Leo Žídek

* 1932  

  • „Chtěl jsem odejít na studia na univerzitu ve Stuttgartu, ale bylo složité se na ni dostat. Byla totiž na západ od našich hranic. Cesta do těchto evropských států byla znemožněna režimem. Ten se snažil o to, aby lidé neodcházeli do států, kde se žilo svobodně. Hranice byly uzavřeny téměř vzduchotěsně. Na hraniční čáře hlídali příslušníci zahraniční stráže. Na neznámé občany upozorňovali i místní obyvatelé. Chodili takzvaní agenti chodci, nebo lidé z pohraničí, kteří znali terén. Já jsem chtěl využít převáděče. Měl jsem několik známých, o kterých jsem tušil, že jsou protirežimního zaměření a vyvíjejí činnost proti režimu. Seznámil jsem se s nimi a požádal je při přechodu do zahraničí o pomoc. Myslel jsem si naivně, že bych se mohl dostat do kufru diplomatického vozu západní ambasády. Skutečnost vypadala jinak, přes známé jsem se seznámil s dvěma ilegálními pracovníky. V Brně jsem se měl setkat s nimi dne 18. srpna 1952. Domluvili jsme se, že asi za týden se přechod uskuteční. Na schůzce bylo více lidí, ale jen dva jsme chtěli odejít do zahraničí. Několik minut po rozchodu jsem byl spolu s jedním účastníkem schůzky zatčen.“

  • „V roce 1953 v červnu jsem byl odsouzen k osmi letům trestu, ztrátě občanských práv a ztrátě svobody. Bylo nás odsouzeno celkem jedenáct. Dopoledne nám v Ostravské věznici byla přečtena obžaloba, po poledni nám byl přečten rozsudek. Nejvyšší trest byl patnáct let. Většina souzena za velezradu. Obvyklý trest byl deset let až doživotí, dali mi podsazbu, protože jsem byl blízko věku mladistvých. Padl i jedenapůlletý trest, žena byla z vyšetřovací vazby propustěna. Byli jsme rozesláni do věznic nebo pracovních táborů. S kamarádem jsme se doslali na uran, on pracoval na povrchu, já jsem fáral. Pracoval jsem na šachtě Barbora III., chodili jsme na ni ze Svatopluku (Horní Slavkov). Tam jsem se během dvou dnů a po dvouhodinovém školení stal kvalifikovaným horníkem. Základní poučka byla: ,Dávejte na sebe pozor.‘ Komu se to podařilo, ten to přežil.“

  • „Přítel, který se mnou měl odejít za hranice, studoval konzervatoř. Měl známé, se kterými se stýkal, ale ty zatkli již dříve. Zřejmě si po jejich zatčení zjistili okruh blízkých a na ty pak nasadili dva agenty. Ti tvrdili, že chtějí pokračovat v ilegální činnosti. Váhali jsme, ale naletělo nás víc. Pak nás před soudem stálo jedenáct. Vytvořili z nás ilegální skupinu. Vedoucím se na základě vyšetřovatelů stal Antonín Bradna, skupina se pak označila Bradna a spol.“

  • „Nejhorší podmínky byly na Jáchymovsku především na Bratrství, Nikolaji a Mariánské. Mezi nejhorší velitele patřil například náčelník s přezdívkou Paleček. Tam jsem nepracoval. Všeobecně se ví o případech, kdy byl vězeň zastřelen, pak se řeklo, že byl zastřelen na útěku. Chodilo se tam koridorem. Předtím, než byl režim uvolněn, byly i nedělní směny. Brigády byly podle potřeby nebo za trest. Později byly poměry volnější. Na Slavkovsku byl nejhorší tábor tzv. Dvanáctka. Došlo tam k útěku, ale zároveň zradě, jelikož jeden z útěkářů se vrátil. Přežili to jen dva z nich, jeden z nich žije dosud v Ostravě, jmenuje se Zdeněk Štich. Byl chycen a zmlácen, nemohl chodit a ztratil paměť. Vím to z jeho vyprávění, patří do ostravské pobočky Konfederace politických vězňů. Já jsem tam fáral na táboře Svatopluk a táboře Prokop.“

  • „V roce 1960 mi měl vypršet trest. V květnu byla v Československu (15 let po skončení druhé světové války) vyhlášena amnestie, která se zčásti týkala i politických vězňů. Byla mi navrácena občanská práva a výhodu to mělo v tom, že jsem narukoval na vojnu. Poměry tam panovaly volnější, mohl jsem si s rodinou psát a občas mne mohli rodiče navštívit.“

  • „Jeden funkcionář z gymnázia mi poté, co jsem nebyl připuštěn k ústní maturitní zkoušce, řekl, že se po roce můžu k maturitě přihlásit znovu. Musím ovšem změnit názory. Na to jsem nepřistoupil. A šel do výroby. Protože tehdy musel být každý občan zaměstnán, pracoval jsem pro Československé stavební závody. Po půl roce jsem odešel do Stavoprojektu jako figurant. Vyměřoval jsem v Ostravě-Porubě, tehdy tam byla jen úrodná pole, pozemky pro nové sídliště určené pro zaměstnance dolů a hutí. Uvažoval jsem co dál. Chtěl jsem pokračovat ve studiu, a tady mi to nebylo umožněno. Ani mne tady nelákaly osnovy, učil se marxismus-leninismus a nelákalo mne učit se něco, s čím nesouhlasím.“

  • „Já s kolegou jsme byli zatčeni jako první, těsně po schůzce. Někteří ve vlaku, někteří v místě svého působiště (Ostravsko). V Brně jsme prožili první vyšetřování. Vyšetřovací cely byly umístěny ve sklepě na rohu Bratislavské a Příční ulice. Asi za čtrnáct dní nás eskortovali do Ostravy. Pár dní jsme strávili na policejním ředitelství (blízko Krajské věznice), kde byly vyšetřovací cely. Tam se také chodilo na výslechy. Poté ve vyšetřovací vazbě v Krajská věznici v Ostravě. Já jich neabsolvoval moc, protože jsem na sebe agentům na schůzce prozradil skoro vše. To se projevilo jako výhoda, vyšetřovatelé věděli o mé činnosti. Když jsem si při výslechu vymýšlel, věděli své. Brzy jsem pochopil, že nemá cenu zapírat. Trpěl jsem zejména psychicky. Neměli jsme například procházky, za celou dobu si pamatuji jen dvě na vězeňském dvoře. Po celou dobu jsme byli na vyšetřovacích celách.“

  • „Při propouštění nám bylo řečeno, že se můžeme hlásit do dolů, nebo hutí. Do hutí ani na šachtu jsem už jít nechtěl. Spolužák pracující na odboru dopravy na Krajském výboru v Ostravě mi nabídl práci u dlaždičů v národním podniku Silnice. Přihlásil jsem se tam a bez problémů mě vzali, byla to těžká práce. Strávil jsem tam dobu do roku 1965, kromě dvou let, kdy jsem byl na vojně. Pokusil jsem se o externí maturitu na střední škole v Ostravě. Absolvoval jsem ji v roce 1964. Pak jsem ještě rok zůstal u dlaždičů. Na vysokou jsem nechtěl, řídil jsem se zásadou nechtít nic od režimu, aby on nechtěl něco ode mne. Nechtěl jsem spolupracovat. Pak jsem se přihlásil do programátorského kurzu.“

  • „Na prvomájové pochody se chodilo nuceně povinně. Kdo nešel, měl pošramocený kádrový profil. Na Ostravsku byly oslavy spojené i s výročím osvobození. Obyvatelé museli vyvěšovat praporky. Domovní důvěrníci a přisluhovači režimu chodili den před 1. májem a kontrolovali, kdo praporky má a nemá. V osmdesátých letech jsem si sehnal praporky Velké Británie, Francie i USA a vylepil jsem je vedle vlajky Sovětského svazu a Československa. Kupodivu z toho, že jsem si vyvěsil praporky kapitalistických mocností, nic nebylo. Kantoři přemlouvali žáky, aby šli do průvodu. Na některých školách musely kantorky nosit rudé šátky, ale hned jak prošly kolem tribuny, je ze sebe strhávaly. Ředitelé a kádroví referenti zvali na průvody zaměstnance. Vedoucí pracovníci chodili v čele, provolávali slávu funkcionářům a rozdávali úsměvy. Když jsem pracoval jako zásobovač u Dopravních staveb, tak jsem úmyslně chodil na pravé straně průvodu, protože levá chodila kolem tribuny, a mlčel jsem. Na 1. máj se k nám dostávalo kromě Vánoc a Hornického dne (v září) jižní ovoce. V kriminále byl 1. květen volný den.“

  • „Po atentátu na Reinharda Heydricha se noviny naplnily seznamy popravených Čechů. Jeden z atentátníků, rotmistr Josef Valčík, který se po smrti Heydricha zastřelil v Resslově ulici, měl příbuzné ze Smoliny u Valašských Klobouk. Předtím, než byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora, se zde údajně zastavil. Vesnici pak hrozilo něco podobného jako Lidicím, odvedli několik rodin do koncentračních táborů. Ke konci války územím procházela vojska, nejprve rumunská, pak přišli Rusové. Žádné přestřelky se nekonaly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 14.12.2010

    (audio)
    délka: 01:56:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Ostrava, 31.01.2017

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Ostrava, 03.04.2018

    (audio)
    délka: 03:32:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od režimu jsem nic nechtěl, aby režim nechtěl nic ode mě

žídek dobovy.jpg (historic)
Leo Žídek
zdroj: archiv T. Babkové

Leo Žídek se narodil 8. září 1932 v Dolní Lutyni (bývalý okres Fryštát, dnes okres Karviná). Z Lutyně byla jeho rodina vyhnána nejprve Poláky, poté Němci. Poprvé odešli do Malenovic pod Lysou horou, kde měl jeho otec příbuzné. Podruhé do obce Mirošov u Valaškých Klobouk. Zde prožili válečná léta. Nedaleko se nachází obec Smolina, rodiště Josefa Valčíka, který padl v boji 18. června 1942 spolu s parašutisty, kteří vykonali atentát na Reinharda Heydricha, mnoho jeho příbuzných pak bylo popraveno v koncentračním tábnoře Mauthausen. Po válce se rodina Žídkových opět vrátila do Dolní Lutyně, ale protože otec jako funkcionář pravicové strany odmítl převedení strany do Národní fronty, byla rodina po únoru 1948 potřetí vyhnána českými komunisty. Leo Žídek studoval na gymnáziu v Bohumíně a později v Novém Jičíně. Jako jediný z gymnázia nevstoupil do Československého svazu mládeže, proto nebyl připuštěn k ústní maturitní zkoušce. Chtěl se dostat na stuttgartskou univerzitu. Rozhodl se odejít za hranice se svým kamarádem, pozdějším redaktorem Vyšehradu. Ale skupina, která se na útěku podílela, byla infiltrována udavači. Dne 18. srpna 1952 proběhlo setkání s agenty StB a cestou ze schůzky byl Leo Žídek v Brně pod Petrovem zatčen. První vyšetřování ho čekalo v Brně, zhruba po dvou týdnech byl i s dalšími členy skupiny eskortován do Krajské věznice v Ostravě. V červnu 1953 bylo před soud postaveno 11 osob. Případ byl zařazen do skupiny Bradna a spol. Leo Žídek byl odsouzen k osmi letům trestu. Začátkem září ho z Olomouce eskortovali přes Pankrác do Vykmanova na Jáchymovsku. Odtud byl za několik dní přidělen na Slavkovsko, kde na dole Svatopluk strávil zhruba jeden a půl roku. Poté následovaly tábory na Příbramsku - Vojna a Bytíz. Díky amnestii se dočkal propuštění tři měsíce před vypršením osmiletého trestu. Po návratu do Ostravy pracoval jako dlaždič, mezitím absolvoval základní vojenskou službu. V roce 1964 složil maturitní zkoušku. Až do odchodu do důchodu v roce 1992 pak pracoval u Dopravních staveb v zásobování. Nyní je předsedou ostravské pobočky Konfederace politických vězňů. Za knihu Psáno před popravou (2005) dostal v roce 2006 čestné uznání za literaturu faktu udělovanou Cenou Egona Erwina Kische.