Michael Žantovský

„Mě vyhodili z gymnázia už v prvním ročníku. Chodil jsem na gymnázium, tenkrát Střední všeobecně vzdělávací školu, na Velvarské, dnešní Evropské. Protože jsem byl ten přechytřelý, už jako čtrnáctiletý jsem dělal školní divadlo. Takzvané Divadélko v suterénu, které bylo v suterénu Ústředního domu armády na Kulatém (Dejvickém) náměstí, kde je myslím dneska důstojnický klub nebo něco takového. Tenkrát to bylo prostě velmi zajímavé divadýlko. Probíhala spousta takových akcí, Jirka Černý tam pouštěl diskotéky. A my jsme měli školní divadlo, do kterého jsem se já, okamžitě, když mě přijali na tu školu, přihlásil. Nejdřív jsme hráli nějakého Shakespeara, to mi nepřipadalo dost moderní. Tak jsem se toho ujal a začal jsem tam inscenovat pásmo z beatnické poezie, která k nám začínala přicházet: Allen Ginsberg, Gregory Corso, Lawrence Ferlinghetti a tak dále. A strašně jsem tím žil a už jsem se viděl jako budoucí režisér a herec. Připravovali jsme to, zkoušeli. No a co čert nechtěl? Přijel do Prahy Allen Ginsberg. My jsme za ním šli do Violy a on nám nakreslil rybu a bylo to prostě úžasné a na filozofické fakultě tenkrát četl Kvílení a to prostě bylo úchvatné. A pak ho zvolili králem Majálesu. A pak ho vypověděli z Československa. Protože údajně podle těch komunistických úřadů sváděl nezletilé chlapce k hrátkám. V té době už jsme měli všecko nazkoušené a Honza Zábrana mi dal ještě nevydané překlady Ginsberga, které jsme tam prostě četli a tak dále. No a naše ředitelka školy, která byla kovaná komunistka, i když o tři roky později se z ní stala taky reformátorka, tuším, si to všecko dala dohromady a prostě jí došlo, že ty naše zkoušky divadla v tom divadýlku a vlastně všecko, co děláme, že jsou to jenom zástěrky pro nějaké zřejmě homosexuální orgie a tak dále. A já jsem prostě z té školy vylít. Rodiče, že mě tam nechtějí, a tak dále. Tak jsem ztroskotal ve své divadelní kariéře. A naštěstí moje sestra, která na rozdíl ode mě byla celý život vzorná studentka, žákyně a všichni ji chválili a tak dále, tak ta studovala Gymnázium Na Dlouhém lánu, dneska to je Gymnázium Arabská. A tam se nade mnou smilovali, nad tím odpadlíkem, a vzali mě tam a tam jsem se nějak doplazil k maturitě.“

„Znamenalo to, že jsem měl práci, za kterou jsem byl placený a že jsem chodil… Shromažďoval jsem poslední zprávy z té doby, jak oficiální zprávy… Tehdy už na úřadu vlády tehdejší mluvčí vlády premiéra Adamce, pan Pavel, občas pořádal nějaké tiskové konference, tak tam jsem chodil klást všetečné otázky. Ale taky jsem měl kanály a styky nebo kontakty s neoficiální opoziční garniturou a o tom jsem také psal, nebo jsme ty větší story dělali společně s kolegou Michaelem Weissem, který přijížděl z Vídně. Ale hlavní, z čeho sestávala moje práce především – roku 1988 a hlavně 1989 – bylo běhání po Václavském náměstí nahoru a dolů, vyhýbání se obuškům a psaní o tom, co se ten den zrovna semlelo. Já na to vzpomínám velmi rád, protože říkám, že jsem v životě neměl takovou fyzičku jako tenhleten rok. A samozřejmě že to chvilkami bylo o hubu. Ale my jsme se pohybovali v takové skupince těch zahraničních zpravodajů a v naší skupince byl zvlášť důležitý tehdejší zpravodaj Hlasu Ameriky Jolyon Naegele, který dodneška v Praze žije. Ten byl důležitý, protože měl tranzistorové rádio. To jsme měli všichni, ale na rozdíl od nás on měl na tom tranzistorovém rádiu i frekvenci velmi krátkých vln, na které vysílali policajti. Takže jsme mohli poslouchat policajty. Oni samozřejmě mluvili kódovou řečí, ale ne tak složitou, takže po čase jsme dobře věděli, že když se tam ozve ,jedeme na stadion’, tak stadion bylo Václavské náměstí, a věděli jsme, že se musíme uchýlit někam do nějakého místa, odkud se dá případně dostat ven. A byli jsme na ně trošku připravení.“