komunistické strany, ale kvůli nesouhlasu s okupací v roce 1968 byli během prověrek z KSČ vyloučeni, respektive vyškrtnuti a profesně degradováni. Soňa neměla podporu gymnázia k vysokoškolskému studiu, vystudovala nástavbu na střední zdravotnické škole, odkud vyšla s druhou maturitou jako rehabilitační sestra. Následujících deset let pracovala na klinice na Karlově náměstí, odkud odešla, aby mohla absolvovat dvouletou stáž u profesora Karla Lewita. Díky přátelství s Věrou Šťovíčkovou se rodina dostala k samizdatové literatuře, Soňa přepisovala samizdat a iniciovala finanční sbírku na podporu disidentských rodin v okruhu přátel poté, co vznikla Charta 77. Bratr odmítl vstoupit kvůli postu primáře do KSČ a s rodinou v roce 1985 emigroval do USA. Od roku 1988 se Soňa účastnila protikomunistických demonstrací, zažila i policejní masakr na Národní třídě 17. listopadu 1989. Záznam o svých zážitcích a revolučních týdnech natáčela bratrovi na kazety a spolu s fotografiemi posílala do USA. Po revoluci absolvovala bakalářské studium na FTVS, kde také přednášela fyzioterapeutům a dále pracovala v oboru. Postupně jí zemřel synovec, otec i bratr. Maminka se dožila 104 let, pamětnice se o ni až do smrti starala. V době natáčení v roce 2021 žila v Praze.