Bohumil Žloutek

* 1942

  • „Když přijeli Rusové, tak můj nevlastní brácha se vracel ze Švýcarska, ale měl dvě děti a vrátil se i do okupovaného Československa. Ale v té době byla moje sestra na dovolené i můj bratr ve Švýcarsku. Ten tam byl služebně, na stáži ohledně lesnictví. Sestra byla na dovolené. A ti dva se nevrátili. Už se nevrátili dlouho. Protože my jsme se na ně podívali až po 13 letech. Takže jsme tam nemohli, jenom jsme si mohli psát. Sestra se tam vdala. Vzala si nějakého mladého fyzika, který dělal zrovna doktorát. Žije dodnes. V CERNu pracoval celý život. Byl profesorem a nakonec učil i v Zurychu. Můj bratr tam byl 20 let v lesnictví a ve výzkumáku. Potom čtyři roky v Austrálii a po revoluci se vrátil sem, takže žijeme tady. Ale sestra zůstala samozřejmě v Ženevě."

  • „Nakonec přišlo k tomu, že se začalo jednat o založení družstva. Jelikož jsme do toho družstva nechtěli jít, tak byly veliké problémy. My jsme byly tři děti a nikdo z nás do toho nechtěl jít, protože jsme chtěli trošku do světa. Něco se učit a tak dále. Tak se usmysleli, že za to tátu skřípnou. Vymysleli na otce nějaké obvinění. Jelikož nevěděli dost dlouho, jak ho obvinit, tak byl dva měsíce ve vazbě, aby něco sestrojili. Já jsem v té době nastoupil na vojnu. Během mé vojny byl otec zavřený, dostal tři roky, to už věděli ve vsi a on byl ještě doma. Taky jsem ho jednou na vojně navštívil. Já jsem sloužil v Litoměřicích a on byl v Bělušicích u Mostu a nakonec ve Valdicích. To už měl takové mírnější. To byla taková záležitost v rodině.“

  • „Moje sestra jela v autobuse do Železného Brodu do školy, a jelikož Zápotocký zrovna zemřel, tak v autobuse řekla: ‚Zaplať pánbůh, že Tonda zaklepal bačkorama, protože naše máma nebude platit dva tisíce pokutu za to, že nedodáváme vepřové.‘ Tohle prostě byly dodávky, které byly hodně vymáhané. Dost drasticky. Někdo to práskl do školy a ji vyhodili z devítiletky. Školu kvůli tomu dochodila na Malé Skále, protože moje maminka pocházela z Malé Skály a tam se stavěla nová devítiletka. Ředitelem byl její spolužák. Měšťanku tak dochodila na Malé Skále, tím to skončilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ED Liberec, 02.02.2022

    (audio)
    délka: 58:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Režim jim vzal statek a zavřel tátu. Slavnou dílnu na varhany ale nedali

Se synem při stavbě varhan, 80. léta
Se synem při stavbě varhan, 80. léta
zdroj: Archiv pamětníka

Bohumil Žloutek se narodil 10. ledna 1942 v Semilech. Jeho otec, také Bohumil, byl vyučený varhanář a pracoval ve firmě Josefa Melzera v Kutné Hoře. V roce 1932 se podílel na stavbě varhan v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Činnost dílny přerušila druhá světová válka. Po přesunu do Bzí u Železného Brodu se otec oženil a v cestě k obnovení varhanářské výroby stála také starost o hospodářství. Rodina nechtěla vstoupit do JZD a podvolit se kolektivizaci. Za tento odpor obvinili otce ve smyšleném procesu a odsoudili ho ke třem letům vězení. Když v roce 1957 vyjádřila sestra radost ze smrti prezidenta Antonína Zápotockého, vyloučili ji ze školy. Stejně jako otec se i Bohumil Žloutek vyučil varhanářem. Dílnu provozoval nejprve pod JZD a potom v Liberci při opravně hudebních nástrojů, jež náležela firmě Petrof. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 část rodiny emigrovala. Sestra se nevrátila z dovolené a bratr ze stáže ve Švýcarsku. Sešli se spolu až v roce 1981, kdy za nimi mohl zbytek rodiny vycestovat. Bohumil Žloutek jako první varhanář v Československu vyrobil mechanický typ varhan. V roce 1975 se mu narodil syn Bohumil, další pokračovatel varhanářské tradice. V roce 2022 měla za sebou dílna výrobu již sedmadvacátého opusu, tedy velkých varhan. Pamětník mohl být natočen díky podpoře z města Zásada.