Zuzana Wienerová

* 1944

  • „Já si pamatuji, jak v Americe jsme u televize s manželem a u rádia, a jsme rozhořčení, protože ta naše republička, Československo, bylo úplně poslední. My jsme si říkali: 'Jak je to možné, že tam se pořád nic neděje?' I ti Němci, ti východní Němci, kteří začali utíkat, a stěna byla zbouraná a Poláci byli víc hrdinní než my, ale to bylo i za druhé světové války. A tam u nás se pořád nic nedělo. Nakonec v tom osmdesátém devátém, říká se tomu sametová revoluce, do určité míry to byla, ale byli tady odporní… odporná armáda a policisti, kteří mlátili násilně do mladých studentů a lidí, kteří konečně už taky chtěli tu demokracii jako v okolí a sousedních zemích a byl to určitý násilný převrat, ale došlo k tomu.“

  • „A já jsem do určité míry doufala [v návrat domů], protože jsem byla nadšená svým studiem na psychologii a milovala jsem Prahu a milovala jsem svoji maminku a rodinu a přátele. A Jan jeden večer u vína řekl: ,Nevrátíme se.‘ A já jsem říkala: ,Co? To myslíš vážně? Chceš tady zůstat už nadobro?‘ A on řekl: ,Uvidíme, ale nejedeme zpátky.‘ Já jsem říkala: ,To už nás pak nepustí nikdy. A co maminka? Co rodina tam? Ti budou potrestaní.‘ A on říkal: ,Doufám, že ne. Doufám… Ale nevrátíme se. Jestliže mě miluješ jako já miluju tebe, tak se mnou zůstaneš a zůstaneme tady.‘ Tak já jsem plakala, bylo to pro mě nelehké, ale ta láska pro něho byla silná, silnější, než abych řekla: 'Já odjíždím.' A nebyla jsem si jistá, jestli bych to sama i zvládla, a tak jsme zůstali. A pak přišla těžká rozhodnutí, těžké okamžiky, kdy nám z české ambasády řekli: ,Musíte se vrátit, a když se nevrátíte, ztrácíte české občanství.‘ A Jan řekl: ,To jsem věděl a na to jsem připravený. A ty půjdeš se mnou a my to zvládneme.‘“

  • „A pak přišel příšerný šedesátý osmý. A Jan okamžitě volal na ambasádu a řekl: ,Prosím, dejte mi vízum, já odjíždím a jedu za tu zem bojovat.‘ A oni řekli: ,Bohužel, to už všechno skončilo, je konec.' A teď jsme se děsili, co s maminkou, sourozenci, s kamarády, co s jeho syny. Ale hranice tam byla otevřená. A styděli jsme se, strašně jsme se styděli. Prostě… Jednak i za to, že… i když Jan otevřeně řekl, že by to byla sebevražda národa, kdyby bojovali a bránili se, opravdu celá armáda. Ale armáda byla s tou vládou. Ale pro Jana to byla už druhá ztráta, protože ve třicátém devátém narukoval, šel bojovat, byl ochoten ztratit život za Hitlera [myšleno proti] a vzdali jsme se vlastně, byli jsme okupovaní. A teď podruhé. Pro něj to bylo velice těžké, těžké a byl… on měl temperament, byl vzteklý. Nedalo se nic dělat, nedalo se nic dělat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 12.11.2022

    (audio)
    délka: 03:29:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Stále jsme začínali znova, postrádala jsem maminku, ale nikdy bych se toho nevzdala. Sílu získáte z těžkých situací

Fotografická předloha pro portrét od malíře Lutobora Hlavsy, 1963
Fotografická předloha pro portrét od malíře Lutobora Hlavsy, 1963
zdroj: Archiv pamětnice

Zuzana Wienerová se narodila 11. září 1944 v Praze. Její otec Josef Hložek byl právník. Konec války strávil v koncentračním táboře v Mauthausenu za falšování dokumentů. Rodina po válce získala krásný velký byt, ale rok 1949 jejich život převrátil. Tatínek zemřel předčasně na následky autonehody a maminka Vilma se musela postarat o své tři děti. Navíc jí byla část bytu z důvodu nadměrných metrů zabavena a domov začali s rodinou sdílet nájemníci. Jedním z nich se stal i Jan Wiener, bývalý letec RAF, rozvedený otec dvou dětí. Ač byl o 24 let starší než Zuzana, postupně se do sebe zamilovali a v roce 1963 se vzali. Zuzana začala studovat na vysoké škole, ale již v roce 1964 odjela se svým manželem do Ameriky, kde našli v Lenoxu v Massachusetts nový domov. Zde nejdříve učili na internátní škole, kterou provozovala manželova teta. Když byla v roce 1970 uzavřena, působili na dalších školách – nejdříve v Arizoně a potom v Německu, odkud se v roce 1985 vrátili do Lenoxu. Během sametové revoluce Jan Wiener okamžitě odjel do Československa a aktivně se účastnil tehdejšího dění po boku Václava Havla. V roce 1990 začal učit na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Zuzana s dětmi za ním jezdila. Poté, co se děti osamostatnily, začali manželé trávit většinu roku v Praze. Zuzana Wienerová od té doby pracovala pro Mezinárodní oddělení Karlovy univerzity s americkými studenty. V roce 2023 žila v Praze.