Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Zahradník (* 1931)

To be honest and hardworking

  • born on October 21, 1931, Újezd near Vizovice

  • in April 1945, he met a German commando heading to Ploština, a village that fell to ashes soon after

  • in 1949, detained by the State Security Police because of the concealment of a political prisoner

  • spent almost two years in prison in Uherské Hradiště

  • after his release, he served a prison service at the Auxiliary Technical Battalions

  • during the 1950s and 1960s, he was repeatedly contacted by the StB agents, who were offering him cooperation

„Celé dny bylo slyšet vyťukávání morseovky, kterou se vězni dorozumívali. Jen v den, kdy se věšelo, bylo ticho,“ vzpomíná na roky strávené ve věznici v Uherském Hradišti osmaosmdesátiletý Bedřich Zahradník. Přestože proti komunistickému režimu nikdy aktivně nevystoupil, zasáhla totalita jeho život citelně. Po propuštění v 50. letech nesměl vykonávat své řemeslo a StB ho opakovaně kontaktovala a nabízela mu spolupráci.

Bedřich se narodil v roce 1931 do rodiny zedníka v Újezdu u Vizovic. Vyrůstal v chudých poměrech spolu s dalšími čtyřmi sourozenci. „Už byly zamrzlé kaluže a my jsme ještě museli chodit bosky. Ráno v pět jsme šli pást kozy, pak do školy a odpoledne zase na pastvu. Rodiče nás vedli k práci.“ Ještě v době před nacistickou okupací si Bedřich nejsilněji vybavuje úmrtí prezidenta Masaryka. Atmosféra strachu a úzkosti podle něj působila na všechny. Sám pak za války prožíval jako kluk velký strach o otce, který byl totálně nasazen v Německu. „Každý den jsem se modlil, aby se mu něco nestalo.“ Jeho otec se vrátil asi po dvou letech na dovolenku. Železnou tyčí se tloukl do ruky tak dlouho, dokud mu pořádně nenatekla, aby mohl dostat neschopenku a už nemusel zpět do Německa. 

Mezi nejsilnější pamětníkovy vzpomínky z konce druhé světové války patří především vypálení Ploštiny nacistickým komandem. Ten den, 19. dubna 1945, vezl Bedřich na kole jídlo svému bratrovi do učení v nedalekých Vizovicích. Cestou uviděl dva mladíky. „Jeden byl František Machů. Náš soused. Byl asi o pět let starší než já. Zavolali na mě ´Stůj!´ Já na ně, co blbnou, a oni vystřelili. Lekl jsem se a spadl.“ František Machů spolu s Oldřichem Baťou byli prý konfidenty gestapa. K partyzánům přišli jako špioni. „Zrovna v tu chvíli čekali na německé komando, které pak vedli na Ploštinu. Potkal jsem ho. Jen jsem v tu chvíli nevěděl, že jdou na Ploštinu.“ Tu pak Bedřich po svém návratu viděl už jen v plamenech. “ Bylo to hrozné, stál jsem na kopci za domem, všechny ty lidi tam naházeli do ohně.“

Z protější vyšetřovny StB se ozýval strašlivý řev, někoho tam týrali elektřinou

Bedřich se po válce vyučil v oboru kuchař, číšník a barman. Chtěl cestovat, snil o návštěvě Francie. K naplnění těchto snů už ale nedošlo. Po vyučení nastoupil pamětník do podniku v Otrokovicích. Na základě prosby svého kamaráda u sebe nechal přespat jeho známého, který v té době utekl z kriminálu, což ale Bedřich zpočátku netušil. „Zjistil jsem to až přímo od něj.“ Adolf Cigánek byl politickým uprchlíkem, který směřoval do zahraničí. Spolu s Bedřichem se po pár dnech vypravil do centra Zlína (od roku 1949 přejmenovaného na Gottwaldov) za zábavou. Netrvalo dlouho a oba zatkla StB. Bedřicha nejprve odvezli na zlínskou pobočku, kde ho několik hodin vyslýchali - bez jídla a pití pod ostrým světlem. „Asi po deseti hodinách jsem potřeboval na záchod. Když mě vedli přes chodbu, ozýval se z protější kanceláře příšerný řev. Někoho tam týrali elektřinou, byl jsem vyděšený.“ Po několika dalších hodinách Bedřicha převezli do věznice v Uherském Hradišti na samotku číslo čtyři. „I tam mě vyslýchali. Jeden malý a druhý velký. Ptali se mě, proč jsem někoho schovával. Bránil jsem se, že jsem nikoho neschovával, že mě jen kamarád prosil, abych u sebe nechal na pár nocí jeho známého. Jak jsem to řekl, tak ten malý odešel a ten hromotluk mě začal tzv. zpracovávat. Mlátil mě do břicha i přes obličej. „Vyšetřovatelé mu posléze sdělili, že ví, že o všem věděl, že se měl přiznat hned. Podobnou situaci pak Bedřich zažil zhruba po dalším půlroce, kdy StB našla v jeho rodném domě úkryt zbraní. „Kamarád, se kterým jsem se učil, jim to ukázal. Měl jsem to jako zálibu. Zajímalo mě, jak to z technického hlediska funguje, rozbušky a podobně.“

Dopisy jsme dostávali začerněné inkoustem, cenzurovali je

Samotka ve věznici v Uherském Hradišti se podepsala na Bedřichově psychice. Byl na dně, v depresi a úzkostech. „Ráno kus chleba na snídani, v poledne polévka, v neděli kousek masa. Nedodržovali ale nic, na co jsme měli nárok. I prádlo mi museli posílat z domova. Dopisy cenzurovali. Co se jim nelíbilo, začernili.“ Později byli pro Bedřicha určitým povzbuzením další spoluvězni, se kterými už pak sdílel společnou celu. I když je všechny ničila celodenní nečinnost, vzájemně se podporovali například různými přednáškami. „Každý druhým přednášel o něčem ze svého oboru. Byli tam kněží i další intelektuálové.“ Rodiče ho po celé téměř dva roky nesměli navštívit, viděl je až u soudu v Brně, kde byl odsouzen za sdružování proti státu a nedovolené ozbrojování. „Dostal jsem trest rok odnětí svobody. V tu dobu jsem měl tedy odsezeno navíc asi osm měsíců, takže mě pustili. Když jsem se ozval kvůli těm osmi měsícům navíc, tak mi vyhrožovali, že jsem měl sedět patnáct let, tak ať jsem potichu a rád.“

StB mě našlo všude, vždy jsem dal výpověď, abych nebyl vydíratelný

Brzy po propuštění narukoval Bedřich k PTP. „Nastupoval jsem ve Zlíně. Najednou koukám, že jsou tam samí kluci, se kterými jsem seděl v Hradišti. Začalo mi to být jasné.“ Mezi těmi, kteří s pamětníkem narukovali, byli i baptisté, kteří ze sebe opakovaně strhávali uniformy, protože to bylo proti jejich náboženskému přesvědčení. „Několikrát je zbili důtkami, skončili v kriminálu,“ vypráví Bedřich a přidává také vzpomínky na tristní podmínky ubytování. „U Plzně jsme přespávali ve starých dřevěných barácích. Bylo tam plno potkanů, v noci po nás běhali. Bylo to odporné. Pak jsem si dával pod postel kus chleba, aby mě nechali na pokoji.“ Několik let po propuštění z vězení se Bedřich nesměl věnovat svému řemeslu. Všude ho provázel kádrový posudek. Ke svému oboru se ale později dostal. Působil v hotelech a na různých ubytovnách jako číšník. Nikde se ale dlouho neohřál. „Vždycky si mě našli. A v podstatě to vždy probíhalo stejně.“ Bedřichovi pokaždé nabídli spolupráci s tím, že se díky své práci setkává s mnoha cizinci, a že by tak StB mohl poskytovat důležité informace. Bedřich pokaždé odmítl. Následně mu oznámili, že tím pádem na daném místě nemůže pracovat. „Ono tehdy mezi číšníky a těmi hoteliéry bylo hodně těch, kteří donášeli. Jinak by tu práci neměli. Já jim ale vždy řekl, že proto jsem v kriminále neseděl, abych jim pak dělal poskoka. A raději jsem vždy sám dal výpověď, aby mě neměli čím vydírat. Já už s politikou nechtěl mít nic společného.“

V roce 1960 se Bedřich oženil. Spolu s manželkou vychoval dceru a syna, který v dospělosti zemřel. Na téměř čtyřicet let našla jeho rodina domov v Jeseníkách, kde Bedřich nakonec pracoval jako vrchní číšník v zotavovně v Karlovicích pod Pradědem. V době sametové revoluce byl už v důchodovém věku. Dnes žije v Brně. „Na totalitě bylo nejhorší, že vše znárodnili. Brojili proti živnostníkům a tzv. kapitalistům. Jenže ti lidé, co měli své podniky, dřeli. Pracovali od rána do večera. (...) Dnes se vše moc mění. Já už mám problém i s telefonem. Internet jde mimo mě. Vůbec tomu nerozumím. Důležité je být poctivý a pracovat,“ uzavírá Bedřich Zahradník své vyprávění.

Uznání odboje a odporu proti komunismu pamětník ani po odvolání nedosáhl. Podle vyjádření Etické komise zejména pro nesplnění podmínky aktivní snahy o odstranění komunistického režimu v někdejším Československu. Z vyjádření také vyplývá, že byl ještě před zatčením řadovým členem KSČ, což ale pamětník odmítá. „Nikdy jsem vědomě do strany nevstoupil.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Karolina Antlová)