Miluše Wiedermannová

„Doktor Beneš přijal naše pozvání, které mělo být tříhodinové, ale protáhlo se na celé odpoledne. Vítaly jsme ho průvodem v překrásném stromořadí a v jinošovském zámečku byl krásný hudební salon, otevřený pavilonek, tam jsme účinkovaly se sborem skautek a světlušek, asi padesátičlenným, který jsem nacvičila a dirigovala. Panu prezidentovi se to velmi líbilo, prohlédl si také táborové stavby, zdržel se dlouho u oznamovatele, viděl výstavku rukodělných prací a i jeho manželka, paní Hana, byla velmi rozradostněna a děkovala nám, že může být zase v přírodě. Pamatuji si jak dnes: Vítala ji světluška s obrovskou kyticí svízele syřišťového, to je překrásná žlutá kytička, nádherně voní a má také hodně pylu. Paní Hana k ní přivoněla a měla žlutej nos, což teda potom konstatovala, ale udělaly jsme z toho překrásnou legraci, protože ta světluška, která kytici předávala, byla konsternována tím, že paní Hana když puget přijala, řekla: ‚Kručinka, tu mám velmi ráda!‘ A ta moje světluška, protože jsem je učila taky botaniku, řekla: ‚Ale Perunka Milu nám říkala, že to je svízel syřišťový.‘ Tak to bylo takové extempore z této návštěvy pana prezidenta Beneše.“

„Chodívali k nám na zahradu té nemocnice skauti a vždycky zaburáceli náš pokřik, který se rozléhal po celé nemocnici. A já jsem se také snažila zachovávat ten normální trend skautský, že jsme si každé ráno, nás pět, zazpívali Junáci, vzhůru a měli jsme program, večer jsme měli taky večerku, a tak jsme nějak prožili to nejzákladnější léčení a vrátili jsme se do tábora, který měl opravdu karanténu, takže jsme tam byli pět týdnů.“

„Pamatuju si jak dnes, že v okresní nemocenské pojišťovně byla také nemocnice, a když byl nálet, tak se tam nahnali všichni pacienti a všici zaměstnanci a měli jsme rozkaz zpívat. Tak jsme zpívali, já soprán a František Ressler, který byl později sólista opery brněnského divadla, zpíval bas, a tak jsme jako sloužili lidu.“