George Agathonikiadis

* 1947  

  • „Měli jsme to štěstí, že i ta doba byla jiná, že i ti lidi byli citlivější. My jsme třeba doma měli čtyři nebo pět lžiček a každá ta lžička byla jiná, byla totiž darovaná. Nůž, vidlička… My jsme nic nekoupili. My jsme všechno dostali od těch lidí, co jsme s nima v tom pavlačáku bydleli. Existovalo jakýsi soužití těch lidí mezi sebou. Pamatuju si, jak pan Novák nám přivezl kamna, který v podstatě ukradl ve sběrných surovinách. Pamatuju si, že jsem tam byl s ním a on říkal: ,Se podívej, co to tady máš, dej to sem, já to těm Řekům dám, oni tam mají zimu.‘ Tak vynadal tomu, co to tam sbíral. No a takhle jsme žili. Kolikrát sousedi, když pekli buchty, tak nám přinesli něco…“

  • „Řekl bych, že tím, že jsme zavřeli dveře, tak jsme byli v Řecku. Jak se dveře otevřely, tak jsme byli v Česku. To bylo dokonce tak, že děda poslouchal každý večer rozhlas, písničky, takže se u nás tančilo, zpívalo, mluvili pontiackým nářečím, takže já jsem uměl v podstatě nářečí už odmalička. No a řečtinu jsem se naučil… No, takhle, ono vlastně tím, že on [dědeček] mi vyprávěl o tom Řecku takový lži a takový, řekl bych, přehnaný věci. Stromy byly vyšší jak tady. Rajčata byly jak melouny velký. Všechno bylo sladší, všechno bylo větší, všechno bylo krásnější. No, tak já jsem žil tím, že jsem si říkal: No tak co tady. Tady mají takový věci, ale my v Řecku máme stokrát víc těch věcí. Mám takovej dojem, že aniž by to chtěl, že to nebyl úmysl rozumovej, ale věc čistě citová, tímto způsobem v podstatě do mýho podvědomí dostal neskutečnou lásku k zemi, kterou jsem vůbec neznal.“

  • „Pár měsíců předtím, než skončila občanská válka, tak pro ni [matku] přišli večer… Ona pracovala v nějaké dílně, kde šili vojenský šaty a věci pro vojáky. A řekli jí, že musí odejít, že půjde rovnou do války. Ona ale říkala: ,Počkejte ale, já přeci musím… Můj manžel byl ve válce.‘ Její bratři byli ve válce. Řekla: ,Já tady mám dvě děti. Kdo se o ně bude starat, když padnu?‘ Ne, komunistická strana tohle vůbec nediskutovala tehdá. Tak ji vzali a ona ještě poprosila nějakého vojáka, který byl z naší vesnice, jestli by v noci, ještě než odjedou, jestli by se mohla jít rozloučit se svou matkou a jestli by nemohla vidět nás, mě a Sofii. Tak ten voják jí řekl: ,Podívej se, běž, ale vrať se, protože kdyby ses nevrátila, tak mě zastřelí.‘ Takže ona mi říkala, že přiběhla… Tam byl nějaký dětský domov, kde děti spaly. Takové jesle nebo něco takového. Tak říkala, že jenom vešla do té místnosti a koukala přes nějaký okno na mne, jak tam spím, a na moji sestru. A ještě v noci ji odvezli do Řecka. Tajně v podstatě.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 11.11.2010

    (audio)
    délka: 01:00:58
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zavřeli jsme dveře a byli jsme v Řecku. Jak se dveře otevřely, byli jsme v Česku

George Agathonikiadis
George Agathonikiadis
zdroj: Pamět národa - Archiv

George Agathonikiadis se narodil 10. srpna 1947 v obci Megali Sterna v řecké části Makedonie. Ve stejné době jeho otec bojoval v řadách partyzánské armády DSE. Jméno George dostal po strýci, který padl během bojů s partyzány. V roce 1948 matka, starší sestra a prarodiče museli tajně utéct do „řecké“ obce Bulkes v jugoslávské Vojvodině. O několik měsíců později byla ale i jeho matka povolána do řad armády DSE. V září 1949 George, jeho prarodiče a sestra přicestovali do Československa. George strávil několik let v dětském domově ve Veselíčku. Posléze odešel z dětského domova a žil v Brně spolu s prarodiči, zatímco jeho rodiče žili v uzbeckém Taškentu. S rodiči a s jeho druhou sestrou se poprvé shledal teprve v roce 1965. Po absolvování devítileté školy se vyučil soustružníkem. Díky mimořádnému hudebnímu talentu založil v Brně řecký orchestr a seznámil se s důležitými osobnostmi duchovního a divadelního života (Skácel, Mikulášek, Donutil, Polívka). Ve věku 21 let začal opět studovat střední školu v Brně (design a kostýmní výtvarnictví) a mezi lety 1973 a 1977 studoval režii na FAMU. Poté pracoval v brněnském studiu Československé televize. V roce 1983 se se svou rodinou vrátil do Řecka, kde mj. působil jako šéf dramatické tvorby v řecké televizi ET-1. V roce 1991 režíroval celovečerní hraný film Podzimní návrat v koprodukci České a Řecké televize a v roce 2009 film Hořký sníh. Je autorem několika dalších dokumentárních filmů o životě řeckých emigrantů v Československu a o vztazích mezi Řeckem a Českou republikou.