„Já a moji kolegové z opozičního hnutí… když proti nám zasahovala policie, agenti Státní bezpečnosti a speciální jednotky, takové ty, jejichž příslušníci nosí černé barety… dostávali jsme od nich pořádné bití. Dokonce nás natáčeli a požadovali, abychom vykřikovali hesla, jako třeba ‚Ať žije Fidel!‘ a podobné kraviny. Byl tam můj přítel Luis Enrique a mnoho dalších lidí z města Santa Clara. Já jsem ale věděl, že nikdo z nás se nesníží k tomu, aby ty blbosti vykřikoval. Pro nás byl Fidel Castro vždycky diktátor, a když zemřel, není pro nás nic víc, než kupičkou popela. Nikdo z nás nikdy nic takového nekřičel. A to jsme kolikrát dostali takové bití, že jsme se z toho počůrali. Mně samotnému se to stalo. Takový výprask to byl… (…) Dvakrát mi rozbili hlavu, musel jsem dokonce na šití… ještě mám jizvy. Je to natočené a zveřejněné na internetu. Měl jsem zlomeniny, krvácel jsem. Naposledy to skončilo sedmi stehy.“
„Poté, co proti mně úřady zorganizovaly 5. srpna 2013 veřejný lynč, přišlo období, během kterého mě zatýkala policie i třeba šestkrát za měsíc. Přicházelo to každou chvíli… Pokaždé, když mě zadrželi, jsem se rozhodl zahájit hladovku. Tímto způsobem jsem se zachoval hned při prvním zatčení a pak jsem to pokaždé opakoval. Během zatčení jsem byl často obětí fyzického násilí, bili mě a všemožně mě týrali. Bylo to velmi nepříjemné, protože policisté používají velmi nevybíravé metody. Například vám nařizují, abyste se svlékali do naha a podobně vás ponižují…“
„Když přijdete do nemocnice, ihned si povšimnete nedostatku lékařského materiálu. Lidé přitom chodí za lékaři ve víře, že jim dokáží na základě svých znalostí pomoci s tím, co je trápí. Jenže v nemocnicích nejsou skalpely, nejsou tam tampóny, a chybí i pouhé náplasti. Všeho je málo. (…) Kvůli tomu, jak nefunkční je systém, musíme pracovat s tím, co máme… skalpely jsme museli opalovat ohněm, protože už byly použité a nových se nedostávalo. To všechno se děje v neprospěch pacientů a jako lékař nakonec začnete být znechucený. Přestanete věřit v to, čím vás vláda celou dobu krmila. A nejen vás, ale většinu obyvatel země. (…) Kupí se to a nakonec člověk pochopí, že lidský život na Kubě nemá žádnou hodnotu. Jediné, na čem záleží, je ušetřit co nejvíce peněz, které se potom vynakládají na propagandu režimu, který má vypadat navenek co nejlépe.“
Ramón Zamora Rodríguez se narodil 24. března 1972 v Holguínu. Jeho otec pracoval jako tanatolog a matka se starala o domácnost. Ramón chodil na školy přímo v Holguínu. Když dokončil studium zdravotnictví, začal pracovat jako technik na oddělení ortopedie a později, když mu bylo čtyřicet let, absolvoval obor traumatologie na Holguínské univerzitě. Je podruhé ženatý. Má celkem tři potomky, z nichž dva se svou současnou manželkou. Ramón pracoval v několika různých nemocnicích v Holguínu. Při práci si postupně začal uvědomovat, do jak špatného stavu se dostalo kubánské zdravotnictví. Zmiňuje například akutní nedostatek lékařského materiálu a pomůcek. K jeho znepokojení přispěly také špatné pracovní podmínky kubánských doktorů, kteří často celý den nic nejedli, a stejně si nevydělali dostatek peněz k zajištění důstojného živobytí. Nelíbil se mu ani způsob výběru zdravotníků, kteří se měli účastnit tolik opěvovaných zahraničních misí. Když se pokoušel vyřešit nepříznivou situaci ohledně bydlení své rodiny, nedostalo se mu od úřadů žádné pomoci. Tehdy se rozhodl přidat do řad odpůrců kubánského režimu. Zastával funkci zástupce Strany pro nezávislou a demokratickou Kubu a byl také aktivním členem Národní fronty občanského odboje, která sdružovala mnohé opoziční organizace a hnutí. Když se rozhodl uspořádat ve svém domě schůzi opozičníků, úřady na to odpověděli organizací veřejného lynče a další den ho propustili z nemocnice. Od té doby se Ramón naplno věnuje práci v opozici. Pracuje jako nezávislý novinář a věnuje se především porušování lidských práv na ostrově. Kvůli tomu se stal terčem šikany ze strany úřadů. Několikrát ho zbili policisté, byl vězněn a držel několik protestních hladovek. Dne 11. července 2021 organizoval protivládní protesty v Holguínu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
