profesor Dr. Lenka Karfíková

„Pak už opravdu nastalo s Gorbačovem jakési uvolňování, i se dalo pomýšlet na to, že by člověk vyjel do ciziny. Já jsem pořád snila o těch studiích, že jsme tady měli zahraniční přednášející, to bylo fajn, ale člověka to spíš rozesmutnilo, co prostě mít nemůže. Upřímně řečeno, my jsme byli vlastně… nemůžu si na nic stěžovat, my jsme si vytvořili svět, ve kterém jsme byli šťastní, paradoxně, jak jsme byli mladí. Ale když jsme vyjeli poprvé za hranice, to bylo strašné, protože teprve v tom srovnání si uvědomíte, nebo jsme si uvědomili, v čem jsme žili, to bylo fakt hrozné. My jsme najednou začali vidět, jak je to všechno zchátralé, špinavé, zašlé, že se o to nikdo nestará. Stačilo vyjet pár metrů za hranice do Bavorska nebo do Rakouska a opravdu člověk… já si pamatuji, to byla jedna věc, jak je ta země zchátralá, šíleně, a druhá, pamatuji si, když jsem přišla ve Vídni poprvé do knihkupectví, tak jsem se rozbrečela. Najednou jste si uvědomila, že tohle se nedá fakt dohnat. Samozřejmě, v mnohém se to dá dohnat, ale v něčem jsme to asi nedohnali dodnes.“

„Jedna z těchto přednášek se konala u Hejdánka. Tam mě pozval jeden ze spolužáků. Hejdánek byl evangelík, takže to byla taková firma mezi mými spolužáky, ačkoli on byl persona non grata, tehdy už byl chartista. A že tam bude nějaký cizí přednašeč, takže tam půjdeme. Tak jsme tam šli, jenomže přednášejícího zrovna někde ,zhaftli‘ a celý ten byt, kde byli účastníci, tak vybrali a odvezli nás všechny rovnou na Barťák. Tak to bylo výborné. Já byla s tím spolužákem, každého si vzali zvlášť a samozřejmě se ptali každého zvlášť. A mě: ,Jak dlouho znáte profesora Hejdánka?‘ Já jsem řekla: ,Já jsem ho nikdy neviděla.‘ A to byla fakt pravda. ,A co ty účastníci, kdo to je?‘ Já jsem říkala: ,Já vůbec nevím. Jsem tam poprvé, nikoho tam neznám.‘ Oni si samozřejmě mysleli, že si vymýšlím. Ale viděli, že nic ze mě nedostanou. My jsme pro ně nebyli zajímavé ryby, a když viděli, že nic, tak to nechali a už se to neopakovalo. Mělo to smutnou dohru na fakultě. Obrátili se na fakultu, oba dva jsme byli bohoslovci s tím kolegou, takže fakulta s tím musí něco dělat. Tak si nás zavolali a kolega byl výborný, řekl: ,Já jsem stejně uvažoval, že s tím studiem skončím, tak já skončím, já to přeruším. A opravdu to přerušil, dodělal to potom, někdy později, ale v té době to přerušil, což jim stačilo jako sankce za takové chování.“