Ing. Václav Andres

* 1943  

  • „Že jsem měl mezi kamarády členy komunistické strany, to je pravda. Ale bylo to jejich rozhodnutí. Zase z toho pohledu, že bychom si nerozuměli, to jsem nikdy tak tvrdý rozdíl mezi námi neviděl.“ – „To byli přesvědčení kamarádi, anebo tam byli z donucení, z nějakého důvodu?“ – „No, z donucení… Každý vstupuje do té strany asi proto, že si myslí, že je to pro něj vhodné nebo potřebné, nebo že se bude mít lépe. Ale když jsem byl jako dělník, tak zkrátka tam byli i kluci, který byli jako v dělnických profesích a byli ve straně. A to jsem vždycky říkal: 'Proč? Proč tam jsi?' Ještě ke všemu někteří z nich byli milicionáři. Tak říkám: 'Honzo, proč tohleto děláš?' A on říkal: 'Když to nebudu dělat já, tak to bude dělat někdo jiný.'“ – „Vám to bylo někdy také nabídnuto?“ – „Ne, tak já jsem byl vždycky takový ten… Vždycky za mnou přišel třeba z dílny a říkal: 'A nechtěl bys vstoupit do strany?' A já jsem říkal: 'I kdybych chtěl, tak vy mě stejně nevezmete.' Tak on říkal: 'Tak já se zeptám.' A bylo.“ – „A zeptal?“ – „No přišel mi říct: 'Hele, tak ono to nejde.'“

  • „Politici – proč jsou politici? Pro mě to je zbytečná sebranka. Proč jsou politici? Když stejně dělají věci, které jim někdo ukáže, jak by to měli udělat. Proč to nedělají právníci? Ať tam sedí na tvorbě zákonů jenom právníci a starají se o ten právní výklad zákona, jak by měl vypadat, aby byl správný a aby nebyl napadnutelný. My máme problémy s kolektorama, že si tam na tom hromada lidí nahrabala prachy, ale kdo dělal ty zákony?“ – „Myslíte si, že by politik měl být i filosofem?“ – „No to v první řadě by měl mít aspoň nějaké filosofické vzdělání. Jakou vizi nastavit? Ten kapitalismus na té spotřebě chcípne, vyčerpá zásoby jak pracovních sil, tak materiálu. A ještě do toho různá náboženství, to je další hrůza. Takže to jsou věci, se kterými já nejsem schopný se sladit. Veškerá náboženství jsou příčinou všech válek, které kdy existovaly. Zase – boj o moc, nic jiného. Hledáme základy v křesťansko-židovských tradicích, ale proboha, proč to řešit na úrovni nějakých pohádek? Vždyť to už je na úrovni malých dětí. Na pohádkách postavit moc, to mohli, když lidi ještě neměli znalosti, neměli vědomosti. Takže jako náboženství vidím, všechny církve, jako největší úpadek, který by nás mohl velice postihnout.“ – „To je silné.“ – „Co je na tom silného? Věříte v někoho?“

  • „Kdybych viděl jakýkoliv doklad o tom, co podepsal, tak to budu brát tak, jak to je. Ale zatím jsem žádný doklad o tom, že je důstojníkem StB, neviděl. A tomu zase říkám obrovská propaganda, která funguje v současné době. A nedemokratická.“ – „A kdybyste ten dokument viděl?“ – „No tak teď jde o to, jestli bude pravej, nepravej… Vždyť to víte, jak to dopadlo. Nikdo neví, co je pravý. Ale zase ty znalosti o tom, kdo fungoval v těch řídících sférách StB, to zkrátka musely někde ty znalosti být. Ale že se skartovaly, tomu nevěřím ani náhodou.“ – „Říká se, že měl krycí jméno Bureš.“ – „To je sice hezký, ale to mu mohl napsat kdekdo. To mu mohl napsat kdejaký člověk, který rádoby získával lidi pro spolupráci ve Státní bezpečnosti.“

  • „V šedesátém osmém roce jsem byl pořád ještě jako dělník, jako valcíř. Prožíval jsem to docela s nadějí s tím, že se něco změní, ale táta mi říkal: 'Hele…' První věc byla, že tady nebyl nikdo, kdo by chtěl změnit socialismus na kapitalismus. To nebylo zkrátka ani v osmdesátém devátém roce. To, že se změníme na kapitalistickou společnost, to si ani v osmdesátém devátém roce nikdo nepředstavoval, že to půjde tak hladce. A v tom šedesátém osmém to vědomí znalostí lidí, kteří by to mohli vést k přechodu na kapitalismus, nebylo. Druhá věc je, že ta represe, která byla, byla tak silná, že to nebylo bez toho, aby se represivní složky přesvědčily, že to bylo jinak. To zkrátka nešlo. Já se v té době choval tak, abych prošel a neměli jsme nějaké velké problémy v rodině. To, že jsme tomu věnovali docela velkou naději, to je pravda. To, když přijely tanky, tak to bylo nepředstavitelné – já jsem to teda vnitřně nečekal a táta mi říkal: 'Nemysli si, že to projde.' Nevěděl jsem, z čeho to přesvědčení získal, ale říkal mi: 'Nemysli si, že to projde.'“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Ústí nad Orlicí, 11.11.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To, že se změníme na kapitalistickou společnost, to si ani v osmdesátém devátém roce nikdo nepředstavoval, že to půjde tak hladce

Maturitní fotografie, rok 1961
Maturitní fotografie, rok 1961
zdroj: Pamět národa - Archiv

Václav Andres se narodil 26. listopadu 1943 v Ústí nad Orlicí v rodině hodináře, zlatníka a optika Václava Andrese. Ten se jakožto drobný živnostník po roce 1948 odmítl podvolit komunistické moci a nepřevedl své podnikání pod tehdejší družstva. V důsledku toho byl na dva a půl roku uvězněn. Tento příběh se otiskl do kádrového profilu pamětníka a na střední i vysokou školu se dostal jen díky shodě šťastných náhod. Roku 1961 složil maturitní zkoušku na Střední průmyslové škole v Chrudimi a dostal umístěnku do stavebního národního podniku v Ústí nad Orlicí, kam nastoupil. V roce 1962 nastoupil na vojnu, kde se oženil. Z tohoto manželství se mu narodily tři děti. Poslední syn se mu narodil v roce 1992. Po vojně pracoval jako valcíř. V roce 1976 začal studovat Vysokou školu báňskou v Ostravě, kterou úspěšně dokončil. V letech 1985-1989 úspěšně vystudoval ČVUT v Praze. V roce 1990 se přihlásil na konkurz ředitele firmy SIGMA Česká Třebová. Konkurz vyhrál a působil tam do roku 1993, kdy se firma privatizovala. V roce 1995 odešel do Prahy do dcerky konsolidační banky, kde byl dva roky. Potom přešel do tiskárny Teplice a odtamtud přešel do závodu Detona ve Slavičíně, kde skončil v roce 1999, roku 2005 odešel do penze.