Jiří Zajíc

* 1951  

  • „Už na prvním setkání v Městské knihovně [2. prosince 1989] se řešilo, kdo vlastně tam bude moct vystoupit a kdo ne. Protože tam se setkali lidé minimálně ze čtyř různých směrů. Skauti, kteří naposledy skautovali v roce 1948 a od té doby nebyli v kontaktu s dětmi a mládeží. Ale říkali si, že aspoň na sklonku života konečně zase zažijí skauting. Pak skauti, kteří byli aktivní hlavně v letech 1968-70. Ti byli v plné síle, byli zvoleni třetím sněmem v listopadu 1968 – a byli tedy legitimními pokračovateli toho období. Silná skupina, ale řada z nich od toho roku 1970 taky nebyla v kontaktu s dětmi a mládeží. Pak jsme tam byli my, kteří jsme byli v Turistických oddílech mládeže, v Brontosaurech nebo ve Svazu ochránců přírody. A ti, kteří byli v Pionýru. My jsme věděli, jaké jsou děti. Poslední skupina – těch bylo málo – byli ti, kteří se skauting snažili dělat opravdu ilegálně, bez jakéhokoli krytí, nebo ti už z exilového skautingu. Pro ně a pro generaci 1948 jsme my byli poškozeni naší prací s dětmi za normalizace a v osmdesátých letech a nedělali jsme v jejich očích ten pravý skauting. Ti, kteří ho pěstovali v exilu nebo v ilegalitě, zároveň vyčítali těm, kdo byli ve vedení Junáka v roce 1970, že zradili. To, že Rudolf Plajner a tehdejší vedení dali směrnici vstoupit do Pionýra a zachránit děti, pokládali za strašnou zradu. Čili tam byly jednak strašné generační problémy mezi těmi, kdo věděl, jak děti vypadají, a těmi, kdo si jen mysleli, že vědí, co by se s nimi mělo dělat. A druhá věc byla, kdo zradil a kdo nezradil. S tím Junák zápasil celá devadesátá léta.“

  • „Z těch čtyřiadvaceti kluků jsem vybral dvanáct, kde jsem předpokládal, že i ty rodiny budou dostatečně spolehlivé, a v červenci roku 1971 jsme jeli na první tábor do Nedrahovic.“ – „Rodiny měly být spolehlivé, protože to byl pořád skauting?“ – „Protože to byla činnost, která byla zjevně ‚nepřátelská‘ vůči novému režimu.“ – „Tím, jak jste k tomu přistupoval?“ – „Ano. Nepřistupoval jsem k tomu primárně politicky, prostě jsem se snažil kluky vychovávat dál k pravdě, k tomu, aby byli čestní, aby nelhali, aby pomáhali tomu, komu se ubližuje. Tedy to, co je vlastně normální, ale co zejména v normalizační době bylo jasně proti proudu. Protože tehdy bylo ‚normální‘ lhát, ohnout se, nezastat se toho, komu se ubližuje.“

  • „Palachův čin vás asi osobně zasáhl…“ – „Nesmírně. Proto nesmírně těžce nesu ty řeči, že to nemělo smysl. A zejména když dneska mladí lidi říkají – co dokázal? No dokázal třeba to, že lidi jako já si řekli: ‚Ano, když on dokázal tohle, já nesmím povolit, nesmím zradit.‘ To byla naprosto zásadní věc.“ – „Jako příklad integrity a statečnosti?“ – „Jako příklad statečnosti. On tomu obětoval život. Já se tedy neupálím, ale neopustím děti, které jsem v té době měl na starost, a budu se snažit udržet pro ně naději na čestnější život.“

  • „V listopadu [1968] jsme se – jako první střední škola – připojili ke studentské stávce. Pro mě osobně to byl zásadní životní předěl.“ – „Mohl byste vysvětlit proč?“ – „Protože tam jsem téměř rovnýma nohama z dětství vstoupil do dospělosti. Na střední škole jsme měli výborné učitele, ale vedení školy, paní ředitelka Roháčková a předseda KSČ Kváča, ti rychle nabrali nový vítr do plachet, věděli, že poměry se změnily. A když jsme za nimi přišli, že se chceme jako škola připojit ke studentské stávce, kterou začaly vysoké školy, oni řekli, že ne, že to nepřichází v úvahu. My jsme na tom trvali a oni řekli: ‚Tak to udělejte, ale my nemůžeme převzít odpovědnost za ty děti, které tady budou. To si musíte domluvit s rodiči.‘ A mysleli si, že to tak vyřeší. To bylo pondělí dopoledne. A večer byly třídní schůzky. A naše parta se rozhodla, že projdeme všechny ty schůzky a rodičům to řekneme. A skutečně jsme tam jako sedmnáctiletí stáli před rodiči a vykládali jsme jim, že je třeba stávkovat a proč. A drtivá většina rodičů se postavila za nás. Takže od středy skutečně byla studentská stávka. Pozvali jsme tam Karla Kyncla, protože jeho dcera Irena byla naše spolužačka, nebo Vladimíra Ráže, Danu Medřickou… Prostě zorganizovali jsme dva dny stávky. My, sedmnáctiletí. Plně jsme zodpovídali za školu a za to, co se tam stane.“

  • „Na základě historie jsem věděl, že politika je důležitá pro život. A že má určitý morální rozměr, což dnes mnohým po mém soudu nedochází. Politika je způsob, jak se utváří společnost z hlediska všech důležitých rovin. Co se učí, jak bude zajištěna péče o staré lidi, jakým způsobem budou vychovávány děti – prostě všechno důležité že se v politice rozhoduje.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 04.06.2019

    (audio)
    délka: 01:42:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 7

    Praha, 06.05.2019

    (audio)
    délka: 01:49:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Naučit děti spolupracovat a rozvíjet jejich morálku je důležitější než uzly a morseovka

Jiří Zajíc na táboře, 1975
Jiří Zajíc na táboře, 1975
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Zajíc se narodil 17. května 1951 v Praze, kde jeho otec Josef pracoval jako geolog, matka Malvína byla v domácnosti, ale vystudovala katechismus. Rodina byla orientována katolicky a kriticky vůči komunistickému režimu. Během Pražského jara 1968 se poprvé dostal do kontaktu s obnoveným skautingem, po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se spolužáky na střední škole zorganizoval dvoudenní stávku a vstoupil do Skauta jako vedoucí oddílu vlčat. Vystudoval numerickou matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Po rozpuštění skautské organizace v roce 1970 přešel s částí svého oddílu do Turistického odboru TJ Sokol Praha-Krč, kde pokračoval v práci s dětmi v duchu skautingu. Angažoval se v ilegální skryté církvi a organizoval pražské společenství katolické mládeže. Od roku 1976 pracoval ve vědeckém oddělení Výpočetního centra Vysoké školy ekonomické v Praze mimo jiné na projektu využití počítačů ve výuce. Koncem 70. let začala o něj a aktivity kolem něj projevovat zájem StB, do katolického společenství nasadila agentku, která ale byla odhalena. Jiří Zajíc absolvoval první výslech. Dočasně se stáhl z aktivit v turistickém odboru a realizoval se především v podzemní církvi, stal se hlavním redaktorem ilegálního československého týmu pro katechezi. Po listopadu 1989 byl jednou z klíčových postav v komplikovaném procesu obnovy skautské organizace u nás. Založil a vedl redakci náboženského života v Československém rozhlase. Byl jedním z iniciátorů vzniku České rady dětí a mládeže (ČRDM), která zastřešuje mládežnické organizace včetně Skauta, a následně řídil Kancelář ČRDM. Vedle vysokých funkcí ve Skautu pracoval jako mediální analytik, věnoval se i pedagogické činnosti a je autorem řady publikací.