Jiří Fiedor

* 1965

  • „Takže my jsme se pak rozhodli – a teď nevím, jestli to bylo už zkraje roku 1989, my jsme začali vydávat samizdat, měsíčník, jmenovalo se to Severomoravská pasivita. Na tom už se vlastně podíleli ti lidé, kteří jezdili k těm Šavrdům na ty politické diskuse. A to byli lidé z Bohumína, Ostravy, z Opavy, Krnova, Karviné, Českého Těšína, Havířova, to se již takto nabalovalo. A řekli jsme si, že vlastně chceme dělat ještě něco svého, komentovat to politické dění po našem. Takže jsme zkraje toho roku 1989 začali dělat tu Severomoravskou pasivitu. Nevím, jestli vyšlo dvanáct, čtrnáct čísel, takhle nějak. Dělali jsme to poměrně ve velikém nákladu. Nejprve se to přepisovalo na blány, jedno nebo první dvě čísla se tiskly u Jirky Hanuse přímo v bytě, v paneláku v Ostravě na Dubině. Ale pak jsme to tiskli na takové zahradní chatě u rodičů jeho ženy. On si půjčil vždy na víkend ten baráček a tam nás přijelo asi pět nebo šest maximálně. Dělali jsme to tam v nějakém nákladu, nevím, to ale už byly určitě stovky. Protože každý měl nějaké množství svých adres, na které to pak posílal. Takže jsme si to rozdělili a šlo to v podstatě do celé republiky.“

  • „První ročník proběhl zcela bez problémů. To byl zrovna rok, kdy spousta těch vlasatých lidí končila. Nás tam zůstalo jen pár a najednou začaly požadavky a výhrůžky, že se musíme ostříhat, a když se neostříháme, že nás vyhoděj, a tak dále. Takže vlastně mne nejdříve vyhodili, protože jsem se odmítl ostříhat, z internátu, protože tam nastoupil novej ředitel, který předtím dělal ředitele policejního internátu. Tak byl zvyklej, že všichni chodili ostříhaní. Pak začaly tlaky i ve škole, kde mi zástupkyně ředitele řekla, že nemám chodit na její hodiny, dokud nepřijdu ostříhaný. Tak já jsem na její hodiny nechodil, protože jsem se neostříhal. Nakonec to skončilo tak, že přijeli rodiče a přemlouvali mne spolu s ředitelem školy, abych se ostříhal a zůstal v té škole. Já jsem tvrdošíjně trval na svém a nechtěl jsem se ostříhat a tenkrát už jsem narazil na nahrávky Plastic People a třetí festival druhé kultury a teoretické texty Ivana Jirouse a už jsem byl tak trochu pod vlivem českého undergroundu. Takže jsem vlastně, jak to říkal Magor – ,strčte si to vzdělání do prdele‘, takže jsem s tímto mottem tu školu opustil. Dopadlo to tak, že řekli, že když odejdu sám, že mne nevyhoděj a nebudou komplikace. Takže moje máma, já jsem ještě nebyl plnoletý, tak moje máma za mne podepsala, že tedy odcházím sám.“

  • „Měl jsem v tom poměrně jasno a neváhal jsem ani vteřinu. Chtěl jsem to individuálně podepsat ještě o nějakou dobu dříve a říkal jsem to klukům, těm kamarádům, co jsme chodili k Šavrdům, že už jsem rozhodnutej, že to podepíšu. Říkali, počkej ještě chvíli, podepíšeme to všichni, my to také chceme podepsat, kluci z Opavy, někdo z Ostravy a Lubomír Salzmann z Havířova. Takže mám dojem, že jsme to pak společně podepisovali v prosinci 1988 nebo tak nějak. Mělo to souvislost s tím, že Tomáš Hradílek bude mluvčí a že mu to potom dáme, až to podepíšeme. Takže takto se to vlastně stalo, že jsme to na konci roku 1988 podepsali a předali tomu Tomášovi. Vím, že už jsem to chtěl podepsat v září, někdy dříve. Tenkrát vlastně člověk neuvažoval o tom, jestli to podepíše dříve, nebo později. Ta vidina toho, že ten režim padne, abych to stihl ještě rychle podepsat, to samozřejmě takto nefungovalo. A navíc mně v té době bylo dvacet tři let. Takže člověk je mladý, silný, radikální a nepřemýšlí nad tím, co by, kdyby.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v bytě pamětníka - Praha 8, 07.11.2017

    (audio)
    délka: 02:09:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk by se neměl utápět ve své minulosti, spíš by se z ní měl poučit

Jiří Fiedor - portrét z mládí
Jiří Fiedor - portrét z mládí
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Fiedor se narodil 25. září 1965 ve Frýdku-Místku. Do svých čtyř let vyrůstal u babičky, za rodiči do Třince se přestěhoval v roce 1969. Již jako dítě začal poslouchat big beat a nechal si narůst dlouhé vlasy, což se přestavitelům tehdejšímu režimu nelíbilo. V roce 1980 ve svých patnácti letech odešel do Prahy studovat střední průmyslovou školu při ČKD, obor mechanik silnoproudých zařízení, kam chodila také spousta jeho dlouhovlasých přátel z Třince. Jezdil po bigbeatových koncertech a undergroundových festivalech. V roce 1981 se na škole zpřísnila pravidla, odmítl se ostříhat, ta tak ho donutili ze školy odejít. Protoukal se životem, jak se dalo, a za tzv. příživnictví byl podmínečně odsouzen. Po návratu do Třince pracoval jako pomahač u zedníků a rozvážel jídlo v ostravské nemocnici. Od roku 1988 se více stýkal s politickými disidenty, distribuoval samizdaty. Ke konci roku 1988 podepsal Chartu 77 a podílel se na vydávání časopisu Severomoravská pasivita. Po roce 1989 se věnoval publicistice a dokumentaristice, natáčel dokumenty pro Českou televizi a Český rozhlas. V letech 1990-1992 byl poslancem České národní rady za Občanské fórum. V roce 2006 založil nakladatelství Pulchra. Žije v Praze.