„Vždycky když se mě někdo ptá, jak jsme začínali, tak jednak jsem vám říkala, že to byla náhoda, ale potom důležité bylo taky, jestli jste do toho začátku měli peníze. Protože tenkrát, kdo neměl známosti z minulé doby toho totáče, tak tomu se nezačínalo úplně jednoduše. Ono se řekne, že měli všichni stejnou startovací čáru, ale neměli. Výhodu měl ten, kdo měl ty známosti, kdo byl tehdy ve straně a měl ty správné známosti, tak vlastně měl i díky těm známostem blíž k tomu, aby získal úvěr. Protože tam v té době těsně po té revoluci seděli pořád ti samí lidé, ti se hned neproměnili. No a my, co jsme se takhle zničehonic rozhodli, tak nám by býval hned nedal někdo úvěr, když jsme to neměli čím ručit. Takže my jsme měli veliké štěstí, že jsme právě pořád pracovali předtím. My jsme byli hrozně pracovití, ale i šetrní, my jsme byli opravdu takoví jako… možná až moc. Že jako jsme si rozmýšleli, jestli si tohle vůbec koupíme, nebo ne, raději že si našetříme, abychom mohli mít třeba lepší auto, stejně jsme si ho nekoupili, měli jsme trabanta.“
„No, z naší rodiny, to ne, z naší rodiny to nebylo. Ale znám lidi, kteří v té straně byli a byli to v podstatě slušní lidé, ale dali se tam kvůli nějakým okolnostem, třeba kvůli zaměstnání, že by nemohli vykonávat tu práci, kterou by rádi vykonávali. A obdivuji velice všechny, kteří i když tu příležitost mohli mít jako členové strany, tak že to nevyužili a zůstali jako nestraníci, to obdivuji.“
„Pak bylo toho 21. srpna ráno a maminka mě přišla vzbudit a říká: ‚Tak už jsou tady.‘ A já jsem tomu nechtěla věřit, brečela jsem a bylo to hrozné, hrozné zklamání. A ještě větší zklamání potom bylo to, co všechno následovalo pak. No, ještě musím říct, že já jsem ten rok 1968 zažila jako vysokoškolská studentka. A my jsme vlastně na té vysoké škole ještě víc jako mladí lidé to prožívali a těšili se na tu svobodu a vlastně potom byly ty studentské stávky na vysokých školách. Já si pamatuji, že jsem chodila na ten stávkový výbor, protože jsem uměla psát na stroji, tak jsem tam chodila psát letáky, no a nakonec to dopadlo tak, že samozřejmě tohle všechno vyšumělo a přišly nařízení, přišlo to, že odstranili Dubčeka, a přišla ta tvrdá normalizace. Všichni kantoři, kteří učili tenkrát na vysoké škole a v tom období Pražského jara to s nadšením komentovali, tu naši přicházející svobodu, tak ti všichni byli odstraněni, nesměli učit, děkan z vysoké školy taky byl sesazen, protože jel v průvodu majálesu vysokoškolského, kde teda ti študáci, samozřejmě, recesisté, si udělali takové alegorické vozy, bylo to tak jako protirusky naladěné, to bylo ještě předtím, než sem ti Rusáci přišli. To potom bylo úplně ohromné vystřízlivění, přišla ta šílená událost s tím Palachem a to už potom prostě bylo všechno ztracené a my jsme zažívali ohromnou deziluzi.“
Jaroslava Valová, rozená Štyndlová, se narodila 15. dubna 1947 v Dobříši jako nejmladší ze tří dcer. Rodiče pocházeli z Čimelic, otec Bedřich tam pracoval jako vedoucí zahradník u Schwarzenbergů. Jaroslava absolvovala základní školu v Dobříši. V jedenácti letech strávila několik měsíců v dětské léčebně kvůli skolióze páteře. V letech 1962–1966 studovala ekonomickou školu v Příbrami a poté rok pracovala v přádelně Jitexu v Písku. V roce 1967 zahájila studium na Vysoké škole zemědělské v Českých Budějovicích, provozně-ekonomický směr. Zažila tam nadějné Pražské jaro i okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ve škole poté stávkovala a psala protikomunistické letáky. Tak jako většina lidí nesla špatně tvrdou normalizaci, která následovala. Ještě za studií se vdala a narodil se jí první syn Vojtěch, má ještě mladšího syna Tomáše a dceru Janu. Její o třináct let starší sestra Ludmila Polesná byla úspěšnou vodní slalomářkou a několikrát vyhrála mistrovství světa. Jaroslava Valová vzpomíná na sametovou revoluci, kdy s manželem jezdili manifestovat na Václavské náměstí a na Letnou. Krátce po revoluci se pustili do podnikání a založili v Čimelicích firmu SIKO. Začínali prodejem keramických obkladů a dnes jsou jednou z největších firem v České republice. Jaroslava Valová žije v Čimelicích a má již osm vnoučat.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
