MgA. Otakáro Schmidt

* 1960

  • „V mém pojetí je to to, že my věříme v eucharistii. To znamená proměnu té hostie, tedy z řečtiny ‚oběť‘, že tam nějakým způsobem Kristus v té oběti je. V té eucharistii, při té proměně, při bohoslužbě, že je tam přítomen. A ta moje závěrečná řeč je vlastně o Corpus Domini, což je svátek, který je způsobený díky nevěřícímu knězi našemu, který byl asi poradce Otakara II. Možná, to je jedna verze. A druhá verze je, že byl možná Němec a byl na dvoře Otakara II. V každém případě to byl člověk, a to teď ještě vysvětlím, to je takové moje poslední vyznání, vysvětlení, jestli si to můžu dovolit. My jsme byli křtěni a biřmováni na seslání Ducha svatého, což je nějakých těch padesát dní po Velikonocích, biblicky, to tady nebudu rozebírat, prostě to tak je. A to jsou ty... Z Rychlých šípů známe svatodušní svátky, jak jeli tamhle někam na vodu. To je v květnu. A ono se stalo asi čtyři sta takovýchto zázraků eucharistických, zajímavé je, že asi polovička v pravoslaví a polovička v katolickém prostředí. Ne v protestantském, protože tam se na to nevěří. Právě ty dvě prostředí, to katolické a pravoslaví, to je pro nás ten důležitý most po těch pěti stech letech to nějak sbližovat. A tam je to komplikovanější v tom, že jsou to samozřejmě autokefální nebo takové regionální, místní, jako moskevská, cařihradská, ty pravoslavné církve. Takže to je taková komplikace, na rozdíl od té jednoty katolické, i když jsou tam i Opus Dei a i františkáni. Prostě spousta proudů, ale v té jednotě, což je asi důležité. A ten most je v tom přiblížit tyhle dva světy, které věří v eucharistii, v tu proměnu, věří ve stigmata, věří v pár takových momentů, které jsou velmi spirituální, které jsou blízké jenom těmhle dvěma křesťanským odvětvím. A to Corpus Domini vlastně vzniklo... Tělo páně, ten svátek, vznikal na počátku druhého tisíciletí, kdy těch zázraků se začalo víc objevovat. A to v té podobě, že třeba z té hostie začala kapat krev nebo se proměnila ve svalovinu, což my jsme potom v rámci františkánů natočili po Evropě na různých místech. Kde třeba to bylo pět hrudek svaloviny z 8. století v Itálii, kde se váží každá jednotlivá hrudka nebo po dvou, po třech, nebo všechny, a pořád váží stejně. Neuvěřitelné... Jsou to i vědecké nepochopitelnosti. Ale co je na tom důležité, že vždycky jak Turínské plátno to má krevní skupinu AB, jako Turínské plátno. Turínské plátno je další takový fenomén, který uznávají tyhle dvě církve. Jak ta katolická, tak ta pravoslavná, což nás sbližuje, a to je ten most.“

  • „Furt jsem byl mezi lidmi, během natáčení a potom, ve střižně a tak dále. Ale zároveň jsem byl doma úplně sám. Na světě jsem prakticky nikoho neměl. Já nevím, jestli si to dovedete představit, ale představte si, že ve čtyřiceti letech kromě nějakých kamarádů nemáte vůbec nikoho z příbuzenstva. To je strašně zvláštní pocit. A ten tedy myslím, že mně trošku pomohl, protože jsem se posílil. Byl to i takový duchovní trénink, ale zároveň to byla i taková situace, kterou už bych nechtěl zažít. A já jsem v té době byl trochu ponořený do takové falešné duchovnosti, které se říká ezoterika. A znal jsem snad všechny tyhle kartáře a šamany a astrology. A i jsme dělali pořad na Limonádovém Joe, kde jsem dva roky byl potom. Takže jsem byl položený v takové duchovnosti, byť falešné, ale pro mě to bylo dobré v tom, že jsem se dostal k něčemu – a zároveň jsem měl toho kamaráda Krista a ty mrtvé rodiče a tu samotu – k něčemu vyššímu. A uvědomil jsem si, že jak jsem byl úplně zblázněný z toho filmu Eliška má ráda divočinu, že to není úplně ono, že ještě musí něco přijít. A jeden z těch vizionářů, se kterýma jsem se stýkal, takových těch lepších, nebyl to přičmoudlý kartář nějaký, tak vždycky měl takové ty vhledy. Občas řekl něco, co se opravdu stalo. Jako to tihle lidé mají, ale mají to tak půl napůl, někdy jim ty hlasy temné spíš nakukají. A já jsem říkal: ‚Kdy potkám nějakou ženskou konečně?‘ Po tom, co jsem měl předtím. ‚Kdy konečně získám nějakou rodinu?‘ A on to jen tak vypálil mezi řečí a říkal: ‚No tak bude to asi do půl roka.‘ A já říkal: ‚No do půl roka... Tak nějak přesněji.‘ A on říkal: ‚No v půlce dubna.‘“

  • „Byl jsem vrostlý, byl jsem vrostlý, vlastně mi to přišlo tak bezvadná parta. I ta Mimosa, to střílení, jak jsem o tom vyprávěl minule. Předtím ten Kolotoč, odkud nás tak trochu Suška vyhodil, ale pak s Vencou Marhoulem to kamarádství a ta Mimosa, ta exkluzivita trošku, to střílení, jak jsem říkal, z těch poplašňákových pistolí. V tom černém a tak dále. A ten Sklep, ten Sklep, to byla taková spíš jako rodina. To bylo víc než divadlo. Já jsem se zúčastnil všech výletů, byl jsem v tom naprosto ponořený. Ani by mě nenapadlo, že bych z toho někdy odešel, ale přeci jenom po revoluci nastalo, že se všichni tak trochu vykreslili, jako jejich ambice, včetně mých. A začali jsme trochu víc jít po vlastních představeních v rámci Sklepa. Já jsem dělal ten Tajuplný ostrov, který jsem si sám režíroval. Bylo to v rámci Sklepa, což možná nevím, jestli to bylo v pořádku. Prostě Vašek Marhoul řekl: ‚Hele, teď si to můžeme v rámci Pražský pětky udělat jako menší partičky, aby to fungovalo.‘ My jsme měli ten Míč s Davidem Vávrou, to byla taková ta retronostalgie po těch starých časech. A tak dále. Pak byla celosklepovská představení jako Mlýny nebo Jedlovým písmem. Ale po té revoluci jsem cítil, že teď je šance se dostat na FAMU, což se mi povedlo. To bylo těsně po revoluci. A v tu chvíli mi bylo jasné, že prostě divadlo adieu, protože jsem si říkal, teď je mi třicet, tak teď, anebo nikdy. Vlastně jsem po tom skrytě toužil. No a když jsem dostal ještě tu práci u Vachlera a vedle toho ještě FAMU, tak už mi bylo jasné, že tohle s divadlem nejde. A asi to bylo ojedinělé. Prostě pro mě skončila jedna etapa a začala druhá, naprosto podstatná. Proto i pro mě ta revoluce byla podstatná. Že jsem měl možnost jít dělat film, že jsem mohl dělat profi divadlo. Přestože jsem byl předtím v F. X. Šaldovi v Liberci, ve státním divadle. Přestože jsem byl v tom Černém divadle, to bylo profi. Ale dělat autorský divadlo profi. Tohle všechno pro mě byla ta revoluce, proto to taky bylo pro mě tak významné.“

  • „Mně se vždycky vyplatilo prostě to risknout. I když jsem žádný hrdina nebyl, musím se přiznat. Jednou nás vyslýchali a já jsem měl z Francie přivezený nějaké erotický časopisy. To bylo později, o něco. Prostě nás sbalili na ulici, já jsem je měl překryté novinami a oni naštěstí, protože jsem to měl tak ostentativně, tak je ani nenapadlo, že bych pod tím mohl mít nějakou zakázanou literaturu. Ona nebyla zakázaná politicky, ale eroticky. Tak jsem si uvědomil v tu chvíli, že asi kdyby ně mě vybafli, tak že bych třeba možná i něco podepsal. A tak se nikdy nevysmívám někomu, kdo třeba podlehl. Protože nikdy člověk neví. Ale pár takových hrdinských momentů jsem měl a jeden z nich byl... To byl takový risk před maturitou a potom po maturitě. Když jsem se chtěl vyvázat ze Škodovky, že mně vždycky hrozili tím, že když nevstoupím do Svazu mládeže, tak prostě neodmaturuji. A já jsem řekl – a přitom to byla alfa a omega v rodině, o které jsem vyprávěl. Prostě mít maturitu, to byl úplný základ, neřkuli jít potom ještě na nějakou vysokou školu. No a já jsem řekl, že do Svazu mládeže prostě nevstoupím a že bohužel prostě neodmaturuji. A oni mě odmaturovat nechali, takže to bylo takový jejich strašení. A to se mi vyplatilo to strašení překonat. Podruhé se mi to už dělalo líp, když zase na mě vyrukovali, že se nevyvážu z té Škodovky. Možná to neříkám přesně. Protože už jsem věděl, že je to strašení, s největší pravděpodobností. Nicméně jsem ze Škodovky odešel do půl roku po vojně. Pak jsem byl tři roky na vodárně, kde už to bylo takový jako... Opisovali jsme zakázanou literaturu. Já jsem byl v té době ve Francii, tam mě pustili jenom díky tomu, že nedali vízum ani mým kamarádům, samozřejmě ani nikomu z rodiny, takže jsem tam jel sám. A byť jsem neměl děti, nebyl jsem ženatý, tak to riskli asi, že tady mám vazby, máma, táta, že jim neuteču. No a já jsem tam bydlel u nějakých kamarádů v Paříži, pak jsem si udělal výlet po celé Francii. A musí říct, že tenkrát vlastně to bylo pro mě strašné zklamání, na jedné straně to byl ten vysněný Západ se vším tím zbožím, vůněmi, coca-colou a gramofonovými deskami a tak dále, ale na druhou stranu jsem tam prostě... Pak jsem bydlel u nějakého Pařížana, kterého mi doporučili, že u něj můžu bydlet. Tak jsem mu úplně zdrcený říkal: ‚Víš jako... U nás prostě jdeme a takhle vezmeme plechovku od nějaký tý limonády a prostě ji ze vzdoru postavíme na střechu auta a jdeme dál. A tady to prostě jako... Tady cítím, že se tak jako všechno smí.‘ A bylo to vlastně v tom, že se ve mně cloumalo to, že člověk už byl navyklý na nějaký vzdor. Na nějaký takový jako punk, který tam byl taky... Ten punk a ta psychedelie, ta muzika... Vlastně ten vtip v tom byl, že ten vzdor byl vůči něčemu a že to bylo zakázané. A najednou, když to bylo povolené, tak to byl vlastně svým způsobem neopodstatněný nesmysl.“

  • „Prostě že jsem citlivý, nervově labilní. A také jsem to měl jako takový vzdor vůči establishmentu, že prostě na tu jejich vojnu nepůjdu. Nebo když půjdu, tak ji překonám tou modrou knížkou. No a tak si vzpomínám, že jsem třeba dělal takové... Jako že jsme dostali pušku a teď jsme měli střílet. Já jsem tu pušku odložil a šel jsem tak jako stranou a začal jsem brečet. A teď abych... Protože jsem to zas neměl úplně tak herecky nacvičené, najednou umět brečet, to umí jenom velcí herci, že jo, tak jsem měl takovou malinkou krabičku nebo skleničku, už nevím přesně. Už vím: od filmu, od negativu, takovou tu krabku, se solí. A když jsem prostě šel a oni za mnou, jako co se děje, tak jsem si rychle tu sůl dal do očí a začaly mi téct slzy. A říkal jsem: ‚Já bych tady taky mohl zastřelit nějakou srnečku.‘ No a takhle. A oni viděli, že se něco děje, tak mě poslali na vyšetření. A tam byla už výborná záchrana. Tam byl takový jeden... Jak měli ty, jak se jim říkalo...? Že to byl vysokoškolák, měl kolejničky. A ten tam byl jako doktor. A občas na mě tak jako pomrkával, asi věděl, o co jde. A ten mně pomohl, že mě nechával v klidu. A ještě jedna věc, kterou jsem měl... A to byla blbost, kterou mě naučili v Plzni. Říkali mi: ‚Prosím tě, hlavně aby tě mohli pustit třeba tak po pěti měsících, po půl roce, musíš projít přísahou. Protože jak neprojdeš přísahou, tak se to nemusí povést.‘ To vůbec nechápu. Protože jinak by mě možná pustili i dřív. Ale o to to bylo důvěryhodnější. Já jsem dělal všechno pro to, abych šel na tu přísahu. A oni už mě začali přemlouvat. ‚Musíš jít do nemocnice, tam do tebe nastrkají nějaké jídlo, kapačky nebo něco.‘ A já: ‚Ne, ne, já chci, aby mě viděli rodiče, jak jsem tady v uniformě a jak přísahám.‘ To pro ně bylo daleko důvěryhodnější, protože já jsem věděl: prožiješ přísahu a dostaneš se domů, jinak to bude složitější. Už právě nevím proč. No takže jsem vlastně ten měsíc, celý ten přijímač, jsem prožil jako na vojně, jenom jsem docházel na ošetřovnu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 20.02.2019

    (audio)
    délka: 02:02:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 01.03.2019

    (audio)
    délka: 01:40:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Náš život, ten milimetr mezi kilometry 

Otakar Schmidt se narodil 28. července 1960 v Plzni. Vyučil se strojním zámečníkem a poté pracoval v závodě na výboru lokomotiv národního podniku Škoda. Pohyboval se v prostředí plzeňské alternativní mládeže, zájem o hudbu ho přivedl i k mladým lidem z okruhu kapely Psí vojáci. Po uvolnění z povinné vojenské služby pracoval jako strojník v plzeňské vodárně, kde s dalšími k režimu kritickými kolegy mimo jiné opisoval samizdatové publikace. Pozornost tajné policie přitahoval i svým nonkonformním životním stylem, takže byl příležitostně vyslýchán a v jeho bytě probíhaly domovní prohlídky. Po absolvování přípravného ročníku začal studovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, kam se také přestěhoval. Spolupracoval s pantomimickou skupinou Mimosa, divadlem Sklep a širokým okruhem sdružení Pražská pětka. Účinkoval v řadě filmů a představení, s různými divadelními uskupeními vystupoval i v zahraničí. Po změně poměrů v roce 1989 vystudoval scenáristiku a dramaturgii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění. Je autorem několika celovečerních filmů a řady dokumentárních cyklů, věnuje se však i řadě jiných aktivit.