Miluška Zedníčková

„To bylo tak, že můj otec měl ve vesnici jediný motorku. Nižná Polianka mohla mít tak dvacet dvaadvacet čísel. Když už se otec s tím Rusem z Ufy domluvil, že přijede, tak on mu rozepsal plánky, kdy může jet v kterých úsecích, a kdy jet nemůže. Nesměl jet přes den. My jsme mohli jet jen v noci a jenom odtuď potuď. Po nocích jsme jeli na motorce deset dní. Přes den jsme si kdesi zdřímli a k večeru jsme se šli umýt do potoka, sedli jsme na motorku a jeli dál a dál. Já si myslím, že protože v těch oblastech byla taková bída, že oni se lidi ani netroufli zeptat, kdo jede na té motorce. Jenom úřední místa zakázaly jakýkoli pohyb ve dne. Mohlo se jezdit v noci.“

„Z lesa jsem odešla následovně. Tehdy mě chytla nějaká choroba, že jsem nemohla chodit, tak jsem bydlela u Stivarů ve Slavkově a ředitel Staněk řekl, že nikam nepůjdu a že mi opatří slušného doktora, aby se na mě podíval. U nich ve sklepě měli takový kumbálek, kde měli nepotřebný věci. Tak tam mně udělali palandu. Chodilo se tam, že se na chodbě vyřezal čtverec takových osmdesát krát osmdesát centimetrů a dal se tam žebřík, po kterém se lezlo dolů. V tom sklepě jsem byla tři týdny. Po třech týdnech přišel doktor s asistentem, abych se oblékla, že mě zavezou domů a opatří mně tam lékaře. Z Veselí nad Moravou vzali doktora, mě naložili a odvezli do Vnorov a ten lékař prohlásil, že měsíc nesmím slézt z lůžka.“