Jitka Zemánková

* 1930  

  • „Můj brácha velice chtěl jít bojovat. No a maminka plakala, to si pamatuju, že vyšla z komůrky, kde tatínkovi dávala v tu neděli, jak měli jít do toho lesa. Tak dávala tatínkovi do aktovky jídlo. První plech buchet tam šel, půlka chleba a slanina domácí. A veliký nůž. A já jsem viděla, že maminka vyšla z té komůrky je uplakaná. Já říkám: ,Maminko, co je?´A ona mně říká: ,Ale nic.´ A tatínek na to říká: ,Nebuď zvědavá.´ Takže jsem se nedověděla nic, no, a tatínek odešel. No a maminka vyšla za ním a dívá se za ním a, a brácha šel za tatínkem. A ona mu říká: ,Tatínku, a není na tom dost, že ideš ty? Aji ten mladý musí jít? Já mám o něho strach!´ A on mu poručil, že se musí vrátit. Jenomže my jsme měli chaloupku u potoka a zahradu k hlavní cestě. Tak on to obešel a šel jako tou cestou a šel volat ještě své bratrance. Jaroslav, od bratra tatínkového syn, říká: ,Hoši, já musím spravit ještě toto rádio.´ On se v tom vyžíval. ,Pán si pro to přijede.´ Tím si zachránil život, Jaroslav.“

  • „Pak pan Krátký na tom žebřiňáku už ztuhlé těla navečer odvezl ke kostelu. A jak se jde na hřbitov, tak tam byly topoly vysoké. Tak pod ty topoly narovnali devatenáct mužů. Já jsem to viděla. Já jsem tam. Tři dny na ně pršelo. A velitel partyzánů na Velehradě byl napitý celé ty dny, a pil a pil a pil a nesměli se pochovat, že bude vojenský pohřeb. A nesměli se pochovat a pršelo tam na ně. Já jenom si pamatuju, že maminka měla v kýbly teplou vodu a šla je umývat. Aspoň obličeje. A dala čisté prostěradla na postele. Že jich budeme mít doma. A to já jsem úplně šílela. Já říkám: ,Maminko, já se toho strašně bojím!´ Sestra měla devět roků, ta si to tak nepamatuje. Ta ještě běhala tam venku, ta ještě tu hrůzu možná ani tak nezažívala. Tak jako. Až po tých třech dnech došel. Bouchli jako párkrát na hřbitově a to byla celá pocta. Hromadný hrob byl vykopaný. Kdo by v té době dělal devatenáct rakví? Nebylo. Nikdo, nikdo by to nezvládl. Tak byl jenom vystlané hrob smrčím. Haluze smrčí tam byly, na to byli narovnaní. A ta paní Špičáková měla zohavený zřejmě aji obličej, tak ležela na té straně jako, kde měla ty rány. No a to byl celý pohřeb. To byl celý pohřeb.“

  • „Ve válku mně bylo, když mně bylo tak dvanáct roků, v Roštíně, který je nedaleko přes les, hodinu a půl, byl pan mlynář, velice hodný, který, když měl dobrou náladu a přišli jsme tam navečer, tak každému prodal pět kilo mouky. Maminka mně uvázala, dala takovou plachetku. Já jsem si to uvázala potom, když. No, mockrát jsme šli taky s prázdnou. Protože tam, hlídali ho SS. Němci. Jezdili k němu vždycky jako na kontrolu. A to vždycky paní mlynářka říkala: ,Do chléva, do chléva!´ Tak jsme museli, ona dojila krávy a my jsme tam čekali, až Němci odjedou. A potom buď byl rozčílený a šli jsme s prázdnou. Nebo když odjeli brzo a byl v dobré náladě, tak nám prodal tři kila nebo pět kilo mouky. A to jsme došli o půlnoci dom. Jako. To jsme museli tak dlouho čekat, až se milostpáni Němci uráčili odjet.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Uherské Hradiště, 26.07.2019

    (audio)
    délka: 01:06:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chlapy nám postříleli, my ženské jsme ostaly

Portrét Jitky Zemánkové z 80. let 20. st.
Portrét Jitky Zemánkové z 80. let 20. st.
zdroj: Archiv pamětnice

Jitka Zemánková, rozená Pravdíková, přišla na svět 5. března 1930 v obci Salaš, v údolí chřibských lesů, kde během válečných let operovala partyzánská skupina Olga. Až do roku 1945 žili Pravdíkovi v relativním klidu. Živilo je skromné hospodářství, otec František Pravdík pracoval jako lesní dělník a maminka Anastázie se starala o Jitku a její další tři sourozence. V dubnu roku 1945 se partyzánům z oddílu Olga podařilo zajmout německého generálmajora Dietricha von Müllera. Nacisté tušili, že někdo ze Salaše odbojářům pomáhá. Při razii, kterou záhy na to provedli, však nenašli žádné důkazy. Když 29. dubna 1945 pomocník hajného Josef Dobeš svolával salašské muže partyzánům na pomoc, nikdo netušil, k jaké tragédii dojde. Muži se měli s partyzány setkat v Tománkově hájovně, která oddílu Olga sloužila jako základna. Odtud byli vylákáni na nedalekou Vápenku pod záminkou, že tam dostanou zbraně a naučí se s nimi zacházet. Jakmile Salašané dorazili na místo a usedli na zem, muži, kteří je sem dovedli, zahájili palbu z automatů. Jediný, kdo masakr přežil, byl František Mlýnek, kterému se podařilo uniknout, což se po válce stalo předmětem spekulací o možné zradě. Mezi zastřelenými byl Jitčin otec František Pravdík i bratr František. Jitka Zemánková začala po prožité hrůze stejně jako její matka trpět nervovými záchvaty. Když se v roce 1949 provdala za Jaroslava Zemánka, bolest se částečně utišila. S Jaroslavem prožili jedenáct let a přivedli na svět tři syny. Jakoby nestačila ztráta otce a bratra, Jitka Zemánková přišla také o nejmladšího syna a manžela, který počátkem šedesátých let podlehl dlouhé nemoci. Z tragédie, která její rodinu postihla, se nikdy plně nezotavila.