Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Dr. Lenka Karfíková (* 1963)

• narodila se 11. února 1963 v Praze

• po maturitě na gymnáziu pokračovala v letech 1981 až 1986 ve studiu na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze

• po promoci nastoupila v nakladatelství Kalich

• v letech 1989 až 1991 studovala na Katholische Universität Eichstätt v Bavorsku, další rok na École Pratique des Hautes Études v Paříži

• v letech 1992 až 1996 pokračovala na Katholische Universität Eichstätt; postupně získala licenciát a doktorát

• roku 1999 se habilitovala na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci

• během studia se věnovala pomocné vědecké práci na Katholische Universität Eichstätt (1993 až 1994), působila jako samostatný odborný pracovník v Ústavu pro klasická studia AV ČR v Praze (1994 až 1997) a jako externí vyučující systematické teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci (1995 až 1997)

• v letech 1998 až 2002 na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci vyučovala filozofii a byla zde vedoucí katedry filozofie

• v letech 2000 až 2004 zastávala pozici vedoucí Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty při Univerzitě Palackého v Olomouci, Masarykově univerzitě v Brně a Ústavu pro klasická studia AV ČR v Praze; nadále s tímto centrem spolupracuje

• od roku 2001 (nyní externě) vyučuje středověkou filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze

• od roku 2004 je vedoucí katedry filozofie na Evangelické teologické fakultě UK v Praze

• v roce 2005 byla jmenována univerzitní profesorkou

• je autorkou řady knih a odborných textů, některé další přeložila

• je předsedkyní Patristické společnosti ČR a místopředsedkyní a národní korespondentkou v Association Internationale d’Études Patristiques; v letech 2015 až 2019 byla místopředsedkyní této společnosti

• spolupracuje s nakladatelstvím Oikoymenh a s mnoha univerzitními pracovišti u nás i ve světě

Profesorka evangelické teologie Lenka Karfíková si cestu k filozofii a posléze i teologii nacházela pomalu, navzdory nejen době, ale i rodičům. Již na střední škole se možná spíše ze zvědavosti dostala na tehdejší tajné bytové semináře, kde se před ní začal otevírat a lákat ji k sobě svět filozofie. Ale protože se tehdejší výuka na filozofické fakultě nesla především v duchu marxismu-leninismu, hledala cestu, jak se tomuto vyhnout. A právě proto se nakonec rozhodla pro studium na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, i když svět víry jí byl tehdy spíše neznámý a rodiče si z jejího rozhodnutí zoufali. Nakonec se ale ukázalo, že to byla ta nejlepší volba, začátek cesty, která naplnila její život.

Rodiče pocházeli z odlišných světů

Lenka Karfíková se narodila 11. února 1963 v Praze, kde rodina žila. Oba rodiče vystudovali chemii a v tomto oboru také celý život pracovali. Tatínek Vladimír Votava se s velkým nasazením věnoval oblasti zemědělské chemie ve Spolaně Neratovice, aniž mohl tušit, že pro budoucnost to není ta nejlepší volba. Pocházel z rodiny stavitele Františka Votavy, jehož firma stála za mnoha významnými betonovými stavbami v Praze. Přišel ale neblahý rok 1948 a firma, stejně jako vila v Podolí, byla rodině zabavena. Tatínek byl levicové orientovaný, měl sociální cítění, ale komunistické straně nevěřil. Nevěřil ani reformám v šedesátých letech, a s obavami sledoval dokonce i vývoj po roce 1989, protože mnohé postavy znal jako bývalé soudruhy z chemického průmyslu. 

Maminka Eva pocházela z Hradce Králové a její otec byl bankovní úředník. Matčini rodiče se po válce stali komunisty, pocházeli z chudších poměrů a věřili v sociální rovnováhu. Babička ale vystoupila ze strany už v roce 1949 s odůvodněním, že má malé děti a nemůže chodit na schůze. Dědeček se s nadějí upínal k reformám Pražského jara, které se však nenaplnily: „Dědeček prožíval veliké zklamání, ale nemluvil o tom. Byl to pán první republiky, který měl velký historický rozhled a učil mě německy.“ Rodiny rodičů si z důvodu rozdílné politické orientace k sobě nikdy nenašly cestu: „Byla to dvě odlišná prostředí, kde se rodiny vůbec nestýkaly. Dědeček Votava nešel rodičům ani na svatbu.“

Nejstarší vzpomínka pamětnice je na strach v srpnu 1968: „Bylo mi pět let, ale pamatuji si tu noc, kdy přijeli Rusové. Staršího bratra rodiče vzali, aby mu ukázali rozstřílený Václavák.“ Dál se ale už o politické situaci příliš nemluvilo, rodiče do komunistické strany nikdy nevstoupili, ale dětem nechávali v jejich rozhodnutí volnost. Na počátku normalizace Lenka nastoupila do školy. A hned v prvních dnech dostali malí školáci knížku: „Těm šestiletým dětem dali brožuru o Leninovi, jmenovala se: Jak malý Voloďa přemohl zlého cara. Já jsem z toho moc neměla, zato bratr z toho měl obrovskou srandu.“ Roky tehdy z pohledu dítěte poklidně plynuly, pamětnice se dobře učila, s rodiči jezdili na výlety, navštěvovala prarodiče. Na konci základní školy měla plán studovat matematiku. Její kroky tedy vedly nejprve na gymnázium, které mělo specializaci na počítačové jazyky: „Tehdy to bylo komické tím, že jsme byli jako třída specializovaní na počítače, ale počítač jsme viděli během studia jednou, když nás vzali na exkurzi do Vokovic. Tam měli obrovský počítač, ze kterého lezly ty známé děrné pásky.“

Od studia matematiky k teologii

Plán na studium matematiky přitom stále trval: „Mě bavila matematika a byla jsem přesvědčená, že půjdu na matfyz, a až na poslední chvíli mě napadlo, že by bylo zajímavé se podívat na základy matematiky, tedy co je to číslo, co je geometrický obrazec, který má rozprostraněnost, ale není hmotný. Takové otázky na úrovni gymnaziálního věku jsem si kladla, až jsem si řekla, že bych mohla jít na filozofii.“ O chvíli později si Lenka Karfíková uvědomuje, že se s filozofií setkala již v době tanečních, kde jí Martin Komárek doporučil bytové semináře: „Sám byl opatrný a nikam nechodil. Nejdřív mě poslal ke kamarádovi, který mě prověřoval. Bylo to nebezpečné, protože se tam mohl dostat nějaký fízl. Nakonec mě uznal jako vhodnou a dovedl mě k Danielu Kroupovi.“

Pamětnice začala přemýšlet, kde filozofii studovat. Filozofická fakulta měla v té době nevalnou úroveň, kde marxistická ideologie zcela udávala směr, a tak nakonec dospěla k přesvědčení, že jediná možnost je evangelická fakulta. Bylo to neočekáváné řešení už proto, že víra se v rodině nepraktikovala, a rodiče byli její volbou znechuceni natolik, že musela odejít z domova. Lenka vzpomíná, že v době jejího dětství jenom babička Votavová chodila do evangelického sboru v Nymburce, ale byla to spíše společenská událost. Někdy brala vnoučata i na různé zájezdy, kam s evangelíky jezdili, například nakupovat do NDR: „Babička měla pořád podnikatelského ducha. Specializovala se na nakupování věcí, které u nás nebyly. Třeba záclony si babička omotala okolo těla a takhle je převážela přes hranice. Z toho jsme měli s bratrem velkou legraci, i když v podstatě to bylo smutné.“

Přijetí na evangelickou školu předpokládalo křest a doporučení z evangelického sboru. Lenka se proto do činnosti sboru v Nymburce zapojila a nechala se zde i pokřtít. Chtěla pak pokračovat v Holešovicích, kde bydlela: „To byl ale takový zvláštní sbor, byli to hodně nadšení až fanatičtí lidé a já jsem tam samozřejmě moc nezapadala. Vystavili mi ale doporučení, které jsem potřebovala. Až na fakultě jsem viděla, že evangelictví skýtá i jiné možnosti, že nemusí být tak iracionální. Posléze jsem ale odešla do katolické církve, která se mi zdála velkorysejší, s bohatší tradicí.“

Studenti na fakultě byli převážně z evangelických rodin, v ročníku jich bylo okolo třinácti. Zajímavé bylo, že mezi studenty byli i reformovaní Maďaři ze Slovenska, kteří do Maďarska nesměli, česky neuměli a někteří přišli z velmi konzervativního prostředí vesnic. Navíc na ně byl často vyvíjen tlak maďarské státní bezpečnosti. Evangelická fakulta byla v té době nejsvobodnější humanitní vysokou školou, ale bylo to vykoupeno jistou mírou kolaborace většiny vyučujících, předstíráním, že církev je v ČSSR svobodná: „Profesoři šli na tuhle hru, ačkoli věděli, že to tak není, a za to měli jakési svobody. Dalo se tam něco dělat. Když profesor filozofie viděl, že mě to zajímá, mohla jsem například několik hodin přednášet o Patočkovi. A někteří moji spolužáci se dostali i na studium do ciziny.“ Byli tam vyučující, kteří pamětnici výrazně ovlivnili, ráda vzpomíná na profesory Jana Hellera a Amadea Molnára. Marxistickou filozofii pak přednášeli externisté, což mělo často absurdní podobu, a studenti s nimi vedli spíše misijní rozhovory. Fakulta byla samozřejmě pod stálým dohledem Státní bezpečnosti: „Estébáci o každém z nás věděli a každého zkoušeli. Každého si pozvali a něco mu nabízeli. Mně nabízeli studium v zahraničí, což bylo obrovské lákadlo, ale věděli jsme, že za tuhle cenu to nejde. Chtěli spolupráci, a když viděli, že takhle to nepůjde, začali i vyhrožovat, ale nic se nestalo.“

Náš šťastný svět byla iluze z nutnosti

Za základ svého vzdělání však pamětnice považuje bytové semináře: „Byla to bohatá síť, filozofická a teologická linie, kam také přijížděli zahraniční hosté.“ Jeden takový seminář pro ni skončil výslechem Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici: „Přednášejícího zrovna někde ‚zhaftli‘ a celý byt Ladislava Hejdánka, kde čekali účastníci, vybrali a odvezli nás všechny rovnou na Barťák.“ Následoval pohovor ve škole a skončilo to raději dobrovolným odchodem spolužáka, se kterým tam byla, z evangelické fakulty.

Nejvíce však Lenka Karfíková vzpomíná na semináře u Daniela Kroupy zaměřené na odkaz Jana Patočky, kde se jí navíc osobně věnoval. A nakonec jí tyto semináře přinesly i další životní benefit, seznámila se zde s manželem, filozofem Filipem Karfíkem, o kterém dnes říká, že je největším štěstím jejího života. S tím se již v roce 1984 vzali a nastěhovali se do bytu na Žižkově, kde Ivan Chvatík uchovával Patočkovu filozofickou literární pozůstalost. A stalo se, že byt vykradli, i když vlastně ukrást nebylo co: „My jsme nic neměli a nějaké spisy zloděje nezajímaly. Ale dobré ženy z domu zavolaly policii. Byla to nějaká kriminálka, takže ani ti se o nic nezajímali, ptali se na škodu a my jsme řekli, že škoda je minimální, že to vůbec nemusejí řešit.“ V té době již existovalo mnoho filozofických kroužků, a dokonce linie teologického studia v německém Erfurtu, kdy o sobě z důvodu zachování bezpečnosti jednotliví účastníci nevěděli. V Praze pořádali semináře o teologických tématech Josef Zvěřina a Oto Mádr a v jejich rámci vznikaly další menší skupinky, které se společně scházely. I Lenka začala pořádat semináře pro katolické studenty z Litoměřic, jejichž možnosti vzdělání byly velmi omezené.

Svoji kariéru po skončení vysoké školy v roce 1986 zahájila prací uklízečky; odtud mohla postoupit na pozici prodavačky a konečně redaktorky v teologickém nakladatelství Kalich. Výběr knih k vydání byl tehdy velmi omezený a každý titul procházel rozsáhlou cenzurou. Koncem osmdesátých let se s manželem účastnili protistátních demonstrací, ale sami příliš nevěřili tomu, že by se v dohledné době mohlo něco změnit. Šok pro ně byla první cesta na Západ. Lenka vzpomíná, jak se v knihkupectví ve Vídni nad záplavou knih rozplakala. A také, jak jim najednou bylo jasné, že naše země chátrá. V tu chvíli si naplno uvědomili, jak okleštěný život vedou: „Ačkoli jsme si vytvořili svět, ve kterém jsme se paradoxně cítili šťastní, ve skutečnosti to byla iluze z nutnosti.“ Tehdy se objevily i první úvahy o emigraci, ale než nabyly konkrétní podoby, přišel 17. listopad 1989. Těsně předtím se jí podařilo odejít studovat na Katholische Universität Eichstätt do Bavorska: „Mikuláš Lobkowicz chtěl na německou univerzitu pozvat teologa z Čech, napsala jsem mu a on mi umožnil v Eichstättu studovat.“ Sametovou revoluci tak pamětnice prožívala především prostřednictvím svého manžela.

Období nadšení a otevřených možností

V Bavorsku nakonec pamětnice strávila několik let a získala zde doktorát. Jeden rok studovali s manželem i na École Pratique des Hautes Études v Paříži. Přiznává, že při návratech domů neměla pocit, že by vývoj probíhal tak, jak by si přála. Přesto se rozhodla, že znalosti a zkušenosti, které se jí podařilo získat, chce předávat doma. Od roku 1994 působila především v Olomouci na Cyrilometodějské teologické fakultě UP, kde vedla katedru filozofie a založila Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty; s tím spolupracuje dodnes. Na tuto dobu vzpomíná jako na období velkého nadšení a otevřených možností, kdy vznikala řada zcela nových projektů a iniciativ. V roce 2005 byla jmenována univerzitní profesorkou a stala se vedoucí katedry filozofie na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. Zde učí filozofii, stejně jako na Filozofické fakultě UK.

Srdeční záležitostí se Lence Karfíkové stala spolupráce s nakladatelstvím Oikoymenh. Poprvé se s ním setkala už v samizdatu, kde je, stejně jako časopis Reflexe, založil Ladislav Hejdánek: „Byla to pro mě zajímavá platforma českého evangelického antimetafyzického myšlení, jak je představovali kromě Hejdánka také Jakub Trojan a Milan Balabán. Nakladatelství se po převratu ujal Hejdánkův žák a spolupracovník Aleš Havlíček, který mu věnoval naprosto nezištně veškerý svůj volný čas, zapojil do něj svou rodinu a také se mu podařilo shromáždit kolem něj kolegy velmi různého zaměření, od vydavatelů Jana Patočky, interpretů Nietzscheho či Heideggera až po filology zabývající se antikou a středověkem.“ Sama s nakladatelstvím začala blíže spolupracovat v roce 1997 a stála u vzniku několika tematických řad: „V  těchto řadách vyšlo dohromady přes padesát svazků, sama jsem připravila komentované překlady Augustina, Řehoře z Nyssy, Thierryho ze Chartres, Hugona ze sv. Viktora a spolupracovala jsem na mnoha dalších. V Oikoymenh jsem publikovala monografie o Řehořovi z Nyssy a Augustinovi a celkem pět dalších knih, většinou odborné studie k pozdně antickému a středověkému myšlení.“ Nenadálá smrt Aleše Havlíčka v červenci 2015 znamenala pro Oikoymenh osudovou ránu: „Odešel v něm její spiritus movens a v jistém smyslu ztratila i svou duši.“ Lenka Karfíková se snažila pomáhat s organizací nakladatelství a po dva a půl roku mu věnovala veškerý svůj volný čas jako dobrovolník. Nakonec si ale finanční situace vyžádala uzavření smlouvy s Filozofickým ústavem Akademie věd ČR a původní společenství se definitivně rozpadlo: „Oikoymenh tak má jakési pokračování, ale je to fakticky již zcela jiná instituce a také její duch se hodně změnil. V září 2020 jsem z ediční rady vystoupila.“ 

Prostředí filozofujícího přátelství se vytrácí

Tento vývoj svým způsobem odráží současnou situaci ve filozofii vůbec: „Do Evropy jsme se vrátili, když stará tradice končila. Dnes musí filozofie obstát mezi ostatními obory, tedy kvantifikovat se například počtem článků, což snižuje kvalitu. Navíc Boloňskou deklarací se stal ze studenta klient, který se potřebuje uplatnit na trhu práce. V bytových seminářích nám šlo víc o způsob života, o něco, co lidi spojovalo. Byla tam touha založit život na samostatném přemýšlení a vytvořit si k tomu prostředí filozofujícího přátelství.“

Ani vývoj ve společnosti neprobíhá tak, jak si na prahu dospělosti s manželem představovali, a pohyb směrem k Rusku a Číně si dokážou jen těžko vysvětlit: „Vždyť v listopadu 1989 byl návrat na Západ náš splněný sen.“ Proto přímé svědectví o minulosti chápe Lenka Karfíková jako důležitou protiváhu jejího zkreslování, kterého se podle ní dopouští například děkan filozofické fakulty Michal Pullmann. Zároveň je nutné se vyrovnat s tím, co současná doba přináší, s přílivem lidí do Evropy, s novými technologiemi, ale i hodnotami: „I studenti jsou dnes zcela jiní, neznají pocit vykořenění, adaptují se na americkou kulturu sebeprezentace a úspěšnosti.“ Kde k tomu všemu hledat protiváhu? Jaké východisko nám může filozofie a teologie nabídnout? „Cestou je spojení náboženství a rozumu, snaha věci analyzovat a řešit je domluvou; to je poselství filozofie. V životě je důležité najít něco, co není jenom z tohoto světa, najít něco pevného, k čemu se upínáte, ať se děje cokoliv. A také touha něco vytvořit v podmínkách, které máte.“