Jiří Zachariáš

* 1943

  • „První počin byl, jak říkám, že jsme otevřeli ve Spálené ulici kancelář, takzvanou Informační službu pro obnovu skautingu. No a tam někdo musel stát, někdo se musel přihlásit k tomu, že to tam kočíruje, takže to jsme udělali. Vytvořilo se takzvané představenstvo té iniciativní skupiny. Tam jsme se podepsali. A souběžně s tím vznikla skupina kolem lidí z roku 1970, to byli lidi kolem Vaška Břicháčka a Honzy Fajfra, a s těmi jsme tedy nebyli příliš zadobře, protože oni byli představiteli toho pohřbení junáka v roce 1970. A my jim říkali: ,Pojďme se dohodnout, že ani my ani vy nebudeme vstupovat do nejvyšších funkcí. Necháme to na sněmu, který svoláme bezprostředně, a tam se ukáže, že se do těch pozic nedostanou zašpinění nebo nějakým způsobem defektní lidi.' No a to se nestalo. Oni byli vytrvalejší, než jsme byli my, takže jsme se s nimi rozloučili v míru a v klidu a vytvořili jsme Svaz skautů a skautek České republiky. To je všechno, to je celá historie.“

  • „No samozřejmě bylo několik lákadel. Ten režim po roce 1970 byl zcela jinej než ten, který likvidoval skauty v roce 1948 nebo 1949. Ti svazáci a komunisti v roce 1970 nám položili zásadní otázku, jestli s oddílem přestupujeme nebo chceme přestoupit do nové Pionýrské organizace: ,Soudruzi, jakákoliv změna nepřichází v úvahu, budete pracovat podle svých zaběhaných tradic. Ničeho se nebojte.’ Ten režim v sedmdesátém roce měl jedinou snahu: deklarovat před společností, že i skauti souhlasí s tím, že vzniká nová Pionýrská organizace, do které přestoupí v minimálně v 75-80 procentech. To byla snaha, která směřovala především na lidi mého věku. Tedy kolem pětadvaceti až třiceti let. Samozřejmě že neměli zájem o skauty, kteří měli u nich červený puntík. To jest skauty typu Bobra Zikána a další, kteří se nějakým způsobem z jejich pohledu provinili na likvidaci té jednotné dětské a mládežnické organizace. Ale na nás, na ty podle nich perspektivní mladé kádry, byl uplatňován úplně jiný pohled. Přemlouvání. Nabízení: ,Podívejte se, vy jste začal v Junáku, v tom časopisu, nechcete pracovat v Mladé frontě? Tenhle dětský časopis [Pionýrská stezka] bude pokračovat dál. To bylo velmi, velmi lákavý, protože já to skutečně chtěl dělat. Toho redaktora v Junáku. Taky jsem si k tomu čuchnul, že jo? A teď, když vám tuhletu pozici nabízí naprosto vážně, tak to bylo velice, velice lákavý vínečko. Ale nechtělo se mi do toho z jednoho důvodu. A to byla věc osobní zásady, osobního vyzrání, protože jsme říkali: ,Když je nepřítel v zemi, tak slušný člověk nemá dělat kariéru.' Takže počítali jsme s tím, že dříve nebo později bychom ten charakter museli kvůli něčemu obětovat. A tak to byl i můj odrazový můstek do dalšího života. Ano, takže jsem až do toho sedmdesátého roku působil v té redakci. A pak už jsem si začal hledat nějaké místo. No a to místo pro mě bylo nejsnadnější - to mytí těch oken.“

  • „My jsme si jako kluci udělali takovej svůj skautsý slib a mysleli jsme si, že ten slib je platný, že je prostě legální, tedy myslím správný, že nám to vždycky všichni uznají. Až přišel Jirka Kafka, který řekl: ,Nezlobte se, ale skautský slib se musí skládat do rukou vůdce, který má za sebou zase činovnický slib, vůdcovský slib'. My jsme říkali: ,V čem je, prosím tě, rozdíl?' A on říká: ,No to je zásadní rozdíl. To prostě je zásadní rozdíl. My vůdcové slibujeme, že budeme vychovávat svěřenou mládež v duchu skautských ideálů. Komu jste to strádali do rukou?’ Já jsem říkal: ,Byl tam jenom Bohouš Vítků a udělali jsme si takový malý ohníček.' ,To vám neplatí.’ Takže zorganizoval pro nás, pro ty, kteří jsme si složili předtím takovéhle sliby, udělal tedy skutečně hodnotný slib pro asi pět kluků, kteří byli původně z té jeho skupiny. No a nás do toho začlenil, takže jsme skládali skautský slib tam u něj.“

  • „Oddíl měl tak kolem třiceti, pětatřiceti mladých mužů, kteří byli rozděleni do několika družin. Ten družinový systém, to je, řekl bych, exkluzivní výchovný systém skautingu obecně po celém světě. Ty družiny pracují formou schůzek, samostatných výprav. V čele družiny stojí vždycky starší rádce. Pod sebou má několik řekněme šest až osm mladších chlapců. A na ně vlastně to vedení těch družin přenáší vůdce oddílu. Družiny mezi sebou soutěží v nejrůznějších. disciplinách. Kromě těch družinových schůzek, které byly jednou za týden, tak ještě konkrétně u Jestřába v oddíle to bylo tak, že jsme se ještě scházeli i v sobotu. Sobotní besedy v klubovně, které byly motivované nejrůznějším způsobem, ať to byly hry nebo soutěže, sportovní aktivity, zpívání, vyprávění, a následovala nedělní výprava. Občas se stalo, že jsme jeli na vícedenní výpravu. Ten program oddílu byl rozdělen na činnost jarní, letní, to byl to byl řekněme až šestinedělní tábor na Zelené říčce na Slovensku, pod Kriváněm. Ta zimní část, to byly jednodenní výpravy. Život se soustředil do klubovny, na besedy, zpívání, návštěvy divadel, návštěvy muzeí, hry v ulicích Starého Města - ti tradiční vyzvědači nebo běh napříč městem, semaforová štafeta. Zpravidla od Hradčanského náměstí až na náměstí Mariánské. Takže ta činnost byla tak pestrá až přepestrá. Žvot člena oddílu se zpravidla, pokud nedošlo k nějaké významné události, odstěhování nebo změně školy nebo k tragédii v rodině, tak tak byl zpravidla tří- až čtyřletý. To znamená, že někteří vydrželi čtyři roky, někteří pět let, ale byli tam taky vytrvalci, kteří v oddíle byli třeba deset let. To už byli ti už mladí muži, kteří potom pomáhali Foglarovi ve vedení oddílu, vytvořili takzvaný pracovní kruh. Pomáhali nejen tedy při samotném vedení oddílu a při tvorbě programu, zajišťování různých technických záležitostí, jako je přeprava oddílu na tábor, zásobování na táboře, účetnictví a tak dále.“ 

  • „Pozval nás dovnitř ano. A jedna z prvních odpovědí na naše otázky, jestli jsou nebo nejsou Rychlé šípy, byla, jak jsem už říkal, že sáhl do šuplíku a vytáhl takové album, který měl fotografie různých kluků a některé z nich označil, že to jsou Rychle šípy. My jsme se mnohem později, už jako dospělí, dozvěděli, že to vůbec Rychlé šípy nebyly. Samozřejmě, že to jenom byly, jak bych to řekl, modely pro [kreslíře] Jana Fischera nebo později Bohumila Čermáka nebo Marka Čermáka ještě nejposlednějšího. Takže takové vytipované modely Rychlých šípů podle fotografií kluků z oddílu. Ale to, že nám je ukázal, to nás úplně ohromilo.“

  • „No bylo to samozřejmě všechno oprejskaný. Bylo to tajemný. Já vzpomínám na to, že jsme tam poprvé - když jsme si uvědomili, že ta legendární Stínadla nemůžou být nikde jinde, než na Starém Městě nebo na Malé Straně - tak jsme tam poprvé pronikli jako kluci s Bohoušem Vítků. Vůbec jsme to tam neznali. Ptali jsme se, kam kam vede támhleta ulice, kde je ta legendární Černá voda, teče tady někde nějaký potok? Až tak jsme byli naivní, že jsme si mysleli, že Foglar skutečně vtěsnal všechny reálie do těhle ulic, kterými se pohybujeme. Až jsme se dostali na Haštalské náměstí, o kterém jsme nevěděli, že se jmenuje Haštalské, prostě jsme se tam najednou octli. Stáli jsme před zvláštní zdí, která tam je dodnes. Samozřejmě, takový malý náměstíčko. A najednou vidíme, že tam před námi je křídou nakreslená silueta toho ježka v kleci, velká tak dvacet, třicet centimetrů. A pod tím byl nápis: ,Ježka máme my, volové'. To byl jasný důkaz, že jsme na správné adrese, protože Rychlé šípy by tohle nikdy neřekly. Ti mluvili slušně, Vontové byli drsní hoši, takže jsme ve Stínadlech a teď si musíme dávat bacha. Takové tehdy bylo Staré Město padesátých let, pohybovaly se tam desítky kluků a holek, kteří hledali to samé, co my, hledali dobrodružství, hledali to, co načetli ve foglarovkách, aby se jim to více či méně podařilo. Buď tedy takovýmhle symbolem a nebo zase něčím podobným, co tam viděli, nebo se tam seznámili s někým, kdo jim dal informaci, někým starším, že vlastně podobná dobrodružství prožíval před pěti, šesti lety. Takže to to Staré Město v naší době bylo velice romantické a pro nás nesmírně přitažlivé.“

  • „Je fakt, že o tom nemluvil. Na rozdíl od jiných skautských vůdců, které jsem poznal po něm. Ti k tomu vždycky dodávali jistý pohled na režim. Řekl bych, že v tomhle ohledu byl až politicky indiferentní. Ale řekl bych, že takový on byl vždycky. Já jsem potom v dospělém věku měl možnost se mu velmi přiblížit. On kupříkladu… Té jeho indiferentnosti se muselo bát i to Kuratorium [nacistická mládežnická organizace, pozn. red.] za druhé světové války. V kterém vlastně byl s tím svým Klubem českých turistů, za který se schoval jeho oddíl, dvojka. Oni potřebovali stejně jako v padesátých letech, aby se nějakým jasným způsobem vyjádřil k tomu, jestli stojí za tou protektorátní politikou nebo nestojí. Pak by ho tedy samozřejmě zavřeli, že jo. Ale on byl člověkem, který nebyl schopen říct: ,Tohle ano, tohle ne.’“

  • „Tak jsme vytvořili Svaz skautů a skautek České republiky. Do toho svazu mnozí z nás odešli jako takoví organizátoři. Starostou svazu je Ivo Vacík, bývalý ,pětkař‘. Zdá se mi, že i tohle byl takový zvláštní úkrok. Možná jsme neměli z Junáka odcházet, protože jsme moc brzy opustili bojiště.“

  • „V reakci na události jsme společně s Mirkem Koptem a Ivanem Makáskem vypracovali prohlášení, které jsme nazvali Syrinx. Tehdy jsme se ho nedovolili podepsat a rozeslali jsme ho po všech střediscích tehdejší Československé republiky. Způsobilo dost velký zmatek ve vedení Junáka, protože se dostalo do rukou partajních orgánů díky stranické skupině. Ti v tom viděli nebezpečí. To prohlášení Syrinx doporučovalo rozejít se bez hanby.“

  • „Je známo několik tragických případů. V prvním připadě je to tragická smrt Josefa Zikána - Bobra, který volil sebevraždu, než by podepsal spolupráci s StB. Bylo to v roce 1976, kdy se oběsil na půdě svého domu v Košířích.“

  • „To probíhalo tak, že se k našemu úžasu nestyděli postavit do čela hrobníci Junáka z roku 1970. My jsme byli překvapení, protože jsme se domnívali, že se zaprvé budou stydět a zadruhé že je obec nepřijme. Jenže ona je přijala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.03.2010

    (audio)
    délka: 03:35:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť a dějiny totalitních režimů
  • 2

    Praha 3, ZŠ Lupáčova, 23.11.2015

    (audio)
    délka: 46:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 14.04.2022

    (audio)
    délka: 02:00:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 16.06.2022

    (audio)
    délka: 02:02:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 08.12.2022

    (audio)
    délka: 01:30:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Skauting by měl mít i duchovní rozměr. Když mu chybí, je snadno manipulovatelný

6606-photo.jpg (historic)
Jiří Zachariáš
zdroj: publikace Skautský oddíl Velena Fanderlíka – svědomí českého skautingu (2009)

Jiří Zachariáš, skauty přezdívaný Pedro, se narodil v Praze 16. dubna roku 1943 v rodině knihaře. Silně ho ovlivnila atmosféra rodného Žižkova. V roce 1947 vstoupil do skautského oddílu, který vedl Zdeněk Bláha (hrdina Pražského povstání). V první polovině padesátých let se připojil k oddílu Jaroslava Foglara, který fungoval pod hlavičkou tábornického oddílu Dynama Radlice, kde zůstal do dosažení roverského věku. Společně s Jiřím Kavkou následně vedl od roku 1962 turistický oddíl při ČSAV. V roce 1965 se podílel na založení střediska Psohlavci, jehož skrytým cílem byla všeobecná obnova skautingu. V roce 1968 založil vlastní středisko Spirála. Po rozpuštění Junáka v roce 1970 přešel s oddílem do tábornické unie mládeže při Tělovýchovné jednotě Slavie Žižkov. Začal vydávat samizdatový časopis pro rovery Cesta. Spolu se třemi dospělými skauty se mu podařilo v roce 1975 navštívit světové skautské jamboree v Lillehammeru. Stal se signatářem Charty 77. V roce 1982 se vrátil do oddílu Jaroslava Foglara, kde působil jako vedoucí až do začátku devadesátých let. V polistopadové době se podílel na založení Svazu skautů a skautek České republiky, odnože junácké organizace. Napsal několik knih a článků zabývajících se historií skautingu a osobností Jaroslava Foglara - Jestřába.