Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Andres (* 1943  )

To, že se změníme na kapitalistickou společnost, to si ani v osmdesátém devátém roce nikdo nepředstavoval, že to půjde tak hladce

  • narozen 26. listopadu 1943 v Ústí nad Orlicí

  • otec Václav Andres živnosntíkem, v letech 1950 - 1952 vězněn

  • rodině zkonfiskován majetek

  • matka se živila jako dělnice

  • roku 1961 maturoval na Střední průmyslové škole v Chrudimi

  • roku 1980 dokončil Vysokou školu báňskou v Ostravě

  • roku 1989 dokončil ČVUT v Praze

  • roku 1990 se stal ředitelem firmy SIGMA Česká Třebová

Rodinné zázemí

Václav Andres se narodil 26. listopadu 1943 v Ústí nad Orlicí v rodině hodináře, zlatníka a optika Václava Andrese. Matka pamětníka Emílie Andresová, rozená Jetmarová, se narodila v roce 1909 a pocházela z Litomyšle. „Pracovala vždy jako dělnice a to z ní udělalo celkem tvrdou ženu“, říká pamětník. Matka s komunismem nesouhlasila. Jako dělnice byla např. lisařkou rohožek s platem 900 Kč za měsíc. Angažovala se v odborech, kde se snažila prosadit pracovní podmínky tak, aby odpovídaly běžnému pracovnímu procesu. Po válce nastoupila k Václavu Andresovi (k otci pamětníka) jako prodavačka – ten měl tři učně a matka byla v prodejně, prodávala hodiny, hodinky, náušnice a šperky. Po roce 1949 musela jít do dělnické profese, kde pracovala až do odchodu do penze.

Otec Václava Andrese se narodil v roce 1897. Byl zámožný člověk, katolík a sociální demokrat. „Když bylo otci sedmnáct, nastoupil do první světové války do Maďarska, potom přešli na frontu na Piavu, odtamtud je převeleli na ruskou frontu a odtamtud přecházeli k Rusům, kteří je zajali, a byl v zajateckém táboře pod Kyjevem. Odtud se dostal přes legionáře do Vladivostoku a vracel se po dvacátém roce do republiky nazpátek, kde získal výuční list.“ Dostával vojenský důchod. Peníze věnoval státu, protože byl nadšený, že vznikla republika.

Rána, která se nezahojí

Když se v roce 1948 chopili moci komunisté, drobní živnostníci byli nuceni svou činnost převést do komunálních podniků či družstev, čemuž se otec Václava Andrese jakožto živnostník odmítl podvolit. Trestem mu bylo odnětí svobody po dobu dvou a půl let. V roce 1949 rodina Andresových ztrácí majetek – byly jim zabaveny dva domy a rodina se dostává do velmi náročné finanční a psychické situace. Když se otec Václava Andrese vrátil z vězení, byl to zamlklý člověk, který se politicky a občansky neangažoval a nevěřil ve světlejší zítřky. „To, jak se otec rozhodl, mu nikdo nevyčítal. Jestli uměl předpokládat, co se stane, nevím, ale zřejmě doufal, že se to převrátí.“ Po návratu z vězení byl Václav Andres v letech 1953-1972 zaměstnancem ČSAD. V roce 1972 prodělal mozkovou mrtvici a nebyl schopen dál pracovat.

Škraloup

Pamětník hodnotí své dětství do roku 1949 jako krásné – byl ze známé zámožné rodiny, jako malého ho všude znali, měli auto, neměli problémy dostat se třeba někam na dovolenou apod. Školu procházel bez problémů, sám sebe zpětně hodnotí jako rebela. Celý život byl aktivní ve sportu – od mládí lyžoval, hrál fotbal, hokej, volejbal, košíkovou, chodil do Sokola a trénoval dorost.

Václav Andres byl s vězněním svého otce konfrontován po celou dobu svého dětství a dospívání. Po ukončení povinné školní docházky se rozhodoval, co dál. Měl vysvědčení s vyznamenáním, ale věděl, že kvůli minulosti svého otce nebude moct pokračovat na střední školu. Přihlásil se na obor soustružníka, ale to mu nebylo povoleno. Ucházel se tedy alespoň o studium oboru frézař. Když se o tom dozvěděl jeho třídní učitel, postaral se o to, aby mohl jít na průmyslovou školu do Chrudimi. První rok tam studoval načerno, což se dozvěděl od tehdejšího předsedy Československého svazu mládeže, jehož členem Václav Andres nebyl. Po druhém roce už studoval oficiálně jako běžný student. Václav Andres dodnes neví, jak ho pan učitel Holý na školu dostal. Byl progresivním učitelem českého jazyka a dějepisu, pořádal majálesy a s Václavem Andresem si rozuměli. Václav nebyl členem Pionýru a vstupoval do něj až ve svých čtrnácti letech, aby zvýšil pravděpodobnost přijetí na střední školu, kterou studoval v letech 1957–1961. Pamětník si v době studia střední školy začal přivydělávat v cihelně, aby si zvládl uhradit internát.

Václav Andres dostal po absolvování střední školy umístěnku do stavebního národního podniku v Ústí nad Orlicí, kam nastoupil. V průběhu nástupu prošel zámečnickou, soustružnickou a frézařskou dílnou. Ostatní kamarádi šli do technického útvaru a Václava si zavolali z kádrového oddělení a sdělili mu, že v technickém ústavu se svým kádrovým profilem pracovat nemůže. Začal tedy na rok pracovat jako zámečník a v roce 1962 nastoupil na vojnu. Na vojně se Václav Andres oženil, na konci vojny v roce 1964 se narodila první dcera Vanda. V roce 1965 se narodila dcera Alexandra a roku 1968 syn Václav. Poslední potomek Jan přišel na svět v roce 1992. Po vojně pamětník nastoupil do práce do Válcovny trub v Chomutově, kde pracoval do roku 1971 jako valcíř a od roku 1971 dělal dva roky dispečera a potom mistra do roku 1980.

Vysoká škola a zaměstnání

Václav Andres začal studovat vysokou školu v roce 1976 ve svých třiceti třech letech na své vlastní náklady. Pracoval tehdy jako valcíř a vydělával čtyřikrát více peněz než mnozí jeho vrstevníci. Na vysokou školu se dostal jen díky tomu, že měl kamaráda s otcem vysoko postaveným v tehdejší komunistické hierarchii. Ten prý zařídil, aby Václava z fabriky na studia pustili. Vysoká škola báňská byla v Ostravě a konzultace měl každé pondělí v Praze, kam jezdili s kamarády.

V roce 1980 pamětník přešel z třísměnných směn na jednosměnný provoz – začal dělat hlavního metaloga ložiska v Klášterci nad Ohří, začal jako hlavní metal a dokončil jako ředitel příslušného podniku, kdy obcházel firemní funkce, které v tu dobu existovaly – od výpočetního střediska, technický rozvoj po řízení jakosti. Tyto funkce si prošel, aby mu pomohly ve vlastním řízení firmy. V roce 1985 začal studovat ČVUT v Praze, které dokončil v roce 1989. V roce 1990 se přihlásil na konkurz ředitele firmy SIGMA Česká Třebová. Konkurz vyhrál a působil tam do roku 1993, kdy se firma privatizovala. V roce 1995 odešel do Prahy do dceřiné společnosti Konsolidační banky, kde byl dva roky. Potom pracoval v tiskárně v Teplicích, v podniku Detona ve Slavičíně, kde půlsobil do roku 1999, šest let nato odešel do penze.

Šedesátý osmý

Rok 1968 pamětník prožíval s jistou nadějí ve světlejší zítřky, zatímco jeho otec tuto naději s ohledem na své zkušenosti nesdílel. 21. srpen, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, pamětník popisuje jako velmi hektický den. Kolem desáté hodiny večerní se začínaly vysílat „divné“ zprávy a po půlnoci už byly slyšet zprávy o tom, že ČSR bylo napadeno spřátelenými zeměmi. Druhý den se nepracovalo, hledalo se, co bude dál. Někteří představitelé podniků se snažili ukočírovat, aby se pracovalo. Straníci, kteří chtěli změnu, svolávali manifestace – Václav Andres v tom neviděl řešení, ani rozumný konec. Pamětník popisuje, že od roku 1964 společnost už žila jinak než v padesátých letech. V den okupace nepociťoval žádný strach, jako spíš zmatení.

Byla to revoluce?

Václav Andres vzpomíná, že koncem osmdesátých let se společnost začala po letech nehybnosti probouzet, navštěvoval prý tehdy různé besedy a přednášky. O tom, co se dělo v Praze 17. listopadu na Národní třídě, se prý dovídal s několikadenním odstupem. Změnu po revoluci hodnotí jako výraznou. „Lidi si na kapitalismus těžce zvykali. Byl problém některé lidi přesvědčit o tom, že to má smysl. Někteří si mysleli, že se to převrátí zpátky.“ Svobodné volby vnímá jako obrovský přínos. Totální převrat podle něho nikdo neočekával. Ještě v polovině roku 1990 tomu spoustu lidí nevěřilo, popisuje pamětník. On sám převrat také nečekal a polistopadovou atmosféru popisuje jako velmi mírumilovnou. „Název „sametová“ to víceméně vystihuje, ale byla to revoluce? Změna systému – takže asi to byla revoluce,“ zamýšlí se.

Ohlédnutí se – porevoluční atmosféra

Změny ke kapitalismu po revoluci pamětník hodnotí jako postupné, jako dlouhý proces. Tři roky podle něj trvalo, než se změnilo vědomí lidí, že by mohli v systému hledat spásu. Prvního porevolučního prezidenta Václava Havla považuje za statečného a obdivuje, že to vydržel. Jeho proamerikanistické myšlenky se mu nelíbí – myslí si, že i té Americe máme co říct, kritizuje na ní nevzdělanost.

Vzpomíná, že po revoluci nebylo kam prodávat, protože Rusko už nekupovalo. Začátkem devadesátých let byl problém se udržet nad vodou z pohledu života firem. Nebylo z čeho dávat lidem výplaty, lidé byli propouštěni.

Současná politická situace očima Václava Andrese

Současnou politickou situaci pamětník hodnotí tak, že mezi sebou politické strany jen soutěží o moc, což ho dráždí. Všichni si podle něj hrají na demokraty, ale nemají s demokracií nic společného. Jako příklad uvádí následující: „Někdo vyhraje volby, a oni popírají vítěze – ANO vyhrálo s 30 % a oni říkají, že to není 70 % jako má ta opozice, přitom z voleb vyšli jako vítězové, tak proč by se proti nim mělo bojovat?“ Tomu, že byl současný premiér Andrej Babiš činný jako spolupracovník StB, nevěří. Andreji Babišovi drží palce v tom, že bere vládnutí jako řízení podniku, protože „i v řízení podniku musí být sociální názor“. Mohl by nás podle něj posunout dál ekonomicky. 

Dnešní politici podle pamětníka nevědí, co dělají a mají základní neznalosti: „Jen komentují, ale nic neví a nepřináší řešení. Maximálně udělají analýzu, ale aby udělali syntézu a šli dopředu, to ne.“ Mezi současnými politickými stranami nevidí žádný rozdíl. Václav Andres tvrdí, že politici jsou nanic a že bychom měli mít právníky, kteří udělají zákony. Senát vnímá jako „totálně zbytečný“.

Co by Václav Andres vzkázal dalším generacím?

Pamětník popisuje rozdíl ve svobodě jako nepředstavitelný. Současné děti (narozené po roce 1989) si neumí představit, že by nemohly cestovat nebo se hlásit na školu, na kterou chtějí. Je potřeba to dětem říkat – měla by to zajišťovat rodina i škola. „Bojovat a nenechat se ovlivňovat báchorkami. V tom by měli těm lidem pomáhat ti starší, kteří by jim řekli, co by mělo být rozumný a čím by se měli zabývat. Měli by se zabývat řízením jakosti života.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Markéta Janků)