Petr Záleský

„Potom mě převzal jakýsi ten estébák. ‚Kde co máte, co máte?‘ Tak jsem, trúba, řekl, že mám v síni všelijaké různé knížky, tak šel tam a všecko vybrakoval, co jsem měl vzácné knížky, co bylo důležité, abych věděl... no, dvacet pět knížek. Já jsem jim nemohl říct, že se modlím. Já jsem to měl rozdělené na tom výslechu tak, že jsem se ráno pomodlil křížovou cestu, v poledne mši svatou a večer (tak jsem to měl rozdělené na tři části) na prstech růženec. A dávali ke mně všelijaké lidi. Ten jeden byl starší a povídá: ‚Já tady myslím umřu, tento se mnú nechce mluvit.‘ A já jsem ještě nespal, tak jsem ho slyšel mluvit. Udělali ti estébáci tak, že mě jednou v noci probudili, byli na mě tři chlapi, měli založené knížky a začali mě vyslýchat: ‚Víte o tom, že ten farář měl tam a tam dítě? Že ten nepůjde studovat bohosloví?‘ Psychicky mě tak znemožnili, že jsem nevěděl, co se mnou je. Oni mě nebili, ale psychicky na mě strašně šli a strašně mně furt vykládali, že jsem musel něco mít se ženami. Já jsem říkal, já jsem se žádnou dívkou nic neměl. ‚Tak na mě netlačte.‘ To byl takový výslech, to bylo strašné. Překládali mě na různá místa, aby mě popletli, já jsem nevěděl a ti bachaři byli jiní a jiní... Potom, když jsme se museli sprchovat, tak studenú vodú a všecko nám prohlídali, dívali se do zadku. Psychicky mě strašně trápili. A ten jeden estébák, co mě převzal, mě dal doprostředka místnosti, chodil okolo mě a říkal: ‚Představte si, kdybych já vám mohl dát po tlamě, až by vám červená stříkala, tak bych si ulevil.‘ Ale umřel Stalin, tak ti komunisté nesměli, byli benevolentní a už nás nesměli bít.“

„Zatkli mě v Dubňanech, když já jsem skončil práci jako železničář. Odvezli mě do Hodonína a tam mě nechali do půlnoci a tam mě hlídal ten četník, co byl tady na té policii. Hlídal, abych neutekl. Kam bych mohl utéct? A teď, ten estébák potom došel a povídá: ‚Pojďte se mnou.‘ Já jsem nevěděl, kam jedu nebo co. ‚Pojďte si se mnú sednút a jedem.‘ A já jsem, jak to tak jelo, ty dědiny ani neznal. A teď mě dovezli do Hradiště a já povídám: ‚Kde to su?‘ – ‚No, pojďte sem, pojďte sem.‘ Tak jsem šel a teď se otevřely železné dveře a já jsem tam musel vejít. To bylo zezadu. Zepředu je soud a vzadu jsme měli to vězení. A když mě tam zavřeli, tak jsem nevěděl, co mám dělat, a zavolal si mě jeden bachař a říká: ‚Pojďte se mnú, uděláme takový pohovor.‘ Tak jak chodím, jaké mám ruce a všecko po mně chtěl, a tak mě vyslýchal, aby mě zařadil, jak rychle odpovídám, a tak. Zavedli mě do druhého patra, tam mně dali jakési hadry, to nebylo vůbec nic, jenom to bylo bez knoflíků, bez řemene, bez všeho, a to byly už šaty pro výslech. Jak jsem to oblékl, tak jsem se cítil takový nesvůj. ‚Tak půjdete se mnou tam a tam.‘ Tak jsem s ním šel, s tím bachařem, a dal mě do jedné kobky, já jsem ani nevěděl, jaké je to číslo, nic. ‚Tak tam zůstanete a hotovo.‘ Tak tam jsem zůstal v té kobce a teď nechali mě tam, svítila tam žárovka a ta žárovka... Když jsem se otočil opačně, tak ten bachař tloukl: ‚Musíte se otočit sem, aby ta žárovka vás osvětlovala.‘ Tak jsem se musel otočit doprava a to jsem měl celé výslechy, tu žárovku jsem furt měl. No já jsem si myslel, jak budu ohnivý, protože strýc od vedle mně říkal: ‚Nikdy o ničem nemluv a buď proti nim tvrdý.‘ Jenomže to se dobře řekne, až potom člověka drapnú, tak poleví, protože oni mě... (vloží se do toho pamětníkova manželka) strašili: ‚Děcka dáme do výchovy!‘ Že mě vystěhují, tak oni ho tak strašili, že tú rodinu rozbijú, tak proto.“