Jan Havel

* 1942  

  • „Táta mě přivedl na led v pěti letech. Mně se to strašně líbilo. Nazul mi tehdy takzvaný šlajfky. Bylo to na kličku, musel jste mít takový kotníčkový boty s velkým kramflekem a silnou podrážkou, na které se to přišroubovalo. A v teplákách a bundě mě přivedl na led. Vzal mě za ruku, abych dělal první krůčky. Projel se mnou kolem rybníka, pak řekl: ‚Musíš se pustit. A neboj se, začni takhle…‘ Já jsem na něj koukal, rozeběhl jsem se po nohách a natáhl se a kousek ujel, což se mi začalo líbit. On mi říkal: ‚Takhle ne. Musíš to odrazit z levý na pravou nohu. Já ti to ukážu...‘ Rozjel se po rybníku a nakonec skončil u stavidel, protože na tom rybníku byly naházený kamínky nebo škvára a nějak mu to zadrhlo. Takže můj první dojem byl, že jsem ho viděl na břiše. Od té doby mi to už neukazoval. Ale je pravda, že já, když jsem se vrátil ze školy, tak jsem zahodil tašku do rohu a byl jsem na rybníku.“

  • „Samozřejmě, že jsme měli zranění. Nebudu říkat, že bych zranění neměl. Jestli mám dobře spočítáno, tak mám v obličeji asi 145 stehů. Samozřejmě, že to byly větší rány. Na jednom místě jsem to měl pod okem, pod víčkem celý utržený a měl jsem tam 27 stehů vnitřně a 14 venkovně, takže jsem to měl jak plácačku. Ale hokejovej sport je tvrdej a ten se musí přežít. Zranění bylo hodně, ale zajímavý je, že za celou éru na to doplatil tehdy ve Spartě Honza Eysselt, kterému puk vyrazil oko. Od té doby začaly i ty štítky. Někteří jednotlivci na to doplatili. Nevím celkově kolik, ale tohle konkrétně vím ze Sparty, protože jsem ten zápas hrál a stalo se to metr ode mě. Takže ten přišel o oko. Nakonec hrál i bez toho oka ještě dvě sezony, což bylo obdivuhodné, že s tím jedním okem vlezl na led. Myslím si, že historicky asi těch zranění není tolik, že by z toho vážně někdo byl postižený nadosmrti, kromě těch očí. Ty kolena a tohle, to v našem stáří přichází. Já budu muset taky vyměnit kolena, abych mohl chodit. Už to oddaluju třetí rok. Ale doktoři říkaj, dokud chodíš, tak choď co nejdýl, než tě to začne bolet. Myslím, že důsledky toho sportu člověk pozná, až když překročí padesátku nebo šedesátku nebo i dál.“

  • „Ta situace v 69. byla nejhorší. Tady to mistrovství světa neuspořádali, protože ti komunističtí funkcionáři měli strach, že tady k něčemu dojde, protože to gradovalo. My jsme byli strašně naštvaný a napsali jsme petici, že Rusákům nepodáme ruce po zápase, ať už vyhrajeme, nebo prohrajeme. V hotelu Hubertus jsme měli soustředění a řekli jsme to nakonec v autobuse všichni společně, když jsme měli odjet na letiště. Tak tam bylo přerušení dvou hodin, než se spojili s Hradem. Pak se vrátili a řekli: ‚Dobře, nic z toho dělat nebudete. Ruce jim podat nemusíte, i kdybyste prohráli. To vyřešíme až potom.‘ Věděli, že letadlo odlétá, proto jsme to udělali na poslední chvíli. Tehdy národní mužstvo splnilo, co splnit mělo, že jsme se jako jedinec a celý kolektiv zaručili tím, že ruce nepodáme. Tam šlo o to, vyhrát, nebo prohrát. Ale nešlo jenom o to, že chceme vyhrát, my jsme chtěli především národu ukázat, že s okupanty nesouhlasíme tady po tom 68. Pak přišel druhý zápas, to bylo první mistrovství světa, kdy se hrálo dvoukolově. Tam potom přišlo v kabině, že to Česká televize střihla, že to lidi neviděli. Ale přesto chodily na hotel telegramy a telefony, ovšem my je nebrali a nám řekli jenom ty lepší věci, ne ty horší, aby nás ještě vyburcovali. Pak až těsně před druhým utkáním jsme v kabině řekli, že víme, že to střihli, že to nešlo do Československa. Tak jsme řekli, že zalepíme hvězdičku. A tam už došlo k lámání chleba. Někteří to chtěli zalepit, někteří ne. Každý měl to svoje svědomí. Každého jsme se zeptali, i jeden druhého. Nakonec jich to těch pět zalepilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Hagibor, 17.02.2014

    (audio)
    délka: 01:37:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sportovní Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Můj život byl jenom hokejovej

Jan Gusta Havel, 1967
Jan Gusta Havel, 1967
zdroj: Archiv Jana Havla

Jan Havel, mezi spoluhráči přezdívaný Gusta, se narodil 10. listopadu 1942 ve vesnici Pašinka nedaleko Kolína. Bruslit začal v pěti letech na místním rybníku, v deseti již hrál hokej za Tatru Kolín, později hrál za vojenské oddíly Dukly Litoměřice a Dukly Jihlava, až se nakonec jako dvacetiletý dostal do pražské Sparty. V týmu národní reprezentace se mezi lety 1967-1972 účastnil dvou zimních olympijských her a tří mistrovství světa v ledním hokeji. Historicky nejvýznamnější z nich bylo mistrovství světa roku 1969 ve Stockholmu, na kterém národní mužstvo na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy odmítlo podat po zápase ruku hráčům Sovětského svazu. Jan Havel s dalšími čtyřmi spoluhráči si dokonce přelepil na dresu rudou hvězdu. Hráčem Sparty zůstal až do roku 1976, na svém kontě má několik dlouho nepřekonaných rekordů. V současnosti působí jako trenér sparťanských juniorů.