Walter Vincenc Albert

* 1926  

  • „Příbuzní byli taky všichni ve Vídni, tak jsem tam taky zůstal. Já jsem se chtěl vrátit, ale to nešlo. Tak jsem to nechal a myslel jsem si, že nakonec, až budu starý a budu sám, tak se samozřejmě vrátím do Prahy a v Praze zemřu, protože Praha je moje… byla moje… pro mě, když jsem byl mladý, můj život byl tady v Praze, já jsem byl Pražák, znal jsem všechny lidi, co byli Pražáci. Já jsem nikdy nemohl zkusit němčinu v Německu, protože oni mluvili… mně se to nelíbilo. Oni nevěděli, jaký to bylo krásný v Praze, jaký život jsem měl v Praze. To jsem nikdy nezapomněl. A to mně pomáhalo ve špatných časech a když jsem byl nemocný a něco takhle... nebo něco nešlo. To bylo moje ‚basis‘ (jistota, základ), moje dětství v Praze.“

  • „To bylo tak krásné dětství, že to ve mně zůstalo na celý život. Zažil jsem moc špatné časy, ale když si vzpomínám, tak jsem žil jakoby v takové bublině. Všechno, co se mi stalo, jsem neviděl. Neviděl jsem, jak někteří lidé umírali, za mnou, přede mnou, kamarádi, viděl jsem lidi bez nohou a bez rukou, a neslyšel jsem chvilku, protože jsem byl příliš blízko granátu, viděl jsem, jak lidé otevírají ústa naprázdno a mluví, ale já je neslyšel, ale to byl jenom jeden moment a potom to bylo pryč. To bylo absolutně hrozné.“

  • „Já si vzpomínám, že to bylo jako ve filmu..., já jsem nevěřil! - Ale tehdy tam byla taková paní v tom francouzském lokále a řekla mi francouzsky: ‚Neudělej takovou blbost (abys uprchl), ty nevíš, co se může stát, víme, kudy to jde, ale ti Němci to taky znají a budou střílet, to je tak nebezpečné, nech to být!‘ - Bylo to v posledním roce, 1945, a byli jsme někde na hranicích Německa a Francie. Tam přišli Američani a byl jsem zatčen, musel jsem dát svoji pušku. Já jsem nikdy předtím neviděl černocha. A ten voják byl tak černý a měl bílé zuby... trošku jsem měl strach. On se na mě podíval a divil se: ‚Ty jsi voják? Ty jsi školák, nebo co, co tady děláš?‘“

  • „Přišli, a protože jsem byl napůl Němec, tak mě chtěli poslat do Německa, ale otec měl dobré kontakty. Jenom se stalo, že Kautský nemohl dál chodit do školy, protože byl Žid. Já jsem se s tím nemohl smířit a bylo mi to nesrozumitelné. Byl to můj nejlepší přítel od prvního roku, měli jsme společné dovolené, a on musel mít židovskou hvězdu. Tak samozřejmě jsem s ním chodil, do kaffee nebo tak. Někdo nás viděl a volali otci: ‚Pane Albert, váš syn snad neví, co dělá, viděli ho s nějakým Židem...‘ A můj otec řekl: ‚O tom nic nevím.‘ - ‚Ještě jednou, a dostanete se do velkých potíží.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.10.2019

    (audio)
    délka: 01:23:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 25.10.2019

    (audio)
    délka: 32:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 06.08.2020

    (audio)
    délka: 01:07:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 4

    Praha, 25.08.2020

    (audio)
    délka: 31:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Aby lidé byli tolerantní

Walter Vincenc Albert na dobové fotografii
Walter Vincenc Albert na dobové fotografii
zdroj: archiv pamětníka

Walter Vincenc Albert se narodil 3. července 1926 v Praze do německy hovořící rodiny. Otec pocházel z pohraničí, matka z Rakouska. Otec ctil T. G. Masaryka a nejednou se prý dostal do střetu s nacistickými úřady. Čtrnáctiletého syna Waltera poslal v roce 1940 do Rakouska, aby mu zajistil větší bezpečí. Tam byl záhy pro protiokupační názory zatčen, vězněn a poslán na práci do Německa. Až do konce války pak pracoval pro wehrmacht a doprovázel německé vojsko až do Normandie, kde se dostal do zajetí spojenců. S matkou a sestrou se setkal až dva roky po válce, kdy byly odsunuty do Německa, otec byl před osvobozením při přestřelce ve vězení náhodně zabit. Po válce vystudoval filmovou akademii, stal kameramanem a fotografem, žil v Austrálii a nyní v Praze. V Austrálii zemřela jeho první žena a vychovával sám dvě dcery.