Carlos Aguilera

„Velmi na mě zapůsobilo, když jsem se jednou v Bonnu vracel domů. Myslím, že jsem byl na návštěvě u nějakého kamaráda, kde jsme popíjeli a povídali si. Když jsem pak odcházel domů, mohly být tak tři hodiny ráno a ulice byly dočista prázdné, nikde ani noha, spatřil jsem dvě osoby, jak stojí na kraji chodníku, protože na semaforu svítila červená. Čekaly, až jim padne zelená, aby mohly přejít. To mě totálně dostalo. Na Kubě nečekáte dokonce ani ve dvanáct v poledne. Prostě tu ulici přejdete, kudy se dá. V ten moment jsem si uvědomil, že tady panuje určité pojetí pořádku, které jsem do té doby neznal, a musel jsem se ho naučit chápat.“

„Je to velmi komplikované, protože si musíte neustále zvykat na nějaké nové prostředí. V každém městě, do kterého se přestěhujete, začínáte v podstatě od nuly. Staví vás to do pozice, ve které jste mnohem zranitelnější. Jsou chvíle, kdy to není jednoduché. Cítíte, že se nemáte o co opřít, čeho se chytit. Stojí úsilí najít nějaké styčné body. Na každém novém místě se musíte zase a znovu rozkoukávat. Není to úplně příjemná situace a řekl bych, že člověk v některých chvílích pocítí dokonce strach. Já jsem takto prošel asi čtyřmi nebo pěti různými městy. Myslím, že ty časté změny mi celý proces zvykání si na exil dost ztížily. A opět říkám, nechci, aby to znělo jako nějaké naříkání, v tomto kontextu by to totiž mohlo znít až pateticky. Ale ano, musím říct, že ty neustálé začátky pro mě byly občas složité. Člověk vlastně neví, kde je jeho místo, protože vždycky, když někam přijede, už dopředu ví, že je to jen na určitou dobu.“

„Odchod do exilu pro mě byl náročný. První rok jsem prožil v Německu, jenže jsem o té zemi nevěděl zhola nic. Neuměl jsem jazyk a všechno bylo úplně jiné - celkový způsob života. Bonn bylo první město, ve kterém jsem pobýval. Vzpomínám si, že jsem tam zažíval poměrně depresivní období. Zima udeřila velmi silně, nemluvil jsem německy, bylo to těžké. Někteří lidé v mém okolí se mi v Bonnu snažili pomoci a udělat mi pobyt co nejpříjemnější, abych to nějak zvládl, nicméně člověk se stejně dostane do takového tunelu depresí. Najednou je pro vás obtížné pracovat a stojí vás velké úsilí i samotné běžné fungování. Dá práci to přestát, protože se najednou cítíte osaměle v úplně novém prostředí. Nemáte své staré přátele a celý dosavadní život je ten tam. Navíc ta jazyková bariéra... I když život na Kubě byl těžký, stále to byl nějaký život, na který byl člověk zvyklý. Najednou nic z toho už nemáte. Lidé jinak mluví, jinak se chovají, jinak se mezi sebou dotýkají. Byl to dlouhý proces, než jsem do toho byl schopen nějakým způsobem proniknout. Samozřejmě není nic na tom, že v jiném místě to funguje jinak, nechci, aby to znělo jako nějaké naříkání. Člověk si asi prostě musí zvyknout.“

[Po dlouhé a zbytečně důkladné a zmatené kontrole na letišti v Havaně.] „Až do poslední chvíle to byla jedna velká agonie. Do posledního momentu mi vyhrožovali tím, že mě z Kuby nenechají odletět. Totiž že tam budu muset zůstat, že mě exemplárně potrestají a poníží. Koneckonců bavíme se tady o zemi, kde vás více nebo méně ponižují celý život. Pak si pamatuji, že když se nám konečně podařilo dostat do letadla - byli jsme totiž tři -, když jsme se dostali na palubu a všichni cestující už seděli na svých místech a čekalo se jenom na nás, sedl jsem si na své sedadlo a letadlo se odlepilo od země. Pro mě to byla obrovská úleva. Řekl jsem si, že už se tam nikdy nevrátím. Když už se mi podařilo odtamtud dostat, tak dokud nedojde k nějaké změně a tenhle systém nezmizí, tak se nevrátím. A taky že jsem se nevrátil. Odletěl jsem z Kuby v roce 2002 a od té doby jsem tam nebyl. Ten odlet pro mě znamenal velkou úlevu. Znamenalo to pro mě, že už žádná taková ponížení nebudu muset zažívat. Nejen na letišti, ale celkově v životě. Nenechám se takto ponižovat.“

„Co se vlastně děje, jsem začal chápat ve chvíli, kdy jsem se pustil do objevování světa literatury. Díky četbě jsem začal kriticky vnímat marxismus a začal jsem se stavět proti Kubánské revoluci. Postupně jsem četl více a více a taky jsem se bavil s lidmi. Začal jsem si všímat perverzností, které se projevovaly ve vztahu té ideologie ke společnosti. Začal jsem chápat, co se to tady děje. Muselo to být v o něco pozdějším věku, mohlo mi být tak patnáct šestnáct let. Vzpomínám si, že ve škole jsme měli učitele na marxismus-leninismus, což byl samostatný předmět na druhém stupni a střední škole. Byli jsme na jeho hodině, když začal vysvětlovat takové to, že všechny výrobní prostředky patří lidu. V té době už jsme se na to vyptávali a zpochybňovali to. A tehdy nám ten učitel řekl: ‚Tak podívejte se, nic z toho, co tady vyprávím, nemá absolutně žádnou spojitost s tím, co se reálně děje ve společnosti. Neexistuje to. Neklaďte si proto žádné otázky. To nemá s realitou nic společného.‘ Tuhle větu si moc dobře pamatuju i teď, a to od té doby uběhlo už čtyřicet let.“

„Poprvé se ve mně něco vzpříčilo – a bylo mi tehdy devět let, takže jsem nebyl moc schopný to nějakým způsobem vstřebat a vyřešit –, když v roce 1980 lidé opouštěli Kubu přes přístav Mariel. Byl jsem v nějakém nižším ročníku na základní škole. Tehdy se jeden můj kamarád asi týden neobjevil ve škole. Říkal jsem si, že bude asi nemocný nebo tak něco. Jenže jednoho dne pak učitelka ráno oznámila, že bude potřeba, abychom se všichni sebrali a šli před jeho dům házet kamení a vykřikovat hesla. Neuměl jsem si to vysvětlit a byl jsem zmatený - byl to přeci můj kamarád, tak proč? Jeho rodiče se rozhodli opustit Kubu přes přístav Mariel. Zažádali o povolení a čekali. Vůbec jsem to nechápal, ale bylo to poprvé, kdy jsem si všiml, že se děje něco divného.“