„U nás v Šumperku nebyli Sověti. Ti tam přijeli až později do kasáren, ale byli tam Poláci. Ona tam byla tehdy taky Věra (Čáslavská). Spousta lidí byla před Grandem na náměstí, kde stála socha Stalina. Přijela kolona tanků a protože tam bylo plno lidí, tak museli zastavit. A z toho prvního tanku vylezl velitel a povídá: ‚Co blbnete, vždyť my jsme tady na cvičení, tak nás pusťte. My musíme jet dál.‘ Takhle jsme s velitelem tanku komunikovali a on najednou říkal: ‚Moment mám vysílačku.‘ A slezl dolů dolů. Za chvilku vylezl z tanku a takhle brečel, takhle mu kapaly slzy a povídá: ‚Prosím vás, rozejděte se, já mám rozkaz do vás střílet. To jsme byli šokováni. Tak se lidi rozestoupili. Já nevím, jestli odjeli, já jsem šel z toho náměstí pryč, když řekl, že má rozkaz na nás střílet.“
„Volal mně Krmela. To byl správce tělovýchovného zařízení, který to měl na starost. Tak mně volá: ‚Člověče, volali mně z OV KSČ, že Věra Čáslavská je v ohrožení, že ji hledá KGB.‘ Já povídám: ‚Neblni, jdeme za Matlochovou (trenérka gymnastek) a hned ji uklidíme.‘ Tak jsem šel za Matlochovou a povídám jí, že mám volný byt na Vřesovce, tak ji vezmu. Ještě jsem měl průser, protože jsem tam nechtěl jet osobním autem, tak jsem si půjčil gaza na letišti, protože to nebyl problém. Vezl jsem ji tam gazem s kamarádkou. Ony tam byly dvě, aby tam nebyla sama. To mně politruk Tureček nadával, že jsem svině a vzal jsem gaza za jeho zády.“
„Železné okénko takhle létalo. Máti mně držela uši, otec držel ségře uši. A když jsme vylezli z toho sklepa, tak jsme se podívali – a dole baráky vybombardovaný, nad námi baráky vybombardovaný, na naší zahradě byla osmimetrová díra, kam spadla bomba. V plných talířích jsme měli omítku a okna i dveře byly vyražený i s futrama. Není to pěkná vzpomínka.“
„Já jsem jel vnitřní stranou z toho kráteru na hlavní dno a potom jsem ještě jel na spodní dno, kde jsem překřížil stopy hochů. Z toho horního dna byl jenom takový úvoz mezi skálama a uprostřed byl obrovskej balvan, který se svrchu svalil a zaklínil se tam. Takže sníh byl až na ten balvan, ale ten se nedal nijak obejít, ale dolů to bylo k dalšímu sněhu tak dva a půl metru. Tak jsem na tom balvanu chvíli seděl a vzpomínal, co doma dělají. Teď jsem si vzpomněl, že mě kolegyně manželky na dvojce na základní škole poprosila, abych přivezl kousek lávy z Kilimadžára. Tak jsem tam někde hrábl, vzal jsem si pro sebe a pro školu. Já jsem tam seděl asi půl hodiny. Potom povídám, že to musím skočit. Tak jsem z těch dvou a půl metru skočil. Byl tam šikmej svah, takže to v podstatě nebyl problém. Pak jsem sjel až na to spodní dno. To byla sranda, ale ten výstup zpátky. To tropické slunce, žádný prašan. Když jsem sundal lyže, tak jsem tam takhle zapadal do takové sračky. Musel jsem jít na lyžích. Bylo to nekonečný. Z celé expedice bylo nejstrašnější vylézt na ten Gilmants Point.“
„My jsme se nadělali dost lumpáren jako tehdejší děti po válce. Jeden spolužák z Loučné přinesl několik šulek dynamitu. Tak jsme se hned domluvili, že nejdeme druhý den do školy a vyhodíme do povětří skálu na Dlouhých Stráních. Tak jsme to tam narvali, zapálili jsme to, utekli a schovali se za takovej balvan. To byl průser. Ta skála zmizela, kolem nás lítaly kusy jako osobní auta. A pak to svedli na banderovce, protože v té době tam byli banderovci.“
Zdeněk Zerzáň se narodil 28. dubna 1937 ve Zlíně, kde také jako malý chlapec zažil spojenecké nálety na město. Kvůli otcově zaměstnání se rodina po válce přestěhovala do Kout nad Desnou. Vyučil se opravářem motorových kolejových vozidel a poté absolvoval Střední osvětovou školu v Brně. V roce 1958 se stal členem KSČ, během normalizačních prověrek v roce 1970 byl ze strany vyloučen. Jako náčelník Horské služby Jeseníky ukrýval v roce 1968 na horské chatě na Vřesové studánce asi čtrnáct dní Věru Čáslavskou. V roce 1980 jako první a možná jediný na světě sjel na lyžích nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro. V roce 1987 pod politicky motivovaným nátlakem odešel z místa náčelníka Horské služby Jeseníky. Po pádu komunismu se společníky provozoval leteckou firmu a školu létání. V letech 1994 až 1998 byl místostarostou Šumperka, založil a deset let předsedal Sdružení cestovního ruchu Jeseníky. V době natáčení v roce 2022 žil v Šumperku. Zemřel 27. listopadu 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
